Kiran se mu raději vyhýbal, jak jen to situace po návratu do bytu dovolovala. Přenechal jej své neteři a sám se mezitím oddával pití. Oba měli své práce až nad hlavu. Ale tohle bylo spíše kvůli tomu, co se stalo. A především taky kvůli tomu, co o něm Ezra dokázal všechno zjistit. Děsilo ho to. Dokázal by jistě vyhrabat jméno každého koho zabil. Ani sám už si nepamatoval, kolik jich vlastně bylo. Jen to, že hodně. Jeho by to nepoložilo, ale o mladíkovi mírně pochyboval. Ne, že by mu zatím ukázal, že by měl rozum a konečně ho nechal být.
Nečekal však, že když se vyčerpaně odvalí do ložnice, bude tam na něj čekat. Kiran na něj hodil pohledem, který by dokázal propálit člověka skrz naskrz. Opravdu neměl chuť na něco dalšího, momentálně si přál, aby se probudil a všechno tohle byl zlý sen.
„Chci si promluvit, už několik dní se mi vyhýbáš. Se Seline sotva prohodíš pár slov. Co jsme ti provedli?" Šel na to přímo, protože nemělo cenu nijak zapírat své záměry. A před ním už tuplem ne. Stačilo, že všichni tři byli zavření v bytě jako trestanci. I když Seline se vydávala mimo, aby zjistila, jak na tom byla situace ohledně institutu. Po první vlně to totiž nevypadalo vůbec dobře. Ovšem ticho před bouří bylo ještě horší.
„Ezro, nechci si povídat. Nejsem takový," nechtěl ho nijak ranit, ale opravdu neměl chuť si povídat. Od té doby, co ho vyhodili z institutu se čas nějak zrychlil. Všechno nabralo na otáčkách, které jeho já úplně nezvládalo. Ovšem netušil, že mladíka podobná slova akorát vyzvou k další akci. Kdyby to jen věděl, držel by jazyk za zuby.
„A jaký jsi? Starý, protivný muž? Poznal jsem skvělého čaroděje, který se nebál přijít si pro mě a postavit se vlastnímu strachu," Ezra mu nastavoval zrcadlo. Jen obrazně, ale přišlo mu, že se z něho snažil udělat většího dobráka, než ve skutečnosti byl.
„Měl jsem tě tam nechat, takhle utrpí má pověst zlouna," usmál se mírně a přemýšlel nad tím, jaký by měl klid, kdyby se přidal na stranu nejvyššího čaroděje. Rozhodně by neměl podobné myšlenky, zajímalo by ho jen to, že se museli zbavit nějakých lovců. Jenže to díky jeho nynějšímu propojení nebylo úplně možné. Kiranovo přemýšlení však přerušilo tiché odkašlání, které skrývalo i smích. Ne, že by ho něco takového překvapovalo.
„A přesto jsem tady a mluvím na tebe," řekl svádivým hlasem. S plným vědomím faktu, že ho mohl naštvat, se to rozhodl i tak pokoušet. Ezra však z pouhého postoje dokázal poznat, že svá slova nemyslel tak úplně vážně. A měl pravdu. O čemž vypovídala i Kiranova odpověď: „Největší chyba tvého života." Doplnil svá slova ještě malým úšklebkem, který skrýval další úmysly.
„Já vím," přiznal mladík po chvíli, když ho Kiran pohladil po tváři. Jak si dokázal, tak elegantně zahrávat s ohněm, aby se nespálil, vrtalo mu v hlavě.
Ezra jej chytil za ruku a udělal první krok sám. Svalil ho na postel a políbil. Když už měl dostat výprask, tak aspoň, aby měl za co. Navíc věděl, že se Seline minimálně ještě několik hodin nevrátí. Mohli si tedy nerušeně užívat, aniž by tam někdo vletěl. I když muž vypadal, že nejspíše po prvním kole vypustí duši. Ani tak své naděje neopouštěl.
A udělal dobře, nalilo to Kiranovi do žil novou energii. Všechen alkohol se odebral bůh ví, kam a zanechal po sobě jen teplo. Stiskl mladíka v náručí a pustil se do defenzivy. Opětoval mu polibky, které mu předtím Ezra věnoval. „Přestaneš mě někdy udivovat?" pošeptal mu do ucha, přičemž do něj pronikl.
