"Kam jdeš Taehyungshii?" zeptala se zmijozelská princezna, když se její kamarád nečekaně zvedl z křesla a vydal se směrem k tmavě dřevěným dveřím, na které bylo ze společenské místnosti dobře vidět.
"Jsem unavený," odpověděl ji stroze a bez jakéhokoliv dalšího otálení se vydal k oněm dveřím, za kterými se ukrýval jeho pokoj. Bylo to jeho království, kde se nemusel přetvářet. Byl to též jeho domov, kde nalézal odpočinek od reality, ale zároveň to bylo jeho vězení, kde vznikaly ty nejhorší myšlenky, kterým se Taehyung nedokázal bránit. Tolikrát tu místnost nesnášel, zas tolikrát se toužil do ní schovat, aby se ztratil z očí. Nedokázal ale odhadnout, která emoce je silnější.
Měl to tak s většinou věcí. Nenáviděl je, ale miloval zároveň. Otravovali ho kecy jeho přátel, ale byl vděčný za jejich pomoc a oporu. Nenáviděl zdejší studenty, ale zároveň bavil nad jejich hloupostí a tvrdohlavostí. Nesnášel docházení na hodiny, ale zajímala ho kouzla, lektvary, hvězdy. Obtěžovalo ho, když na něj někdo mluvil, ale kdykoliv ho někdo pochválil, chtěl mít na tváři ten nejširší úsměv. Nenáviděl Jungkooka, ale miloval ho celým svým srdcem. Otravovalo ho jeho neustálé šťourání se v cizích věcech, ale toužil po jeho pozornosti.
Pouze u pár věcí si byl opravdu jistý. Nenáviděl svou rodinu, zvláště svého otce. Měl odpor k mudlům. Nesnášel onen vnitřní hlas, který mu nedá ani na chvíli pokoj. Nenáviděl sám sebe. Když se teď podívá do zrcadla, hnusí se mu to, co vidí. Už ani nedokáže ocenit vlastní krásu, kterou dříve uznával. Jak už jednou kdysi řekl: možná krásný, ale shnilý uvnitř. Měl pocit, že se uvnitř něho nic nenacházelo. Snad jako by mu ani srdce netlouklo a plíce nelapaly vzduch, přesto tyto životní funkce o sobě dávaly dobře vědět, kdykoliv se jeho tělo třáslo a hlas v hlavě opakoval neustále dokola ty hnusné věci. Tehdy má pocit, že se mu srdce vytluče z hrudi a plíce roztrhnou nad návalem kyslíku.
Pak už byl jen schopný tupě zírat do stropu a konečně na nic nemyslet. To se ostatně dělo i teď. Taehyung ležel na posteli pozorujíc ryby za oknem, z předloktí mu kapou kapky krve na koberec, což absolutně nezajímalo. Na jeho těle se za tu dobu objevilo spoustu nových jizev a popálenin. Díky nim si alespoň na chvíli připadal volný a bez potíží, avšak hned na to se cítil stejně prázdně jako vždy. Věděl, že to nikam nevede, ale nemohl si pomoct. Neměl jediný důvod s tím přestat. Byl sám, nikomu na něm nezáleželo, chtěl se vypařit z tohoto světa, chtěl usnout a už se nikdy neprobudit.
Chtěl zemřít.
Avšak jeho domněnky byly nesprávné. O místnost vedle seděli u stolu čtyři studenti, kterým nebyl Taehyung lhostejný. Ač to v skrytu duše věděl, nechtěl si to přiznat. Neuvědomoval si, jaké starosti svým přátelům způsoboval. Ano, byl sobecký, většinou nemyslel na ostatní. A jeho přátelé se opravdu snažili, dělali, co bylo v jejich silách, ale ani oni nejsou schopni všeho. A bohužel si právě uvědomili, že Taehyung je nad jejich síly. Nekomunikoval s nimi, neposlouchal je, nebral si k srdci jejich rady. Frustrovalo je to, obzvlášť Jennie, která se den co noc snaží přijít na nějaké řešení. Už tolikrát Taehyunga postavila na nohy, ale nikdy na nich nevydržel dlouho.
"Já už nevím, co máme dělat!" zaúpěla Jennie schovávajíc si obličej do svých dlaní. Byla vyčerpaná. Několik nocí nespala a snažila se Taehyungovi pomoc. Je ale těžké pomoct někomu, kdo to již předem vzdal, kdo ani o pomoc nežádá.
"Nikam to nevede. Ať uděláme cokoliv, pošle nás do prdele," prohlásil blonďák, který byl spíše podrážděný z nynější situace. I on se snažil být nápomocný, ale vypadalo to, že o jeho pomoc stojí Taehyung ještě méně.
"Není to naše chyba," snažila se mladší uklidnit Primuska, která po zádech hladila Jennie, aby jí dodala podporu. Byli už vyčerpaní. Chtěli, aby se vše vrátilo do starých kolejí.
"Tenhle rok je to ale prostě hrozné! Jo, minulý rok se párkrát uzavřel do sebe, ale ne každý třetí měsíc! Od té doby, co se začal vídat s tím havraspárcem, tak to jde s kopce," postěžoval si Hyunjin. Ostatní souhlasně přikývli.
"Co se s nimi vůbec stalo?" položil Minho otázku, která všechny zajímala. Jejich kamarád nebyl moc vstřícný a pouze jim řekl, že se s ním Jungkook již nechce vídat. Připadalo jim to zvláštní. Mohli jenom odhadovat, co se mezi nimi vlastně stalo. Kéž by věděli, že v podstatě nic. Všechno je to jedno velké nedorozumění, ale ani jedna strana není připravena udělat první krok. Kdyby oba věděli, jak zničeně se ten druhý cítí, možná by se jejich trápení ukončilo.
