Nemanželské děti Západozemí dostávají svá příjmení podle určitých faktorů na území, kde se narodily. Bastardi z Říčních krajin jsou Řeka, ti z údolí Arryn jsou Kámen, ze Železných ostrovů si nesou příjmení Štít, na území Roviny jsou nemanželské děti pojmenovávaní Květina. A tak dále, až se dostaneme k Bouřlivým krajinám, území spravované královským rodem Baratheonů, kde nemanželské děti dostávají příjmení Bouře. Tyshu by v životě nenapadlo, že zrovna tohle by mohlo být její pravé příjmení. Ani tomu nevěřila, nechtěla tomu věřit. Celý život žila jako Tysha, ta sirota, jež se vždy držela co nejblíž sera Malcolma Branfielda. Nic víc nebyla. Vlastně tohle vše jí stačilo.
Ale teď najednou měla příjmení. Měla příjmení, které jí napovídalo, odkud pochází. Dokonce jí i napovídalo, kdo by mohli být její rodiče. Byl její otec z rodu Baratheonů? Proudí v jejích žilách alespoň z části vznešená krev? Kdo je vlastně ta Tysha Bouře?
Byla zmatená. Srdce se jí jako by zastavilo způsobeným šokem, jenž proběhl celým jejím tělem jako blesk a tak ji znehybněl. Měla strach. Strach z nového neznámého, strach ze sebe samotné. Právě zjišťovala, že vlastně vůbec nezná samu sebe. Přišlo jí to děsivé. Pociťovala zlost a nenávist. Poprvé v životě byla tak rozhněvaná, že se jí na kratičký moment udělalo černo před očima. Nenáviděla tu skutečnost, že celý svůj život byla vychovávaná jako někdo jiný. Celý její život jí byly vykládány pouze lži.
Sepjala ruce v pěst. Nehty si tvrdě zarývala do dlaní, ale nic jiného než tu ohromnou zlost a nenávist necítila. Nosní dírky se jí rozšířily. Čelo prohloubilo její vražedný pohled. Chtěla křičet a mlátit pěstmi do těch kamenných zdí Černého hradu. Chtěla bušit do Malcolma a konečně z něj dostat celičkou pravdu.
Malcolm si přečetl její emoce z její tváře, a tak pochopil, co se jí asi tak zhruba honilo v ten krátký moment hlavou. Chápal, co jí způsobil. „Je mi líto, Tysho, že jsi na to musela přijít zrovna takhle," zašeptal soucitně. Tuto pravdu si pro ni šetřil již sedmnáct let a tento rok jí to hodlal předat. Ne ale tímto způsobem.
Ruch v srdci tvrze začínal být čím dál hlasitější, že ho už Tysha nedokázala jen tak snadno ignorovat. Slyšela zvučný hlas Yorena a rázný tón Allisera Thorna. Následně uslyšela i ostré narážení železa o železo, meč o meč.
„Všechny z vás si teď vyzkoušíme!" křičel Alliser. Následně ukázal na další dva rekruty, kteří se měli přidávat k ostatním do pole s meči.
Bolestivě rychlý tlukot srdce jí činil závratě. Oči vyplašeně pozorovaly dění uprostřed nádvoří. Bylo jen otázkou času, než naproti ní postaví nějakého z mužů. Krev jí vřela. Atmosféra, jež kolovala na nádvoří Černého hradu, ji napínala jako tětivu luku. Cítila, že brzy praskne.
Dech se jí zasekl v hrdle, když ucítila pevný stisk na své paži. „Pohyb," rozkázal netrpělivý Alliser Thorne, jenž na pokyn lorda Velitele zatáhl nenápadnou dívku doprostřed nádvoří.
Do rukou jí vložil chladný jílec meče, který zde sloužil pouze pro trénink bratrů Noční hlídky. Na první pohled bylo vidět, že je tupý. Tysha ale hned, jakmile ho pevně uchopila, pocítila jakousi možnost vybít svůj vztek. Jistě by i tento meč dokázal zabít, přemýšlela. Její oči vyhledaly sera Branfielda. Ani by do sebe neřekla, že by někdy mohla mít až takhle temné myšlenky. Při jediném pohledu na ustaraného rytíře ale zjistila, že nad ničím jiným už ani přemýšlet nedokáže.