Leželi vedle sebe v posteli, prsty propletené, když se najednou ozvalo bouchnutí dveří. Oba nadskočili, ale ani jeden se neměl k tomu se zvednout.
„Já věděla, proč mám praštit dveřmi, hrdličky," po posledním slově se Seline opřela o futra a začala se smát. Kdyby mohla, házela by po nich okvětní lístky, až tak byli roztomilí.
„Řekni to znovu a zaškrtím tě," řekli jednohlasně, což je rozesmálo. Tak přece jen měli něco společného.
„Až tu skončíte, budu v kuchyni. Snad ji nepodpálím, ale padám hlady," oznámila jim a vydala se pryč. Věnovala jim však ještě dlouhý pohled, který říkal více jak tisíc dalších slov. Užívala si svou pozici pozorovatele.
Kiran si na sebe hodil svůj tmavě fialový župan a vyšel na balkon. Potřeboval si pročistit hlavu.
Mladý lovec chvíli přemýšlel, zda chtěl novinky, nebo se konečně nechat vést svým srdcem spíše než rozumem. Nakonec se přistihl s rukou na klice od balkonu. Otevřel jej a potichu vstoupil. Nechtěl ho rušit, ale jedna věc ho stejně pronásledovala. Potřeboval znát odpověď.
„Nejsem jediný lovec, do kterého ses kdy zamiloval, že?" Zeptal se na pro něj důležitou otázku. Na očích Kiranovi okamžitě poznal, že tohle nebylo téma, které chtěl vytahovat. Jenže on to musel vědět. Navíc i díky tomu, co se o něm dozvěděl.
„Byl tu jeden, který vždy dokázal přitáhnout mou pozornost. Ovšem jakmile spojil svou duši se svým bratrem nerozpojitelným poutem, začal se měnit. Nepoznával jsem ho. Já to s ním však nechtěl vzdát. Zabránit mu rozpoutat válku mezi podsvětem a lovci. Jenže přišel jsem pozdě. Upíři ho našli a rozsápali na části, zůstal mi po něm jen jeho luk," kouřové kouzlo vytvořilo siluetu předmětu, který mu vězel někde na spodku skříně. Cítil potřebu jej vytáhnout, což také udělal. Byl rozhodně o dost těžší, než si pamatoval, jako kdyby sebou dokázal vynést i všechny vzpomínky a bolesti.
„Ten luk znám," ozval se najednou Ezra, spíše překvapeně než vyděšeně, což muže překvapilo. Okamžitě se na něj otočil, protože nebylo příliš lidí, kteří by si jeho jméno vůbec pamatovali. A poznat ho jen už podle luku? Téměř nemožné. Kiran si myslel, že všichni zemřeli během prvního nájezdu. Ale zmýlil se, nebo alespoň to předpokládal podle toho, co mu právě naznačil mladík.
Ovšem Ezrovy oči mluvili jinou pravdu. Leskly se, protože se v nich objevily slzy. Měl chuť ho obejmout, ale věděl, že by mu to nedovolil. Hrdost byla věc, která se mu nevyhýbala. Tušil, co cítí, zvlášť když také několikrát stál na druhé straně podobné šarády.
„Opravdu?" Odpověděl nakonec. Nic jiného nedodával, ale udělal krok směrem k němu. Luk položil na stolek nedaleko něj a otočil se zpět k Ezrovi. Potřeboval něco udělat. Ubezpečit ho. Ale nevěděl jak. A pak mu to došlo. Třeba konečně začal litovat, že se s ním vůbec zahazoval. A vlastně by se mu nedivil. Konečně by dostal kýžený rozum, o kterém Kiran uvažoval, zda vůbec Ezra má.
Mladík ho však nepřestával udivovat. Vytáhl ze zadní kapsy kresbu, kterou mu vtiskla jedna umírající lovkyně a najednou to začalo dávat smysl. Chtěla po něm, aby luk zkusil najít a vrátil do institutu. Znamenalo to pro ni hodně. Navíc když jich ubývalo, a ještě se dělo něco takového. Podsvět jejich počty ještě snižoval naprosto zbytečnou válkou.
