Netrvalo to ani několik vteřin, co ze stínů vyšel jeden ze smrtijedů, kteří zrovna obhlížejí stavení, aby se tam nedostal nikdo nechtěný.
Narcisa se dost divila, když mě uviděla stát za branou, a i když mi otevřela a pustila mě dál, mlčela a jen mě zkoumavě prohlížela.
V tichosti jsme se obě vydaly směrem ke vstupu do sídla, když mě pak náhle chytila za paži a stočila naše kroky směrem do zahrad.
Chvíli jsme se proplétaly pečlivě zastřiženými keři a vzrostlými stromy, než se usadila na lavičku v altánku přímo uprostřed zahrad.
Pokynula mi, abych si sedla vedle ní. Když tak udělám, pořád mlčí a hledí kamsi před sebe do nastávající tmy.
,,I když mi Draco vše vysvětlil, pořád si myslím, že jsi neskutečně pošetilá holka," začala zničeho nic, a dost mě tím překvapila. Jednak jsem si nebyla jistá, o čem mluví, a taky zněla dost chladně. Na zlomek vteřiny mi dokonce její chování připomnělo Luciuse.
Tuhle myšlenku jsem ze sebe ale hned oklepala, protože pak ve svém monologu pokračovala.
,,Ale důvod, proč ses Pánovi zla sama nabídla, jako jeho věrná služebnice, je chrabrý. To vskutku ano."
Vypozorovala jsem na ní, že to není zdaleka vše, co mi chce sdělit, tak jsem jí nechala dostatek prostoru, který potřebovala.
,,Hodně v tobě vidím sama sebe. Obě jsme se přidaly do jeho řad jen pro záchranu druhých. A nemyslím si, že by to dokázal každý. Máš v sobě něco, co nemám ani já. Nikdo z lidí, které znám."
Tichý hlásek v mé hlavě mi našeptával, že ta odlišnost, o které mluví, je polovina srdce Smrti, ale o tomhle nevěděla, tudíž jsem přiměla můj mozek tuhle možnost vypustit pryč.
,,Nevím, co to je, ale jsi neobyčejná čarodějka. Zrovna tak, jako člověk," pokračovala dál, a tentokrát se při posledních slovech obrátila na mě, a dívala se mi zpříma do očí. ,,Nikoho lepšího bych si pro svého syna nemohla přát."
V ten okamžik jsem přestala dýchat. Šokovaně jsem na ní koukala, a stále dokola si v hlavě přehrávala, co to právě řekla.
,,Jak o tom víte?" zajímá mě. Pokud o tom věděla ona, kdo ví, kolik ještě dalších?
,,No, na rozdíl od ostatních si svého syna všímám. A poznám na něm, když se něco děje. A posledních několik dní se zdá... Šťastný. Uvolněný. Dokáže se upřímně usmívat. A takový nebyl do chvíle, co začal trávit víc času s tebou. Takže ti za dost vděčím." Hluboce se na mě zadívala, a její vřelý úsměv mi vlil do žil radost.
Jenže tu hned poté zazdil smutek.
Ale nebyl to můj smutek. Byl její.
Koutky svěsila zase dolů, a mírně se nahrbila v ramenou.
,,Ale protože je to nebezpečné pro vás pro oba... Nerada to říkám, ale... Musíš mu vymazat paměť."
Bývala bych na ní teď vytřeštila oči, jako na tátu, ale věděla jsem, proč to po mně chce.
,,Já vím..." povzdechnu si, a tvář odvrátím k zemi poseté zaoblenými kamínky, co tvoří cestičku.
,,Je mi to moc líto, Mayo, ale kdyby-" ,,Kdyby se to dozvěděl... No, víte kdo, tak by to bylo nebezpečné jak pro mě, tak i pro Draca. A jelikož ho miluju, tak právě proto nesmím dopustit, aby se to stalo." dokončím za ní to, co začala.
Jen mě chlácholivě pohladila po zádech, než se narovnala, vstala a pokynula mi rukou, abych jí následovala.