„Docela by mě zajímalo," mluvil Thorne ještě před tím, než jí a jejímu protivníkovi zanechal dostatečně volné místo. „Jak by se malá holka, jako si ty, dokázala ubránit takovýmuhle hromotlukovi. Odzbroj tu holku, Grenne." A s posledními slovy se otáčel na svých patách.
Lord Velitel se pořádně napřímil stejně jako Tyrion po jeho boku a s očima upřenýma na jedinou dívku uprostřed zabláceného nádvoří, se mu napjatě zpomalil dech.
Ten strach, zlost a zmatek, který se v ní právě odehrával a který vřel v jejích žilách jako těžce uhasitelný oheň, ten oheň, který ji hřál po celičkém těle, ji donutil zahodit svoji bázeň. Uchopila tupý meč pevně do obou rukou a už jen čekala, co dál si pro ni ti děsivě nevyzpytatelní bohové připravili.
Připravili si pro ni o dvě stopy vyššího protivníka, jenž nevzhlížel nijak milosrdně. Nádvoří zvonilo písní mečů. Při každém nárazu železa o železo lapala dívka po dechu. Meč sice nebyl tolik těžký jako ten Malcolmův, ale stále jí to stálo úsilí. Nikdy předtím nestála proti někomu cizímu, vždy to byl jen ser Branfield. Nyní to bylo pro Tyshu poněkud jiné. Nejenom že byla snad poprvé v životě plně soustředěna na meč ve své ruce, ale zároveň byla poháněna tou nejvražednější zlostí, jakou kdy pocítila.
Svůj zlobou naplnění pohled měla pevně zabodnutý v Grennovi, jenž si byl poněkud nejistý svými činy. S dívkou se jakživ nesetkal s mečem v ruce. Vlastně si ani nebyl tak docela jistý, jestli proti ní svůj meč opravdu chce tasit. Přece jenom byla to dívka a on by nikdy dívce neublížil. Možná vypadal jako silný hromotluk, ale věděl, že tohle nebylo správné. V ten váhavý moment si kladl pouze jedinou otázku: Stojí proti němu doopravdy dívka? Není to pouze nějaký trik? Mistr zbrojíř stojící opodál ho vyprovokoval a setřel z něj tak tu chvilkovou nejistotu. „Ani malou holku nedokážeš odzbrojit! Jsi takový slaboch!" křičel na něj.
Grennovi se svraštilo čelo podobně jako Tyshe, když mu zrovna hbitě uhnula před jeho zásahem seshora. Zjistila, že před takovým zdatným, i když trošku neohrabaným, mužem může použít to, co dost často prováděla i při výcvicích s Malcolmem – uhýbala a uhýbala, až ho to samotného omrzelo.
Sekl po Tyshe zezdola. Uhnula. A pak znovu ze strany. Opět uhnula. Couvala před ním už tak dlouho, že sama tušila, že každou chvílí narazí na nějakou ze zdí Černého hradu. Nevěděla si ale jinak rady. Sekl po ní seshora. Jeho meč bez ostrých hran se zaleskl přímo nad ní. Zlostně sepjala čelist a následně se ozvalo tvrdé cinknutí. Zastavila jeho úder. Vzápětí okamžitě využila jeho krátkého zaražení a sklonila se pod něj, aby mohla svému protivníkovi uštědřit rozmáchlý úder, při kterém meč narazil do Grennovy nohy.
Grenn se zapotácel, ale v mžiku se opět vzchopil. Rozzuřeně poslouchal dobíravý hlas Thorna, který ho nazýval slabochem. Už to chtěl ukončit. Netoužil ubližovat dívce, jež stejně jako on netušila, co tu pohledává, avšak zároveň se nenechal nazývat prachsprostým slabochem. Toužil dokázat opak.
Horní ret vztekle ohrnoval nad malou dívkou, která nebyla zas tak lehký protivník, jak si ještě před pár vteřinami myslel. Byla kupodivu silná a samozřejmě mrštná. Grenn hromově zamručel, když pod silou záhadné dívky zjistil, že nyní je to on, kdo před železnými údery couvá dozadu. Stále přemýšlel, jestli je to opravdu dívka, nebo jen malý kluk. Jaká dívka by byla tolik zdatná v šermu?