„Podsvět se mstí za něco, co se stalo před dlouhou dobou?" Překvapení v hlase nedokázal skrýt. Dávalo to vlastně smysl, lovci žili a umírali. Což se o ostatních úplně říct nedalo. Jeho domněnky mu o chvíli později potvrdil i Kiran.
„Ezro, pro nesmrtelné jsou desítky let jako minuty," odpověděl mu a dotkl se jeho tváře. Ovšem mladík přece jen uhnul. Ještě chvíli mu zůstala ruka jen tak ve vzduchu. Přesně toho se bál. Že pokazí to, co se mezi nimi budovalo. Jenže on s jejich debatou nezačal. A krom toho mladík musel vědět, že nesmrtelnost nepřináší jen samé dobré věci. Ale i naopak, strast a bolest. Nenápadně zahnal myšlenky na dobu, kdy i mladík odejde mezi své předky a zbudou po něm jen kosti. K tomu bylo však ještě daleko. Nebo v to alespoň doufal.
„Kolik minut to je pro tebe? Nebo kolik hraček sis u lovců našel?" Každé slovo bylo jako dýka, ale Ezra to nemohl nechat být. On žádné takové zkušenosti neměl. Dokonce nemohl ani žít tak dlouho jako on. Netušil ani, že muž myslí na to stejné. I když už přemýšlel, jak svou existenci prodloužit. Nechtěl však všechno ztratit, jako Kiran.
„Hodiny," odpověděl pouze na první část jeho otázky. Na tu druhou si musel promyslet odpověď. Nebylo to tak jednoduché, jak to viděl. Kdysi by odpověděl bez rozmyslu, jenže teď? Kdy cítil, že zlomené srdce, konečně obrůstalo růžemi? Nedokázal to. Ale ani přiznat pravdu. Nadechl se, musel něco říct. „Nejsi pro mě hračka, ale přežiju tě."
„To je mi fuk," odpověděl bez jakéhokoliv zaváhání mladík. Načež však Kiran znovu nadhodil únikovou cestu, která by jej sice bolela, ale musel vědět, že mu dal na výběr.
„Nemělo by být. Snažím se tě chránit. Budeš první na mušce, aby mi ublížili. To jsi vážně ochoten riskovat? Zemřít kvůli někomu, kdo toho není schopen?" Kiran vzal jeho ruku a položil si ji na hrudník. Nenaznačoval, že by neměl srdce, spíš poukazoval na pár faktů. Ovšem mladík už měl odpověď připravenou, protože mu bylo jasné, že minule to nebylo naposledy, co se o něco takového pokoušel. I proto zaútočil zpět.
„Kdybys byl na mém místě, co bys udělal?"
„Dal bych ti do ruky dýku a řekl, abys bodl," svá slova podpořil zbraní vytvořenou z rudého dýmu. Když ji však vtěsnal Ezrovi do ruky, rozpadla se.
„Přesně."
„Ovšem není to tak a já nehodlám riskovat tvůj život," vytrhnul se mu a rozhodl se zamířit za Seline, která na něj stále čekala v kuchyni. Nebo alespoň v to doufal, netušil, jak dlouho se tam "hádali".
Ještě, než stačil vyjít ze dveří, zastavil ho mladíkův poražený hlas: „Takže to prostě jen zahodíš?" Nedokázal se otočit k tomu, co mu potřeboval říct.
„A co po mě vlastně chceš? Mám nakráčet zpět do institutu? Nechat se zabít, abych ti dokázal, jak moc tě miluju?"
„Nikdy jsi to neřekl nahlas," jediná slova, která potřeboval k tomu, aby se k mladíkovi opět vrátil. Celý svět se mohl zastavit, jen aby se mohl ujistit, že byl v pořádku. I když za jeho stavy v poslední době mohl on sám.
Kiran sledoval nezbednou slzu, která Ezrovi brázdila cestu po tváři. Tohle přesně nechtěl. Opět se zaplést se smrtelníkem, jeho kamarádka ho před tím varovala. A přesto opět stál v pozici, kdy musel vybírat to "dobro" pro ně pro oba. A nebyla to vůbec jednoduchá volba, protože věděl, že to mladíka zlomí. Ale lepší zničený, když bude vědět, že zůstane naživu.
