Byla sobota. Vysněný víkend a vysněné týdenní prázdniny, krásných pár dní bez školy. Znělo to hodně dobře, ale vůbec jsem se skvěle necítila. Pochodovala jsem po bytě a přemýšlela nad tím, co bych měla dělat.
Už jsem stihla tady vysát, vytřít, umýt okna, umýt koupelnu, uklidit si v pokoji a také jsem žehlila. Přišla jsem si jako nějaká hospodyňka, ale aspoň jsem se udržela v pohybu a nemusela myslet na věci, které mě trápily.
Nikdo mi nebral mobil. Nikdo. A už jsem z toho začínala šílet.
Taťkovi volám už tři dny a ještě mi to nezvedl. I když jsem na něj pěkně naštvaná, pořád to je můj otec a mám o něj strach. Myslela jsem si, že pojede na hřbitov, možná navštíví své staré známé z města a pak se hned na druhý den vrátí. Jenže doma ještě nebyl a ani mi nezavolal!
Pak jsem volala Annie, protože jsem si s ní chtěla promluvit. Už dlouho jsem si jen tak s nějakou holkou nepovídala a chybělo mi to. Předtím, když ještě moje maminka žila a byla zdravá, jsem mluvila hodně s ní, ale také se svou nejlepší kamarádkou Jess, která se mi teď už ani raději neozývala.
Ale Annie mi to taky nezvedla. Asi byla někde se sourozenci nebo s Michaelem, tak jsem to nechala být.
Zavolala jsem ještě Lukovi, ale ten mi to taky nebral. A to už jsem byla zoufalá. Luke mi vždycky bral mobil! Co se to dneska dělo? Volala jsem mu dohromady pětkrát a napsala mu i zprávu, ale zatím se mi neozval.
A tak jsem se rozhodla, že dám trochu dohromady byt. Jenže teď, když už jsem byla unavená a otrávená z úklidu, neměla jsem co dělat. Mohla bych si ještě uvařit rychlý oběd, ale to se mi taky nechtělo, protože jsem na jídlo neměla ani pomyšlení.
Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu na procházku. Netuším, co to do mě vjelo, ale najednou jsem dostala chuť tohle město trochu prozkoumat. Určitě se někde ztratím, ale to mi teď bylo jedno. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.
Ani jsem se nepřevlékala. Měla jsem na sobě své oblíbené, pohodlné tepláky, volnou mikinu a přes to jsem si přehodila lehkou bundu. Venku bylo krásně a poměrně teplo. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jen tak šla ven. Na čerstvém vzduchu jsem se pouze ocitla tehdy, když jsem šla do školy a ze školy, jinak jsem se venku nezdržovala.
Napadlo mě jít do maličkého parku, kolem kterého jsem skoro každý den chodila. Vždycky mě to tam lákalo, posadit se na lavičku a jen tam tak sedět. Ale pokaždé jsem si to rozmyslela a raději zůstala doma ležet v posteli.
Jakmile jsem tam došla, vyhlídla jsem si nejbližší lavičku, na kterou jsem se následně posadila. Podívala jsem se na mobil, jestli mi náhodou někdo nezavolal zpátky, ale pořád nic. Povzdechla jsem si a schovala ho zpátky do kapsy.
Zavřela jsem oči a jako vždy začala snít o věcech, které byly naprosto nemožné. Ve všech mých představách byla hlavně moje maminka, takže bylo jasné, že se to nikdy nestane. Ale člověk může snít, no ne?
Ani nevíte, jak moc bych chtěla říct mamince o Lukovi, o Annie, o všech, které jsem tady poznala. Chtěla jsem ji toho tolik říct, ale nemohla jsem. Stálo to za prd. Všechno stálo za prd.
"Jéé, ahoj, Eleanor, co ty tady?" promluvil najednou známý hlas a tím přerušil mé depresivní myšlenky. Otevřela jsem oči a vzhlédla k vysokému, tmavovlasému klukovi, který se na mě díval s nadzvednutým obočím. Asi mě tady nečekal. Nedivila jsem se.
"Ahoj, Cale," pokusila jsem se o úsměv. Uvědomila jsem si, že to bylo snad poprvé, co jsme se ocitli o samotě jenom my dva. Moc jsme se spolu nebavili, přišlo mi, že si nemáme co říct. Ale bavili se s ním mí kamarádi, takže jsme spolu někdy prohodili pár slov, ale nikdy to nikam nevedlo. "Já...nic, potřebovala jsem na vzduch," dodala jsem pak.