Nebyla to však ani chvilička, kdy se karty znovu obrátily na Grennovu stranu. Jílec surově svíral v obou rukách a naštvaně sekal proti dívce ve snaze konečně jí zasáhnout. Jeho úkolem sice bylo ji pouze odzbrojit, ale byl již tolik napruzený samotným Thornem, že přestal přemýšlet. Ona dívka se pro něj stala stejným protivníkem, jako byli všichni ostatní zde na Černém hradě.
Tysha oproti němu stále přemýšlela. Přemýšlela, jak mu utéct. Opět před ním couvala, vyhýbala se jeho rozmáchlým a surovým úderům a zarážela mečem jeho sílu. Bohužel ale rovněž pomalu zjišťovala, že jí opouští síly. Chuť mstít se se jí sice stále držela, ale věděla, že s mečem nemá proti muži, jako byl Grenn, žádnou šanci.
Zakopla o své vlastní nohy. Skácela se k ledové zemi. Mečem ještě stihla zastavit Grennovu ránu mířenou proti jejímu krku. Couvala před ním po špinavé zemi a pomalu jí docházelo, že pokud nechce další modřiny, měla by se vzdát. Bezmocně vydechovala po každém jeho úderu. Z úst se jí vždy vznesl velký, bílý obláček doprovázený bolestným vzdechem.
V davu slyšela štěkot psa. Doufala, že ho někdo drží u sebe, protože v případě že by se Špindíra rozběhl jí na pomoc, byl by udeřen stejně mohutnými ranami, jako byla právě teď ona. Dostalo se jí nazpět trocha rozhodnosti, kdy sbírala všechny zbylé síly, aby mohla odzbrojit toho hromotluka, jenž se opovážil vyrazit proti dívce.
Jenže už bylo pozdě. Tysha narazila hlavou do něčeho dřevěného. Bylo to pevné dřevěné zábradlí, u něhož bylo uvázáno pár koní. Mezi nimi i ten Branfieldův. Tysha s vyvalenýma očima zjistila, že jim leží přímo u kopyt, a kdyby se jakkoli splašili Grennovým běsněním, nevypadalo by to pro ni světle.
V kratičké vteřince nepozornosti, kdy nějakým způsobem odrážela Grennovy rány, si ani nevšimla, že se její protivník sklání přímo k ní a volnou rukou sahá po konci jejího tmavého šátku. Do této doby jí držel na hlavě vcelku zdařile skrývajíc tak její spletené vlasy. Grenn nemohl věřit vlastním očím, jakmile před sebou spatřil skutečnou dívku. Nikdo si z něho tedy legraci nedělal.
Rozzuřila se. Zrudla v tváři. Šátek byl jedním rychlým škubnutím tentam. Z ničeho nic se cítila tak obnažená. Její struna praskla, přetrhla se jako ten nejslabší vlásek. Všechno v ní najednou přeteklo. Zlost, nenávist, ale i strach a zmatení, adrenalin a lačná chuť se mstít.
Chtěla se pokusit urychleně vstát na nohy i za předpokladu, že ji Grenn nejspíš konečně dostane. Ale bylo to pro ni dvakrát lepší než být udupána koňmi. Avšak jakmile se pokusila znovu uštědřit protivníkovi další ránu tentokrát do břicha, její oči upoutalo jí něco velice známého.
V tom okamžiku nechala meč mečem, odhodila ho a bez zájmu ho nechala na studené bahnité zemi ladem. Vyhnula se dalšímu z Grennových pokusů vytvořit jí na rameni další z modřin a hbitě se natáhla pro věc, o které věděla, že jí věrnou zůstane. Její dlouhé spletené vlasy se rozplétaly každým jejím pohybem. Prameny padaly k zemi a špinily se černou hlínou. Nikdy v životě nebyla tolik navztekaná jako teď.