Přiblížil se k němu a políbil ho. Cítil svoje slzy, dostávaly se do polibků a vytvářely mu slanou chuť v ústech. Nemohl však přestat. Vtěsnával do toho všechny své pocity. Pohladil ho po tváři, otočil se a zanechal tam mladíka samotného. Pro jeho dobro.
Zamířil si to do kuchyně, ale jako kdyby to Seline už věděla. Natáhla ruku s dýkou a věnovala mu dlouhý pohled. Znala svého strýce až moc dobře, navíc nemohla nezaslechnout část jejich debaty. „Udělej, co musíš," naznačila ústy a nechala ho jít. Sama se mezitím vrátila k jídlu. Musela mít sílu, aby mohla zastavit Ezru před tím, aby se za ním vydal. I když to mohlo být to poslední, co udělá.
Kiran si to zamířil přímo do sídla, kde se usídlil kdysi nejvyšší čaroděj. Stále mu nemohl přijít na jméno. Nezasloužil si to. Prohrábl si vlasy a několik upírů v jeho okolí padlo k zemi. Ne, že by se mu nějak ulevilo, ale potřeboval s ním být o samotě. Pokud chtěl udělat, co měl na mysli. A Valerie si taky nějaké smířlivé gesto vůči jejím dětem příliš nezasloužila. Oba udělali až dost. Tvář s kamenným výrazem, ze kterého nešlo poznat jedinou emoci. I když uvnitř něj zuřilo tornádo. Natolik, že chvílemi cítil potřebu se otočit a odejít. Jenže už bylo pozdě.
Pokud se měl stát zlým, tak budiž. Rozmáchl ruce a dveře před ním se rozletěly. Jakmile vzbudil pozornost v místnosti, vkráčel si to dovnitř. Mírně. se ušklíbl a postavil se přímo před stůl, za kterým seděl ten, kterého přesně chtěl vidět.
„Ale Kirane, co jsme si říkali o předvádění se?" Bez jediného pohledu k němu promluvil sedící muž. Jako kdyby ho snad očekával, čemuž by se vlastně ani nedivil.
„Přestaň ničit tohle město," odsekl mu, nepotřeboval dodávat nic dalšího. Ovšem pouze tato slova stačila, aby se druhý muž začal smát. Kiran za zády stiskl dýku, kterou mu dala Seline. Rozhodně si v jeho přítomnosti už nadále nepřišel v bezpečí.
„Takže odsud vítr vane. Varoval jsem tě, ale ty sis prostě nedal říct. Měl jsi možnost to ukončit. Stačilo se jen zbavit té havěti, která tě donutila si myslet, že jsi dobrák," každým slovem bylo vidět, jak lovce nenáviděl. Ale i ti patřili do jejich města, takže se na ně vztahovala ochrana, kterou kdysi slíbili. Nebo alespoň si to myslel.
„Neber si ho do huby, nemáš na to nárok."
„Holt ti budu muset ukázat, že svá slova myslím vážně. Valerie?"
Z rohu místnosti se najednou na podlaze ozvalo klapání podpatků. Než k němu však stihla dojít, Kiran se napřáhl a luskl prsty, čímž ji zastavil, než k nim stihla dojít o něco blíže. Hněv v něm převládal a nedokázal myslet čistě. "Nic mu neprovedeš."
„Máš pravdu. Ty sám to uděláš. Nebo pošlu Valerii a ona to vyřídí po jejím. A znáš svou kamarádku. Bude to hodně krvavé." Ultimátum. To bylo to poslední, co nyní potřeboval. A přesto se to dělo. Do čeho se to zase zapletl? Nestačilo mu to už jednou? Ale tentokrát byl odhodlaný ho zachránit, i za cenu toho, že by přišel o vše ostatní. Přesně jako kdyby někdo přepnul vypínače v jeho hlavě.
„Proč chceš toho kluka? Je neškodný," zeptal se a hodil po něj pohledem, který by dokázal zabíjet. A na svou odpověď nemusel čekat příliš dlouho.