A já tak s hlavou skloněnou šla za ní dovnitř do sídla, kde jsem se právě chystala vymazat vzpomínku na naše vyznání citů klukovi, co mi dokonale pomotal hlavu.
Pohled Draca:
Byl jsem šokovaný.
Ne. Byl jsem raněný...
Taky ne.
Já byl naštvaný!
Na matku, na Mayu, dokonce i sám na sebe.
Konečně jsem v životě zažil něco jiného než strach a nutkání dokázat ostatním, že jsem lepší než oni.
Konečně mě někdo viděl takového, jaký jsem, chápal mě a přijal i se všemi mými chybami.
A teď, když to všechno začalo, to má i skončit?
Ne...
To nedopustím!
Zkratkou jsem doběhl ke straně sídla, kde mám pokoj, a co nejrychleji to šlo se vyšplhal za pomoci stromu až k oknu.
Ještě že jsem si ho nechal otevřené, a mohl teď tak tiše proklouznout zpátky.
Rychle jsem zaběhl do koupelny, jako blesk se vřítil do sprchy, rychlostí zlatonky si do vlasů vetřel šampón a ten smyl.
Právě jsem udělal světový rekord ve sprchování.
Pak jsem na sebe ještě hodil tepláky a tričko, ve kterých chodím spát, a už v klidu vyšel z koupelny do pokoje, kde jsem našel Mayu sedět na mojí posteli, jak si prohlíží fotku na mém nočním stolku.
,,Na mě je to trochu klišé, ale je má nejoblíbenější," promluvím, abych na sebe upozornil, a potlačím všechen vztek, aby nic nepoznala.
Už roky se před všemi přetvařuju, tak by mi to teď nemělo dělat moc velký problém.
Když se na mě otočila, usmála se. Nikdy bych netušil, že mě to bude bolet, ale stalo se...
,,Myslela jsem si, že jsi jako malý neměl tak bílý vlasy, ale tady se ukazuje, že měl."
,,Mám to snad brát jako urážku?" pozvednu v otázce levé obočí, a ruce volně vložím do kapes tepláků.
,,Z jisté perspektivy možná ano," přizná, a tiše se zasměje.
,,Co tu vůbec děláš?" Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak tvrdě, ale nezabránil jsem tomu. Z obličeje jí zmizí veškerá radost, a já čekal, kdy mi řekne pravdu. Tu, co jsem nechtěně vyslechl v zahradě.
,,Jelikož se zítra vracíš do Bradavic, chtěla jsem se rozloučit. Dlouho se neuvidíme..."
Už jsem dokázal rozeznat, kdy byla upřímná a kdy ne. A teď byla. O to horší bylo vědět, co se chystá udělat.
Nic jsem na to neřekl. Jenom jsem němě přikývl hlavou, a očima propaloval podlahu.
Vstala z postele, a s rukama v zadních kapsách svých kalhot se ke mně pár kroky přiblížila.
,,Buď opatrný, Draco. Prosím..." Po tom posledním slově jsem k ní znovu zvedl hlavu.
Myslela to vážně. Tak moc, až se mi z toho pohledu, co mi věnovala, sevřel žaludek.
,,Říkáš to proto, že víš, co se má letos všechno stát?"
,,Vlastně... jo," přizná, ačkoliv ne přímo dobrovolně.
,,Ty asi víš, co mám letos za úkol, že jo?" zeptám se, i když vím skoro na sto procent, že ví víc, než já sám.
Jenom několikrát pokýve hlavou na souhlas.
Hodně dlouho bylo potom ticho. Oba jsme byli hluboko ponoření ve vlastních myšlenkách, ale jen já věděl, že se nejspíš týkají té stejné věci.
,,Víš Draco, já-" ,,Slyšel jsem tě mluvit s matkou v zahradě," skočil jsem jí do řeči, poněvadž se to už nedalo vydržet. Nezvládal jsem to v sobě dál dusit.
Cukne s sebou, a šokovaně vytřeští oči.
