Profesorku Peregrinovou probudilo z hlubokého spánku lehké klepání na dveře. Chvíli ležela v posteli a snažila se předstírat, že vůbec nic neslyší. Jenže ten, kdo stál za dveřmi, byl velmi neodbytný a ona začínala tušit, že jen tak neodejde. Neochotně vstala a přehodila přes sebe saténový župan. V měsíčním světle spatřila několik jizev, které se jí nahodile táhly po celých pažích. Rychle od nich odvrátila zrak. Měla je tak dlouho a stále si na ně nedokázala zvyknout. Pomalým krokem se vydala ke dveřím. Doufala, že za nimi nestojí student, kterému se ztratil jeho zvířecí společník. Už jich tu pár bylo a trvalo vždy hodiny, než se jejich mazlíček našel. A ona se chtěla vyspat. Za několik dní končil školní rok. Najednou nevěděla, co bude o prázdninách dělat. Tak nějak ve skrytu duše počítala s tím, že se k ní Severus o prázdninách přidá. Jenže po tom, co se mezi nimi stalo, chtěla být sama. Nesnesla by teď být vedle něho. Neustále by jí to připomínalo, jak ji ponížil. A doufala, že až se vrátí příští školní rok, bude to jakoby se nic nestalo. Že ona a Severus budou zase přáteli. Jenže nevěděla, jestli nechce příliš. Život k ní nikdy nebyl zvlášť štědrý. Došla ze svých komnat do svého kabinetu a překonala těch pár kroků, které ji dělily od dveří. Položila ruku na kliku, ale nedokázala dveře otevřít. Něco jí říkalo, že by je měla nechat zavřené. Nakonec jen zavrtěla hlavou. Byla jen paranoidní. Za dveřmi nemohlo být nic, s čím by si nedokázala poradit. Stiskla kliku a dveře se rozletěly. Přesně v ten moment začala profesorka litovat toho, že si důkladněji nerozmyslela, zda je má otevírat. Za dveřmi stál Severus Snape a na tváři měl nasazenou svou typickou neprostupnou masku.
„Je skoro půlnoc, Severusi," zpražila ho pohledem. „Mohl bys mi vysvětlit, proč mě budíš tak pozdě?"
„Potřeboval jsem s tebou mluvit, Almo," řekl černovlasý muž tiše. „A chtěl jsem na náš rozhovor mít klid."
„Nevím, jestli s tebou chci vést nějaký rozhovor," řekla černovláska jedovatě. „Ten poslední mi bohatě stačil."
„Můžu dál?" zeptal se profesor a vykročil dopředu. Jenže Alma ho dál nepustila.
„Nechci abys mi znovu ublížil, Severusi," řekla pevným hlasem, ale cítila, že se jí třesou ruce.
„Neublížím ti, Almo," řekl profesor a dlouze se jí zadíval do očí. „Nebude to trvat dlouho a já pak hned odejdu."
„Doufám, že to opravdu bude rychlé," řekla černovláska přísně a ustoupila na stranu, aby mohl profesor vejít dovnitř. Černovlasý muž se zastavil uprostřed místnosti a začal se kolem sebe rozhlížet, jakoby tu byl poprvé v životě. A profesorka Peregrinová začala ztrácet trpělivost. V hlavě se jí stále přehrávala vzpomínka na to, jak z ní vymámil její tajemství. Jak bezohledně si při tom počínal. Začínala v sobě cítit rostoucí vztek. „Myslela jsem, že jste se mnou chtěl mluvit kolego, ne si prohlížet mé soukromé komnaty." Profesor se k ní otočil čelem a pár kroky překonal vzdálenost, která je od sebe dělila. Alma si uvědomila, že lektvarista stojí blízko. Až příliš blízko a jí se to vůbec nelíbilo. Cítila jeho zrychlený dech na své tváři. Naprázdno polkla. Cítila nevysvětlitelnou nervozitu.
„Přemýšlel jsem... přemýšlel jsem jak to udělat," začal profesor a propaloval ji svýma onyxově černýma očima. A Alma s úžasem zjistila, že i černovlasý muž je nervózní. Snad nikdy neviděla profesora Snapea vyvedeného z míry. Ušklíbla se. Byla to příjemná změna. „A tohle bylo jediné možné řešení," řekl a rychle vytáhl z kapsy hábitu malou lahvičku s čirou tekutinou. Ještě než stačilo bývalé bystrozorce dojít, jaký lektvar se v ní nachází, lektvarista ji odzátkoval a najednou ji celu vypil.