S nakrčeným nosem a roztáhlými nozdrami se tvrdě zakousla do spodního rtu. V prstech cítila křeče, které rázem ustaly, jakmile se ovinuly okolo tolik známé zbraně. Tysha natáhla tětivu, jak nejvíc to šlo. Právě v rukou držela něco, s čím se cítila tak sebevědomě, že si byla najednou skutečně jista vším. Byla to ona a šíp. Poprvé, když jí někdo strhl šátek z hlavy, zasadila tomu člověku dýku hluboko do jeho nenechavé pracky. Proč by to nemohla udělat znova?
Prudce a hlasitě vydechovala, když mu namířila šíp do hlavy. Grenn se v tu ránu zastavil neschopen jakéhokoli dalšího pohybu.
„Kam bys to chtěl?" vydrala ze sebe přes prudké nádechy a výdechy. V hrdle měla sucho. „Do levého nebo pravého oka?" zeptala se a s třesoucím se lukem mu namířila do toho pravého.
Protivníkův meč byl rázem na zemi. Kdyby její oči nevypadaly tolik výhružně, kdyby z její tváře nečetl, že to myslí zcela vážně, nevzdal by se. Hrot šípu byl ale tolik blízko jeho hlavy, že mu instinkt radil zachránit se. Ona malá, dříve tolik nenápadná a stále záhadná dívka měla být posledním, co na tomto světě uvidí. Byla naplněna rozžhavenými hektolitry nenávisti, že samotný její pohled Grenna zaživa upaloval na místě.
Naposledy se zhluboka nadechla. Uvěznila kyslík ve svém tolik rozechvělém těle a naposledy pořádně zamířila. Ostatní přihlížející zadrželi dech stejně jako ona. Pouze jeden byl dostatečně rychlý. Vzchopil se z náhlého zaskočení.
„Tysho!" zavolal na ni už tolik známý hlas. Malcolm se okamžitě vydal za ní i za předpokladu, že by byl šíp namířen proti němu. Nenechal by ji zabít nevinného člověka. Věděl, že by toho posléze litovala. „Slož ten luk," nabádal ji s pevným hlasem.
Tyshe se rozklepal dech, jak pouštěla uvězněný vzduch ze svých plic. „Nech mě být," scedila skrz zaťaté zuby.
Malcolm už otevíral ústa, aby ji jeho pevný hlas zavalil dalšími vlivnými slovy, byl však překřičen rázným Alliserem Thornem. „My tady nemíříme šípem do hlav našich budoucích bratrů!" zvedal tón každým svým ostrým krokem vpřed. Jeho plášť z lesklé černé kůže za ním povlával, když si to mířil přímo k Tyshe samotné, nehledě na to, že by šíp mohl stejně tak proletět jeho hlavou.
Její nelítostné oči stále zabodnuté v hlavě velkého Grenna, stále natažená tětiva a hrot šípu pouze pár palců od jejího soka, svým hlubokým zamračením dávala jasně najevo, že neustoupí.
Ser Alliser Thorne na její zamračení a pochroumané emoce suverénně nehleděl. Jakmile k ní přikráčel, trhl s jejím lukem tak silně, že se jí jednoduše vytratil z rukou. Šíp padl k zemi hned vedle jejího ušpiněného šátku.
„Tady budeš mířit pouze do terčů," přikázal s tvrdým pohledem v jejích hněvem naplněných očích. „Jestli tě ještě jednou uvidim, jak míříš na někoho z rekrutů při trénincích..." ani tu větu nemusel dokončit. Z jeho nepříjemně zkrabaceného čela mohla Tysha vše vyčíst. „Jednou dostaneš svojí příležitost, Bouře."
Tyshe se zastavilo srdce při vyslovení onoho jména. Na nádvoří nebylo slyšet nic jen narážení meče o meč jiných rekrutů, ale Thorne se jako by se svým zákeřným pousmání, se kterým se rázně vydal od zhroucené Tyshy pryč, smál tak nahlas, že měla náhle bezmocná dívka strach o své uši.
„To není mé jméno!" křikla na něj, poté co opět nalezla svůj hlas. Thorne se na ni už ale neotočil a prostě kráčel dál, v ruce svírajíc její luk. „Není," opakovala bezradně.
Její mrazem studené tváře se začaly zahřívat horkými slzami, jež pomalu ztékaly z jejích očích.