,,Takže jsi slyšel i-" ,,Všechno jsem to slyšel, Mayo," uvedu na pravou míru, abych urychlil celou tuhle konverzaci. Nemám asi dost silné nervy na to to už dál protahovat. Musím to s ní vyřešit.
,,Já to tak nechci. Věř mi, že ne, ale-" ,,Jaké v tomhle může být ale?!" tentokrát jsem už zvýšil hlas.
,,Kdybys mě nechal chvíli mluvit, tak ti to vysvětlím a-" ,,A co mi na tom prosímtě chceš vysvětlovat?! To, že jsi mě chtěla hnusně podrazit?! Použít na mě kouzlo, abych na to, co se mezi námi stalo, zapomněl?! Na tom není co vysvětlovat! Ani ses nepokoušela matce odporovat a bránit to, co mezi námi je!" pomalu jsem zvyšoval hlas víc a víc.
,,Já chápu, že jsi naštvaný, ale copak nechápeš, že je to pro dobro nás obou?!" ,,Ne, nechápu, protože to tak není! Jak já k tomu přijdu?! V mým podělaným životě jsi první, komu jsem se takhle otevřel, komu jsem věřil a jsi i první, kdo mě chápe! Sakra, Mayo, já se do tebe zamiloval tak šíleným způsobem, až to není zdravý! A ve chvíli, kdy jsem začal zažívat něco tak nádherného, jako je láska, mi to chceš vzít?! Promiň, ale tohle prostě nechápu."
,,A co až to zjistí Voldemort?!" jakmile vyslovila jeho jméno, tentokrát jsem to byl já, kdo s sebou cuknul. ,,Sám si nejlíp dovedeš představit, co by s námi bylo. Byl by to konec! Všechno a všechny by to ohrozilo! Dal jsi mi slib, Draco! Neporušitelný slib! Vzpomínáš? Tehdy jsem myslela, že jsi pochopil, jaká rizika s sebou vše co se mě týká obnáší, a teď se tu chováš jako malý děcko!"
,,No tak teď jsi na to přišla! Já, Draco Malfoy, uvnitř pořád malý, ustrašený kluk, který ví, že nikdy nebude pro nikoho dost dobrý, se spletl v dívce, u níž doufal, že pro ni dost dobrý je..."
Hněv mě opouštěl, a začínala ho střídat zoufalost.
Bolelo to tak strašně moc...
Bez dalších slov ke mně přišla ještě blíž, chytila mou paži a vytáhla hůlku.
,,Co děláš?" nechápavě a mírně vyděšeně jsem hlesl, a očima hypnotizoval její dlaň s kouzelným proutkem mezi prsty.
Mlčky jen mávla hůlkou, a kolem našich paží se omotaly stříbrné nitě.
,,Mayo, co děláš?!" promluvím k ní rázněji a silnějším hlasem.
Aniž by z jejích rtů splynulo jediné slovo, ve chvíli, kdy se nitě začaly vytrácet jsem měl pocit, jako by mi z ramen spadl kus tíhy, co na nich doteď byla.
O pár kroků odstoupila, a hůlku znovu schovala do kapsy.
,,Právě jsem tě zbavila tvého slibu. Teď je na tobě, jak s tím naložíš. Klidně si jdi za Voldemortem a všechno mu řekni, aby sis získal jeho vděk a zachránil si tak zadek. Je mi to fuk. Ale já s tebou končím..."
Když se otočila na patě a mířila ven z mého pokoje, jen tak tak jsem ji stačil zadržet.
,,Počkej! Ty mi nevymažeš paměť?" nechápavě se na ní dívám. ,,Proč to děláš? Proč- Proč to nemůžeme nechat, jak to je, a být spolu? Já myslel že... mě taky miluješ."
,,Právě protože je to pravda," vydechne tiše, a v ten moment jsem doopravdy cítil, jak se moje srdce bolestně sevřelo.
,,Ve skutečnosti jsi pro mě až moc dobrý, Draco... Sbohem."
Tohle. Přesně tohle řekla, než za sebou zabouchla dveře a odešla.
Nadobro.