„Co... co to bylo?" vykoktala profesorka Peregrinová i přes to, že měla jisté tušení.
„Veritaserum, drahá kolegyně," ušklíbl se profesor a najednou mezi nimi zavládlo zvláštní ticho. Ani jeden z nich nevěděl co říct. A Alma to celé nechápala. Proč by to Severus dělal? Nechápala, jaký by k tomu mohl mít důvod. A uvědomila si, že jí nezbyde nic jiného, než se ho zeptat. Nesnášela ptát se na otázky. Člověk často dostal odpověď, kterou slyšet nechtěl. A ona si nebyla jistá, jestli chce slyšet vůbec nějakou odpověď. Nakonec se ale zhluboka nadechla a nasadila přísný výraz. Hodlala z tohoto boje vyjít jako vítěz.
„Proč jsi to udělal, Severusi?" zeptala se a svraštila obočí.
„Protože to byl jediný způsob, jak ti říct všechno co chci bez toho, abych lhal. Věděl jsem, že mi po tom, co se stalo, nebudeš věřit. A já chci abys mi věřila, Almo." Černovláska nevěděla co říct. Tento profesorův čin byl tak nečekaný, že nedokázala správně reagovat „Můžeš se mě zeptat na cokoliv a já ti povím pravdu."
„Ne," hlesla profesorka. „Nechci... nechci používat stejné postupy jako jsi použil na mě," pronesla ledově. „Není to správné." V profesorově tváři se objevilo zmatení.
„Dobře," řekl po chvíli. „Budu tedy mluvit sám. Konec konců, bude to tak asi nejlepší."
„Nemusíš to dělat, Severusi," řekla profesorka dutě.
„Musím, Almo. Je to tak správně. Sama moc dobře víš, že jsem za svůj život neudělal mnoho dobrých věcí a chci... a chci aby tohle bylo správně. Žádám tě jen o šanci." Černovláska mlčela. Nevěděla co říct. Takovéhleho Severuse Snape neznala. Musel být opravdu zoufalý. Nebo odhodlaný.
„Máš deset minut," řekla tiše. Nechtěla se mu mstít za to, co jí udělal, ale stále cítila bolest, kterou jí způsobil. Byla z toho všeho nesmírně unavená. Nejraději by tu lektvaristu nechala a schovala se někam, kde by ji nenašel. Kde by jí už nikdo nikdy nenašel. Profesor se nadechl a chystal se promluvit, jenže nevěděl co říct. Stál bez hnutí a očima těkal mezi hodinami u zdi a Almou. Vypadal opravdu zoufale a černovlásce se ho na chvíli zželelo. „Vlastně mám jednu otázku," řekla a zahleděla se mu do očí. „Proč jsi mi dal vypít ten lektvar?" Snažila se, aby v jejím hlase nebylo znát jak moc jí to ublížilo, ale nepovedlo se jí to. Profesorova tvář se zkřivila a Almě připadalo, že v ní vidí stud.
„Protože jsem musel znát pravdu, Almo. Nikdy jsem nebyl v podobné situaci a potřeboval jsem vědět na čem jsem." Černováska nevěřícně zakroutila hlavou.
„Na čem jsi?" vyhrkla nevěřícně. Všechen vztek, který se v ní nahromadil byl najednou zpět. Silnější než kdy předtím. „Bylo to mé soukromí, Severusi, a ty jsi ho bezostyšně narušil. A nebylo to poprvé. Baví tě dívat se lidem do hlavy. Kolikrát jsem ti říkala, ať to neděláš, že je to nepříjemné. A ty jsi to udělal znovu a znovu a nikdy jsi na mě nebral ohledy." Profesor mlčel. V jeho očích byla lítost. Jenže ta Almu nedokázala uklidnit. Už ne. „Jak se s tebou mám vídat, když nemám jistotu, že už to neuděláš. Že se znovu nevydáš na průzkum mé mysli kvůli nějaké hloupé pravdě." Možná to bylo celou dobu to, co ji od profesora drželo. Možná to byl strach, že jí znovu ublíží. „Bavil ses tím, když jsi zjistil, že k tobě něco cítím?" zeptala se bolestivě. Cítila, že se jí do očí hrnou slzy. Rychle je zahnala mrkáním.