"Nerozumím tomu! Jungkook mi připadal jako dobrý člověk. Byl milý, hodný, oba vedle sebe zářili. Tak proč se mu najednou vyhýbá?" Jennie začínala být lehce podrážděná. Jungkooka si rychle oblíbila, najednou ji ale nepřijde tak dobrý. Ublížil Taehyungovi a oni ani neví proč. Má pocit, že opět selhala. Myslela si, že bude pro Taehyunga ideální, že mu pomůže, místo toho ho zranil. Možná kdyby mu zmijozelka nedovolila se natolik sblížit s jejím kamarádem, třeba by se nic nestalo.
"Když si to tak vezmete, snad pokaždé když byl Taehyung podrážděný či smutný, mohl za to ať už přímo či nepřímo Jungkook," vyslovil svou náhlou myšlenku Minho, která všechny zaujala. Byl to prostý fakt. Každý rok se na pár týdnů Taehyung vypařil, měl špatné období, ale nikdy to nezašlo až do takového extrému. Nikdy neskončil v nemocnici a neměl tolik jizev na svém těle, jako tento rok. Pro zmijozelskou skupinku je to těžké si přiznat.
"Ti dva se milují a ubližují zároveň," povzdechla si Jennie, zatímco se blonďák zakřenil, ale radši se nevyjadřoval. Nebylo tajemstvím, že se mu vztah těch dvou moc nezamlouval, stejně jako Primusce, která se doteď nijak zvlášť nevyjadřovala. Přesto měli každý svůj důvod, proč jim bylo toto spojení proti kůži. A ten Hyunjinův byl banálnější, protože se jednalo o koleje.
"Měli bychom tay dva nechat si to vyříkat," ujala se konečně slova nejstarší. Obsah její věty je ale překvapil. Irene se netajila tím, že není přehnaná fanynka stejnopohlavních vztahů. Ne že by jí vadili či k nim chovala nechuť, ale prostě ji to přišlo zvláštní. Přesto nic nenamítala a její chování k Taehyungovi se nijak nezměnilo. Celkově jí ale připadá vztah těch dvou opravdu divný, možná až trochu toxický. Ti dva jsou na sebe vázání až příliš.
"Noona, to je jaksi nemožné," pousmál se zoufale Minho, "Taehyung jen tak dobrovolně za ním nepůjde, to stejně i Jungkook."
"To je pravda," odvětila Primuska a opřela se o opěradlo židle, "ale můžeme jim tu práci ušetřit."
"Jak to myslíš?" ani jeden nechápal, co tím má jejich nejstarší kamarádka na mysli. Irene jen zakroutila hlavou. Myslela si, že by mohli být její přátelé trochu inteligentnější.
"Stačí ty dva dostat k sobě, pak už si to vyřeší sami," narozdíl od nich měla jasný plán, který ale nebyl úplně perfektní. Je si moc dobře vědoma Taehyungova spontánního a unáhleného chování. Je možné, že jakmile by spatřil havraspárského chlapce, odešel by. Přesto si myslí, a věří v to, že se oba dokáží bavit na úrovni.
"Jak to chceš udělat? Taehyunga bychom možná někam dotáhli, násilím, ale s Jungkookem nemáme žádné spojení. I kdybychom mu poslali třeba vzkaz, pochybuji, že by přišel," vyjádřila svůj názor zmijozelská princezna, která to viděla dost skepticky, stejně jako i dva nejmladší.
"Už je to skoro hotové, nechte to na mně. Jen od vás potřebuji, abyste dostali Taehyunga zítra večer na astronomickou věž. Zkuste mu nějak opatrně dát vědět, kdo přijde, ale ať neuteče, ano?" řekla jim jasné pokyny, načež všichni přikývli. Irene se usmála a jelikož se blížilo k desáté hodině večerní, tak se zvedla ze své židle a sebrala učebnici astronomie, která doteď ležela na stole.
"Irene, jak to chceš ale udělat?" zavolala na ni ještě jednou Jennie, které to prostě nesedělo.
"Nejsme jediní, kdo chce, aby se ti dva usmířili," řekla pouze a opustila společenskou místnost hadí koleje.
***
Na obloze se blyštily hvězdy. Měsíc nebyl k nalezení, protože byl zrovna nov. Na astronomické věži stálo pět studentů nejstaršího ročníku, kterým se závěrečné zkoušky OVCE blížili rychlostí kulového blesku. Každý z nich měl nemálo předmětů, ale dvě dívky se mohly pyšnit nejvíce zapsanými předměty na škole. Snad je množství učiva nezahltí. Přesto jim zkoušky v tuhle chvíli nedělaly největší starosti.
"Vše je domluveno," promluvila do ticha černovláska, když se od nich profesorka Sinistrová vzdálila.
"Takže zítra?" chtěla se ujistit havraspárská dívka.
"Ano. Myslím si, že nebude těžké ho sem dostat, jak se na první pohled zdá. Miluje to tady."
"Udělám vše, co bude v mých silách," ujistila hnědovláska Primusku, načež se obě dívky dál věnovaly svým dalekohledům. Dále už nepromluvili. Vše už je naplánováno, detaily doladěné, už nemají o čem mluvit. Na pozemcích byla černočerná tma a na obloze se třpytily miliony hvězd.
Byla to překrásná noc.
... Tajemství Hada a Orla ...