"Chápu," přikývl a pak utichl, očividně nevěděl, co dalšího říct. Šlo na něm poznat, že by nejradši pokračoval v chůzi, ať už šel kdekoliv.
"Hmm," zamručela jsem a pak sklopila pohled. Bylo to divné. Hodně divné. A taky trapné.
"Ehm...můžu se posadit?" zeptal se po chvíli Calum, díky čemu jsem na něj vytřeštila oči. Opravdu tady se mnou chtěl sedět? Nevypadalo to tak.
"Klidně," odpověděla jsem a pokrčila rameny. On mi věnoval krátký úsměv a pak se posadil na opačný konec lavičky, kde jsem seděla já. A pak zase nastalo to trapné a divné ticho. Proč nešel dál?
"To...ehm...to, že ty a Luke jste spolu, mě dost...překvapilo. Nevěděl jsem, že se spolu bavíte," promluvil poté. Podívala jsem se na něj a měřila si ho pohledem. Byl hezký, to nepopírám, dneska mu to obzvlášť slušelo. Měl na sobě bílou košili s vyhrnutými rukávy a černé kalhoty. Byl až moc hezky oblečený jenom na procházení, určitě se někam chystal. Připadala jsem si blbě vedle něj, protože jsem na sobě měla jenom obyčejné tepláky.
"No...my jsme se s tím nikde nechlubili," řekla jsem jednoduše a odvrátila se od něj. Zadívala jsem se před sebe na domy, které šly odsud vidět.
"Já jsem si myslel, že se s ním něco děje. Choval se...jinak. Ne že by se úplně změnil, to ne, ale byl takový...veselejší, což u něj nebylo moc zvykem," svěřil se mi a sám pro sebe se zasmál, "jsem rád, že ses sem přestěhovala," dodal pak.
"Jo, já celkem taky," přikývla jsem. Jsem ráda, že jsme se sem přestěhovali. Bylo by samozřejmě lepší, kdybychom se přestěhovali z úplně jiného důvodu...
"Otravuju tě, že? Promiň, já jen...mám ještě čas, ale nechci tě otravovat, takže asi půjdu," pronesl a začal se zvedat, já jsem ho ale zastavila.
"Ne, neotravuješ, opravdu ne," řekla jsem upřímně, "kam vlastně jdeš?" zajímala jsem se, když se posadil zase zpátky.
"Já...no...za...za Annie," pronesl nejistě. Když jsem se na něj podívala, viděla jsem, jak se usmívá. Hlavu měl sklopenou, ruce spojené a usmíval se. Bylo to tak...hezké, ale já se na to nemohla dívat. Věděla jsem, že Annie o něj nestojí. Bylo to smutné.
"Za Annie?" ujistila jsem se. Na Annie jsem momentálně byla trochu naštvaná, protože mi nebrala mobil.
"Jo," přikývl, "já...jsem ji pozval na rande," usmál se znovu.
"A ona...souhlasila?" zeptala jsem se, i když to bylo jasné. To by tady neseděl v košili a celý vysmátý. Chtěla jsem se jenom ujistit.
"Jo," přikývl a podíval se na mě.
"Tak to je...super," řekla jsem, protože jsem nevěděla, co jiného na to říct. Bylo mi to vcelku jedno, s kým Annie chtěla být, byla to její věc. Ale měla jsem tušení, že celé to jejich drama, ten jejich nějaký trojúhelník nebo co to vlastně bylo, nedopadne dobře. Mrazilo mě z toho.
"Já vím, že se ti to moc nezdá a že má ráda...Mika, to všechno vím. Ale vidím na ni, že mi chce dát šanci," vysvětlil mi.
"Já ti to samozřejmě přeju," řekla jsem upřímně.
"Díky," usmál se na mě. Vypadal...zamilovaně. Taky jsem tak vypadala?
"Hmm," vydala jsem ze sebe, "Annie mi nebere mobil," podotkla jsem potom a tím jsem mu chtěla naznačit, jestli náhodou neví proč.
"Jo, ona je někde...já vlastně ani nevím kde. Říkala mi, že nebude brát telefon, ale že se mám stavit, že v tu dobu, co jsme se domluvili, už tam bude," vysvětlil mi. Znělo to divně a tak nějak...podezřele, ale raději jsem to dál neřešila.
"A...volal jsi teď někdy Lukovi?" zajímala jsem se.
"Ne, proč?"
"Já jen...nebere mi mobil," vysvětlila jsem mu.
"Tak tam zajdi. On je určitě doma, on by mi jinak řekl, že někam jde," navrhl a pak pokrčil rameny. Trochu jsem o tom pochybovala. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem tam chtěla vtrhnout, takže jsem se zatím nezvedala.