„Ne," pronesl lektvarista rychle. „To nebyl ten důvod, proč jsem to udělal,"
„A jaký byl ten důvod?" Almě připadalo, že nic nechápe, že se točí v kruhu, z kterého není cesta ven. Profesor se na ni vážně podíval. Na jeho tváři se objevil trpký úšklebek.
„Protože...," začal profesor tichým hlubokým hlasem, „protože i já k tobě cítím něco víc Almo," řekl a čekal na ženinu reakci. Žádná ale nepřišla. Profesorka byla jako v transu. Nevěděla, jestli se nepřeslechla. Něco takového přece nebylo možné. Severus miloval Lily. Proč by najednou cítil něco k ní. K unavené ženě s tělem posetým jizvami a se zatrpklou duší? „Už je to nějaká doba," pokračoval profesor pevně. „Nejspíš to začalo, když jsme sdíleli jedny komnaty po tom co ses vrátila z Azkabanu. Bylo to těžké pro nás oba, ale pokaždé, když jsem se vrátil od Voldemorta, byla jsi tam. A poslouchala jsi mě. A já... zjistil jsem, že něco takového chci. Že chci být s někým jako jsi ty."
„Proč... proč jsi nikdy nic neřekl?" zašeptala profesorka. Mísilo se v ní tolik emocí, že nevěděla, jak je všechny zpracovat. Byla zmatená. Severus ji nemohl milovat. Nebyla nic, co by mohl chtít. Neměla co nabídnout.
„Protože jsem měl důvod Almo. Pokud si myslíš, že ti to všechno teď říkám kvůli tomu, že doufám, že bysme mohli být spolu, pleteš se. Říkám ti to proto, že chci abys věděla pravdu. Abys ke mě přestala chovat hlubší city."
„Já... já to nechápu, Severusi," hlesla černovláska. Cítila, že se jí třese spodní ret.
„Řekla jsi to sama. Řekla jsi, že si zasloužíš někoho, kdo tě bude milovat. A i přes to, že tento bod splňuji, nejsem muž, kterého bys měla milovat ty. Zasloužíš si někoho lepšího. Jsem smrtijed, Almo. Dělal jsem příšerné věci a každý to ví. Všichni ví, co jsem za člověka. Každý by se na tebe díval skrz prsty kdybychom byli spolu. Jistě si pamatuješ, jaké to bylo na začátku tohoto roku. Jak se na nás všichni studenti dívali. Co říkali. A to jsme byli pouze přátelé. Nezasloužíš si dál trpět. Lidé tě obdivují a respektují. Jsi hrdinka. A to nejmenší, co pro tebe mohu udělat je, že ti dám alespoň nějakou šanci." Profesorka se na něj dívala svýma smaragdově zelenýma očima. A zjistila, že nedokáže cítit zlost vůči někomu, kdo jí právě řekl něco takového. V profesorových očích viděla bolest. A hněv, který předtím cítila byl pryč. Pomalu zvedla ruku a položila ji na mužovu tvář. Lektvarista sebou nepatrně cukl a pak svou třesoucí se ruku položil na tu její. Zavřel oči, jakoby si tento moment chtěl pamatovat navždy. Jakoby to bylo to jediné, co mu z Almy LeFay Peregrinové zbyde. Po chvíli otevřel oči a zahleděl se do těch Alminých. Černovlásce připadalo, že se jí dívá až do duše. „Omlouvám se," řekl muž pevným hlasem. „Že to dopadlo takhle. Možná by přece jen bylo lepší, kdybychom nic necítili. Ušetřilo by nám to spoustu problémů, nemám pravdu kolegyně," řekl a ušklíbl se. Jenže černovláska věděla, že je to maska. Viděla, jak obtížné to pro něj je.
„Nechápu to, Severusi," řekla a založila si ruce na prsou. „Nechápu, že ke mě něco cítíš. Nejsem nic v porovnání s Lily. Nejsem ona. Jak bys mě mohl milovat?"
