Pohled Astrid
Je to banda blbečků.
Dnešní volný den se český nároďák rozhodl strávit dopoledním tréninkem a následně pořizováním týmové fotky. Individuální už měli hotové před turnajem, ale týmová se fotila většinou během volných dní a ve výstroji.
Jenže tyhle opice se ne a ne dohodnout, kde a kdo má jak stát.
„Sakra, Edo, posuň se!"
„Kam se mám posouvat, když Miška tady zabírá půl lavice?"
„A kam má podle tebe dát ty betony?"
Promnula jsem si oči a děkovala bohu, že jim nerozumím. Tohle focení bude dost dlouhý a já doufala, že nás brzy nevyhodí Slováci, kteří měli trénink hned po našem focení.
„Můžete se už nějak srovnat?" křikla jsem na ně.
Kluci začali něco brblat česky, ale doopravdy se srovnali tak, že jsem je mohla v klidu vyfotit. Když jsem na ně ukázala zdvihnutý palec, úlevně začali slézat z laviček a vracet se zpátky do kabiny. Zamávala jsem na Jirku, aby ke mně přijel.
„Stalo se něco mezi váma s Tomášem?" zeptala jsem se.
„Co tím myslíš?" opětoval mi otázku.
Pokrčila jsem rameny. „Jste pořád spolu, nehnete se od sebe. A na fotce jste od sebe stáli co nejdál to šlo."
Stiskl rty. „Nic se nestalo. Jen jsme se v tom zmatku k sobě nedostali."
„To je škoda," posmutněla jsem naoko, „to je velká rána pro ten váš románek."
Jirka se zarazil, ale vzápětí se vzpamatoval. „Haha," pronesl ironicky, ale i tak jsem poznala, že není něco v pořádku.
„Vypadá to, že nemáš dobrou náladu," podotkla jsem.
Zavrtěl hlavou. „Všechno je v pohodě," řekl a usmál se.
Změřila jsem si ho pohledem. „Jirko, já poznám, když se něco děje," zašeptala jsem, jelikož kolem nás projížděli trenéři.
Znovu zavrtěl hlavou. „Věř mi, že je všechno v pohodě."
Chvilku jsem přemýšlela. „Dobrá," pronesla jsem, „takže by ti nevadilo, kdybych se na to zeptala i Tomáše."
Jirka se už nadechoval k odpovědi, jenže já se otočila a s foťákem v ruce odkráčela směrem do kabiny, kde jsem ovšem Tomáše nenašla. Než mě Jirka stačil dostihnout, šla jsem jeho spoluhráče hledat do útrob haly. Našla jsem ho na jedné z chodeb, šel proti mně s dvěma kelímkama kávy v rukách.
„Astrid," usmál se na mě dřív, než jsem stačila cokoliv říct, „hledal jsem tě."
S těmito slovy mi podal kelímek kávy a já se na něj překvapeně podívala. „Jak víš, že piju zrovna tuhle?" zeptala jsem se s obdivem.
„Všiml jsem si, že si ji dáváš docela často. A teď jsi to určitě potřebovala, museli jsme tě hrozně štvát."
„To jo," zasmála jsem se a vděčně upila. Káva mi skutečně zvedla náladu. Příval kofeinu do mého těla mi ale připomněl, proč jsem sem šla.
„Tomáši, vy jste se s Jirkou pohádali?"
Jenže než stačil odpovědět, uslyšela jsem blízko nás kroky. Po chodbě se k nám blížil kapitán českého týmu.