„A to je právě to. Je ohýbatelný. Jakmile si lovci uvědomí, že teď jsme páni města my, konečně se podvolí." Po kouscích mu odhaloval své plány. Také cítil nátlak v hlavě, kterého si předtím nevšiml. Vkládal mu slova do úst.
„Přivedu ti ho."
„A teď vypadni a už nikdy na mě nezkoušej ty svoje triky, nebo příště skončíš bez hlavy ty, Kirane Thorne." Bouchl do stolu a ukázal mu směrem ven. Jediný pohled dvou mužů stačil k tomu, aby se sebral a vypadnul. Tady prohrál, na celé čáře. A ještě slíbil něco, co nechtěl za žádnou cenu splnit.
Vytáhl mobil a napsal jedinou zprávu Seline. Ochraňuj ho a odveď ho za ostatními lovci. Schovávají se v různých sídlech po městě. Neříkej mi, kde je. Pro vaše bezpečí. Teprve poté se vydal pryč. Udělal, co mohl. A pokud ho neuvidí, nutkání splnit příkaz nebude tak velké. I když tušil, že jedna strana jejich odloučení přece jen zlomí.
...
Ještě několik dní však trvalo, než vůbec Kiran vůbec dokázal pomyslet na to, co vlastně měl udělat. Schovával se ve svém druhém sídle, kde nebyl obklopen společností a pil jednu skleničku za druhou. Někde po desáté přestal počítat a když konečně pochopil, že tudy cesta nevedla, vzdal to.
Zvedl se, i když měl menší problém stát rovně. Takhle aspoň nebude vypadat tak podezřele, když se u Ezry objeví. Nebylo zase tak těžké zjistit, kde se nacházel. Především proto, že mu v jeho bytě zanechal pár stop. Co byl, když nebyl schopen se ani postavit někomu, kdo mu vyhrožoval? Luskl a namířil prsty na svoji hlavu. Z prstů mu vyšel malý obláček dýmu, jako kdyby se skutečně jednalo o zbraň. Kdyby věděl, jak by to dokázal udělat, nejspíš by se o to také pokusil. Ale tu možnost si již kdysi nechal vzít.
„Miluji tě, Ezro," pošeptal se donutil se ho zavřít v mysli, aby ho to nemohlo zastavit od toho, co se chystal udělat. Poté si vytvořil portál a zamířil si to přímo do domu, ve kterém se schovával. Institut byl totiž vylidněný.
Zaváhal, když měl zaklepat na dveře. Udělal krok dozadu a chtěl odejít. Jenže v tu chvíli se otevřely.
„Kirane? Co tu děláš? Poslal jsi nás pryč...SMS zprávou," snažil se mu vyčítat, co udělal. Ale Ezrovi stačil jeden pohled, aby pochopil, že nebyl sám sebou. Tvrdý pohled, který měl, neodpovídal tomu, jaký byl normálně. Udělal krok zpět do domu, aby mohl třísknout dveřmi. Tohle nebyl jeho Kiran.
„Mám za úkol tě přivést. Jsi další na řadě. A už tomu nemůžu vzdorovat déle, trhá mě to na kusy," přiznal a z jeho očí vypadlo několik slz, které už nedokázal zadržet. Kouzlo si na něm vybíralo svou daň. Doufal, že se z toho dostane, ale ztrácel naději.
„Ne. Nikam s tebou nejdu," ale přesto udělal krok dopředu, aby ho mohl obejmout. Což byla ta největší chyba, kterou udělal.
„Jak chceš. Zkoušel jsem to po dobrém," řekl a luskl prsty. Mladík se okamžitě svalil na zem a Kiran jej mohl v klidu přenést na místo, kam potřeboval. Nebylo mu to zrovna po chuti, ale pokud to nejvyšší čaroděj chtěl, nemohl vzdorovat. Přišel by o své postavení a nejen to. Zabil by Seline, která mu vzdorovala už předtím. Navíc přijal to, že nikdy dobrákem nebude.
„Snad mi někdy promineš," pošeptal a dal mu pryč pramen, který mu padal do obličeje.