„Vím, že nejsi Lily," hlesl profesor. „Já a Lily bychom nikdy nemohli být spolu. To jsem si uvědomil už dávno. Byla mou přítelkyní a já k ní stále cítím hluboký cit. Ale to, co cítím k tobě je něco jiného. Něco, co jsem k Lily nikdy necítil. Máš pravdu. Nejsi jako ona. Ale proč bys měla mít? Jsi jiný člověk. Jsi výjimečná. Brumbál o tobě řekl, že jsi pozoruhodná žena a měl pravdu. Jsi všechno, co jsem kdy chtěl. Ale nemohu tě k sobě připoutat. Zničilo by tě to. Stejně jako to zničilo Lily. A to já znovu nedopustím. Nezabiju další ženu, na které mi záleží. Je to těžké, ale je to tak správně," dořekl profesor. Alma viděla, že se mu třesou ruce. Pomalu se k ní otočil zády, jakoby se s ní nikdy nechtěl rozloučit a nejistým krokem se vydal ke dveřím. Profesorka stála na místě a po tváři se jí skutálela první slza.
„Je to vyčerpávající, víš to?" hlesla profesorka a hlas se jí uprostřed věty zlomil. „Je vyčerpávající tě neustále přesvědčovat o tom, že nejsi špatný člověk." Profesor, který teď stál u dveří se na ní otočil a tiše ji sledoval. „Tak dlouho jsi byl v roli zlého profesora, dvojitého agenta a smrtijeda, že jsi zapomněl kdo jsi. Že i když se sám sebe snažíš přesvědčit o opaku, nerad ubližuješ lidem. Nejsi tak zlý, jak sám sebe vidíš. Pokud bys opravdu byl tak špatný, nikdy bys mě nesledoval do té učebny poté, co jsem se vrátila z Azkabanu. Nikdy bys mě nezvedl z té studené země a neřekl mi, že prochladnu. A nikdy bys mě nevzal do svých komnat abys mě ošetřil. Nikdy bys mi nedal naději, že znovu povedu normální život. Ani nevíš jak moc to pro mě tehdy znamenalo. Jak moc to pro mě stále znamená. Nikdy bys mi nemohl ublížit, Severusi." Profesor Snape stál na místě bez hnutí. Díval se na černovlásku tak, jakoby ji viděl poprvé v životě. Profesorka sebrala všechnu sílu, která jí zbývala a pevným krokem došla k lektvaristovi.
„Nechci tě zničit Almo," hlesl profesor, ale už to neznělo tak jistě jako předtím.
„Mučili mě smrtijedi a pak mozkomoři v Azkabanu," ušklíbla se bývalá bystrozorka. „Nemůžeš mi udělat nic horšího, Severusi."
„Je tu tak tisíc důvodů, proč to není dobrý nápad," pronesl profesor. „Tolik pravidel, která..." Alma jeho slova skoro už nevnímala. Něco neznámého ji k němu táhlo. Nějaká nevysvětlitelná síla. Udělala krok kupředu a najednou u něj byla blíž než kdy dřív. Cítila z něj vůni bylinek. Zhluboka se nadechla.
„Sám víš moc dobře, že jsem pravidla vždy spíš porušovala," zapředla tiše. V profesorových očí se zablesklo. Pomalu k ní natáhl ruku, lehce sevřel její bradu mezi ukazovákem a palcem a zvedl ji nahoru, aby se mu musela dívat do očí.
„Když jsem v tvé přítomnosti, nevím co dělám, Almo," řekl medově. Cítil její květinovou vůni. Připadalo mu, že mu obestírá všechny smysly. „Je to jako nějaké kouzlo," ušklíbl se. Černovláska se mu vyzývavě dívala do očí. Vypadaly jako dvě temné studny, ve kterých se utopíte, pokud si nedáte dostatečný pozor. Byl tu ale jeden problém. Alma se chtěla topit. Profesor se k ní pomalu sklonil. Byl tak blízko, že se jejich rty skoro dotýkaly. „Bylo by příliš troufalé, kdybych vás teď políbil, kolegyně?" Topila se v Severusových očí. Lapala po dechu pod temnou hladinou. Cítila naprostý klid. A doufala, že se utopí.