"Jo, já ještě uvidím," pronesla jsem, "jo a ještě jsem se tě chtěla na něco zeptat, když se... vrátíme k tématu," nadhodila jsem.
"No?" vybídl mě.
"Nevadí ti, že...jdeš na rande s holkou, která chodila s tvým nejlepším kamarádem?" zeptala jsem se, protože tohle mě zajímalo od té doby, co mi Luke řekl, že se Calumovi líbí Annie. Taky mě zajímalo, jak se na to dívá Luke. Ale jemu to asi nevadí.
"Nevím, co ti mám na to říct," řekl, "nevadí, protože ta věc mezi Lukem a Annie byla směšná," dopověděl.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se, protože jsem neměla tušení, co tím myslel . Ale nestihl mi to říct, protože mi začal zvonit mobil. Konečně! Co nejrychleji jsem ho vytáhla z kapsy a předtím, než jsem to zvedla, jsem věnovala Calovi omluvný pohled, ale on se na mě jen usmál a hlavou naznačil, ať to vezmu.
"Mám problém," uslyšela jsem okamžitě říct Luka, když jsem mu to zvedla. Nadzvedla jsem obočí a dala si nohu přes nohu, než jsem mu odpověděla.
"Jaký? Jestli myslíš to, jak jsi mi nebral mobil, tak máš pravdu," řekla jsem a snažila se o naštvaný tón, ale moc mi nevyšel.
"Ne, to opravdu nemyslím, El. Mám jiný problém," řekl dost vážně, což mě trochu vyděsilo.
"Jaký?"
"Nemohla bys přijít? Přes telefon se mi ti to nechce říkat," pronesl, z jeho hlasu jsem poznala, že to bylo dost naléhavé.
"Jo, jo, přijdu," řekla jsem rozhodně a už se pomalu zvedala. Podívala jsem na Cala, který mě zvědavě pozoroval.
"Děkuju," pošeptal Luke a z toho mi úplně zamrazilo. Co ten kluk, proboha, udělal? Co se stalo? Chtěla jsem se ho na to ještě zeptat, ale už mi to vypnul.
"Co se stalo?" zajímal se Calum.
"Nemám tušení," pokrčila jsem rameny, "ale už musím jít. Hodně štěstí s Annie a pozdravuj mi ji, jo?" usmála jsem se na něj, než jsem se vydala směrem, kde bydlel Luke.
"Pozdravím, měj se," rozloučil se se mnou a ještě mi zamával a usmál se.
"Ty taky," také jsem se s ním na rychlo rozloučila a pak už běžela po malé cestičce.
Po celou dobu, co jsem běžela, jsem přemýšlela nad tím, co se mu asi stalo nebo co udělal. Moje fantazie si dala hodně záležet na tom, aby mi bylo špatně od žaludku a byla donucena běžet ještě rychleji.
Ani nevím, jak se mi povedlo se tam dostat tak rychle, ale za nedlouho jsem se ocitla na známé ulici. Mám na ni tolik krásných vzpomínek, ale teď jsem myslela pouze na Luka a jeho vážný hlas.
Přiběhla jsem k jeho domu naprosto vyčerpaná, musela jsem se předklonit a popadnout dech. Předtím jsem ale stihla zmáčknout zvonek. Za chvíli začal někdo odemykat dveře. Doufala jsem, že ten někdo bude Luke a ne jeho rodiče. Ale to by mě snad varoval, ne?
"Ahoj," pronesl unaveně Luke, když otevřel dveře. Narovnala jsem se a podívala se na něj. Okamžitě jsem se vyděsila.
"Proboha, jak to vypadáš?" vyjekla jsem a zakryla si pusu rukou. Do očí mi vytryskly slzy.
"Nelíbím se ti?" uchechtl se Luke, ale hned toho zalitoval, protože sebou pořádně škubl. Nedivila jsem se, že ho to bolelo.
"Luku..." pronesla jsem jeho jméno a udělala pár kroků k němu. Váhavě jsem zvedla ruku k jeho obličeji, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem mu ublížit.
"Pojď dovnitř," řekl tišším hlasem a natáhl ke mně ruku, kterou jsem mu ochotně stiskla. Oči jsem měla pořád zvlhlé, ten pohled na něj mě pořád děsil.
"Luku, co se stalo?" zašeptala jsem, nebyla jsem schopná mluvit nahlas. Pořád jsem se dívala na jeho rozbitou tvář. On sklopil pohled, zavřel dveře druhou rukou, a pak se postavil čelem ke mně. "Podívej se na mě," vybídla jsem ho.