„Nemyslím si," zašeptala. Profesor překonal nepatrnou vzdálenost, která je od sebe dělila a pevně přitiskl své rty na ty její. Polibek byl cítit po slzách, které se ještě před chvílí kutálely po Alminých tvářích, ale byl i sladký. Sladký jako boží nektar, jako ambrozie. Severus jí zajel jednou rukou do uhlově černých vlasů a přitáhl si ji blíž. Černovlásce docházel dech. Omotala mu ruce kolem krku a přitiskla se na jeho pevnou hruď. Až teď si uvědomila, jak moc jsou stejní. Byli dvě duše pronásledované osudem. Lektvarista jí lehce stiskl spodní ret a její oční víčka se překvapeně zachvěla. Srdce jí divoce bušilo a ona se bála, že jí za chvíli vyskočí z hrudi. Cítila se v bezpečí jako nikdy předtím. A přesně v tento moment byla nezničitelná. Profesor se od ní po chvíli pomalu odtáhl a černovláska otevřela oči. Oba dýchali přerývavě, jakoby právě běžli. Muž ji stále pevně držel a ona se o něj opírala. Před očima se jí dělaly mžitky.
„Myslím, že mi došel dech, drahá kolegyně," ušklíbl se profesor Snape a Alma se tiše zasmála.
„Škoda," řekla naoko zklamaně. „Mě ještě nějaký zbyl. Mohu se podělit." Teď se uchechtnutí nedokázal ubránit profesor Snape.
„Nemusíme spěchat, Almo," řekl přísně, ale ona viděla, jak mu cukají koutky úst.
„Máš pravdu," řekla a široce se na něj usmála. „Vrátím se do postele, ze které jsi mě tak neurvale vytáhl. A myslím, že bys měl jít se mnou," dodala a v očích jí uličnicky jiskřilo.
„Nevím, jestli bych měl," ušklíbl se lektvarista. „Je to poměrně nevhodné."
„Souhlasím," řekla Alma vážně. „Na druhou stranu, co by si lidé pomysleli, kdyby tě viděli odcházet z mých komnat takto pozdě. Víš moc dobře, že se v Bradavicích nic neutají."
„Vy jste neuvěřitelná, paní profesorko," uchechtl se Severus. „Na druhou stranu," pokračoval s vážným výrazem ve tváři, „máš pravdu. Musíme přece ochránit naši pověst." Alma souhlasně pokývala hlavou. Cítila se lehká jako pírko. Přemýšlela, jestli byla někdy šťastnější. Nejspíš ne. Podívala se na muže před sebou. V jeho očích viděla něhu. A najednou nelitovala, že mu věnovala deset minut svého času. Bylo zvláštní vědět, že je milována. Bylo to nezvyklé, ale ona se rozhodla, že si na to zvykne. Zasloužila si lásku. Zasloužili si ji oba. A přesně v ten moment se Alma LeFay Peregrinová cítila nekonečně.
Profesorku Peregrinovou probudily sluneční paprsky, které jí lechtaly na tváři. Pomalu otevřela smaragdové oči. Měla strach, že všechno, co se stalo byl pouze sen. Nedokázala ani popsat jak se jí ulevilo, když vedle sebe spatřila černovlasého profesora, který byl už dávno vzhůru. Jednu ruku měl přehozenou přes její bok a v té druhé si pohrával s pramínkem jejích vlasů. A Alma věděla, že přesně tohle vždycky chtěla.
„Měl jsi mě vzbudit," řekla profesorka rozespale a posadila se na posteli.
„Užíval jsem si, že jsi ticho," ušklíbl se profesor a Alma protočila očima. „Většinou takové štěstí nemám."
„Neměla jsem tě tu nechávat přes noc," podotkla profesorka rádoby přísně. „Po ránu jsi nesnesitelný." Lektvarista se jen uchechtl. „Je to zvláštní," podotkla profesorka Peregrinová. „Probouzet se najednou vedle někoho. Byla jsem celé ty roky tak sama a ani jsem si to neuvědomovala."
„Už nejsi sama," řekl profesor vážně. „A ani nebudeš." Profesorka se k němu otočila čelem a s nadějí v očích se na něj podívala.
„Slibuješ," zeptala se ho vážně.
„Ano," řekl profesor a to jí stačilo. Věřila mu. Nezklamal by jí. Byl jediný člověk, který jí vždy říkal pravdu, i když byla nepříjemná. Mohla se na něj spolehnout. Tolikrát jeden druhého zachránili, že k němu měla naprostou důvěru. Široce se usmála. Možná k ní osud nebyl zas tak krutý. A věřila, že nakonec dostala šanci. Šanci, na kterou čekala tolik let.
Šanci na lepší život.
Dámy a pánové, tohle je oficiálně předposlední kapitola. Vím že to trvalo dlouho, ale doufám, že to za to čekání stálo. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Vaše chosenwitch.