"Vypadám hrozně," uchechtl se a zavrtěl hlavou, znovu u toho zaskučel bolestí. Zhluboka jsem se nadechla.
"Řekneš mi, co se ti stalo, pitomče?" vyjekla jsem pak, čímž jsem nepřekvapila jenom jeho, ale i sebe, "promiň, já jen...jak jsi mi zavolal, měla jsem strach, tak jsem sem běžela co nejrychleji a teď vidím takhle...vysvětli mi to, prosím."
"Co si myslíš, že se stalo?" ušklíbl se na mě a pustil mou ruku, pak se dal do kroku.
"S kým ses bil?" zajímala jsem se a šla za ním. "A proč ses, proboha, bil? Luku, mluv se mnou!" řekla jsem zoufale.
"Eleanor, uklidni se a neřeš to. Já jsem jenom chtěl, abys tady se mnou byla, protože mi není nejlíp. Nechtěl jsem, aby ses mě vyptávala nebo ze mě něco páčila," uslyšela jsem ho říct a já si povzdechla.
"Ježiši, Luku, nebuď protivný! Prosím, řekni mi, co se stalo," doprošovala jsem se nadále. Luke došel v tichosti až do svého pokoje, kde sebou praštil o postel a znovu sykl bolestí. Došla jsem k němu a posadila se.
"El, nech mě být," zamručel Luke. Neposlechla jsem ho a začala ho jemně hladit po zádech.
"Tak proč jsem sem vůbec chodila?" povzdechla jsem si.
"Vždyť jsem ti to teď řekl. Chtěl jsem, abys tady se mnou byla," řekl trochu podrážděně. Já jsem mu stále projížděla rukou po zádech, abych ho trochu uklidnila.
"Nezabil jsi toho druhého, že ne?" pošeptala jsem a snažila se dát do toho trochu humoru, ale vůbec to tak nevyznělo.
"Ne, Eleanor, nezabil," začal se smát, "a neboj, já možná vypadám hůř. Bohužel," dodal pak.
"A řekneš mi s kým ses rval a proč?" zeptala jsem se ho znovu.
"Záleží na tom?" zeptal se on.
"Jo, docela jo. Luku, já jsem tady taky od toho, abych ti pomáhala. Mohl sis o tom se mnou nejdřív promluvit, než si někoho začal mlátit."
"Z čeho jsi usoudila, že jsem si začal já?" vyprskl Luke a opřel se o lokty, pak se podíval na mě. Mračil se.
"Usoudila jsem to z toho: 'Mám problém'," řekla jsem a snažila se napodobit jeho hlas, když mi zavolal v parku. Pak jsem na něj protočila očima.
"No jo no," přikývl Luke a pak si povzdechl. Posadil se vedle mě a chytil mě za ruce. "Já ti to pak řeknu, ale teď mě, prosím, obejmi. Nechci brečet," uchechtl se Luke a já na něj vytřeštila oči. Co mi to právě teď řekl?
Moc jsem se v tom nepitvala, bála jsem se, že když se ho ještě na něco zeptám, začne na mě řvát a pošle mě domů. A doma mě nic nečekalo, takže jsem to nechtěla riskovat. A navíc...chtěla jsem být s Lukem, protože jsem se o něj bála. Vypadal opravdu příšerně.
Objala jsem ho. Neskočila jsem po něm jako normálně, ale snažila jsem se být opatrná, nechtěla jsem, aby ho něco bolelo. Už tak ho to všechno muselo bolet, nechtěla jsem mu ještě něco způsobovat já.
"Ale pak mi to řekneš, slibuješ?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Slibuju," přikývl a ovinul paže kolem mého těla.
Po chvíli ticha, kdy jsem poslouchala, jak pravidelně dýchá a jak mu lehce zrychleně tluče srdce, jsem se od něj odtáhla a chytila mu obličej do dlaní, přitom jsem se snažila vyhnout bolavým místům, kterých měl po tváři spoustu.
"Mám ti na ten nos a pusu donést led?" zeptala jsem se a jemně ho po tváři pohladila. On se na mě trochu usmál a přivřel oči.
"Nemusíš, teď buď hlavně tady se mnou," zavrtěl hlavou, "prosím," dodal šeptem.
"Dobře," přikývla jsem. Naklonila jsem hlavu, abych mu dala pusu na líčko. Nebyla to přímo pusa, jenom jsem se lehce otřela, abych mu neublížila. Možná jsem to s tou opatrností přeháněla, ale opravdu jsem mu nechtěla nic udělat.
"Dneska ti to sluší," pronesl a uchechtl se.
"Myslíš to vážně nebo si ze mě děláš srandu?" zeptala jsem se a zářivě se na něj usmála. Vypadala jsem příšerně, věděla jsem to.
"Tobě to sluší vždycky, El," usmál se na mě a tentokrát on mi vlepil pusu na líčko. Já jsem využila toho, že byl blízko mně a vyhoupla se mu na kolena, následně jsem mu nohy obmotala kolem pasu.
"Můžu?" zeptala jsem se a přitom kývla směrem k jeho rtům. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mohla, když ho měl lehce rozseknutý a měl na nich trochu zaschlé krve.
"Co pak, El? Chceš se mi sát na rty?" uchechtl se a chytl mě za boky.
"Už zase? Ten debilní výraz?" nadzvedla jsem obočí a zasmála se tomu.
"Není debilní," zamračil se na mě a následně se na mě usmál. Já jsem nad tím jen zakoulela očima.
"Je," přikývla jsem a pořád se u toho smála. Pohladila jsem ho po tváří a on opět přivřel oči. Pak jsem se přesunula k jeho vlasům, které jsem mu rozčísla tak, jak jsem měla ve zvyku. Milovala jsem jeho vlasy. Ale to už asi víte...
Po chvíli otevřel oči, naklonil se ke mně a opatrně mě políbil na rty. Polibky jsem mu se stejnou opatrností oplácela. Přestože jsem cítila pachuť krve ve svých ústech, byl to pro mě ten nejlepší polibek. Bylo na něm něco...kouzelného, bylo v něm hodně...lásky. Ano, musela to být láska, jinak to nedokážu popsat.
Pak se z nenadání Luke se mnou postavil. Odlepila jsem se od něj a vyděšeně se na něj podívala.
"Co to děláš?" vyjekla jsem a pevněji se ho chytila.
"Něco zkouším," zakřenil se a přesunul se ke zdi, o kterou mě opřel, "to jsem vždycky chtěl vyzkoušet. Víš, jak to dělají ve filmech a tak..." Já jsem ho ale přerušila tím, že jsem ho znovu krátce políbila.
"Ty jsi fakt blázen," uchechtla jsem se, "fakt blázen," zopakovala jsem.
"Ale tvůj, že jo?" ujistil se a opřel své čelo o mé. Nemohla jsem spustit oči z jeho monoklu, který se mu pomalu rýsoval u pravého oka. Co to vyváděl?
"Samozřejmě že můj," přikývla jsem a nalepila se na něj ještě víc. Luke hladově spojil naše rty, už nebyl tak opatrný jako předtím, asi ho to tak nebolelo. Rukama se dostal pod mé tričko, které trochu vyhrnul. Já jsem ruce měla pořád v jeho vlasech.
Luke mi začal prsty přejíždět po mé nahé kůži, úplně jsem se z toho zachvěla. Musela jsem zalapat po dechu, takže jsem naše rty opět odpojila.
"Tohle mi nedělej, Luku," řekla jsem těžce. On se mi jenom smál.
"Ále...vím, že se ti to líbí," pošeptal mi do ucha a pak se opět přesunul k mým rtům. Věděla jsem, že je zase budu mít celé opuchlé. Bylo to nádherné, doufala jsem, že tahle chvíle nikdy neskončí.
No ale pak jsem to celé pokazila tím, že jsem nechtěně svým nosem vrazila do toho Lukového a on sykl bolestí a musel přestat. Pustil mě na zem, a když jsem stála na nohou, odvrátil se ode mě a nos si chytil.
"Promiň, Luku, já...já jsem nechtěla," začala jsem se omlouvat a přistoupil k němu blíž.
"V pohodě, El, už to nebolí, já se jenom lekl," pronesl, když se na mě zpátky otočil.
"Promiň," zopakovala jsem a sklopila pohled.
"Neomlouvej se, vždyť to není tvoje chyba, že jsem idiot," uchechtl se Luke a obmotal ruce kolem mě a přitiskl mě na sebe.
"Můžu se tě na něco zeptat? Já jen...znám toho kluka, bavila jsem se s ním?" zajímala jsem se a ignorovala jeho předchozí poznámku.
"Jo..." pronesl váhavě. Já jsem se od něj odtáhla a podívala se mu do očí. Bylo jasné, koho mlátil, protože s Calem jsem se před chvílí bavila v parku. Hlasitě jsem si povzdechla.
"Luku, proč ses mlátil s Michaelem?"