Přišlo pondělí a já šla do školy. Ten den strašně pršelo, už od rána. Sam se na mě tak strašně zvláštně díval, jako by se mi vysmíval a říkal něco jako ,,užij si to". Nesmím začít litovat toho, že jsem přistoupila na hru! Ve škole se nic moc nestalo, takže to byl takový nezajímavý den. A pak nastala ta chvíle, kdy jsem stála na určeném místě v určenou dobu. Mám vejít nebo ne? Čeho se vlastně bojím? Nemůže to být nic strašného. Vcházím tedy dovnitř, u baru je polonahá dívka.
,,Em.. Kde najdu pana Stonera?"
,,Už na tebe čeká vzadu," odpovídá dívka s nezájmem. Vzadu jsou jenom dvoje dveře a z toho jedny pod zámkem. Vešla jsem do odemčeného pokoje.
,,Ahoj pískle, už tady na tebe čekám."
,,Zdravím, já jsem tu ale včas, to vy jste přišel dřív."
,,To máš asi pravdu, no, teď už ale ke tvé nové prácičce. Nebude to jednoduchý, nechci tu mít slabošský holky a když jsem se dozvěděl, že dobře běháš, napadlo mě, že bys mohla být přijatelná. Mladý tělo, docela hezká a má výdrž..Co máma?" Ptá se nakonec ironicky. Neodpovídám na otázku a radši přistupuji k věci: ,,Kdy začnu?"
,,Co třeba hned?"
,,A jak dlouho budete chtít, abych vám tu dělala?"
,,Než nenajdeme náhradu," bere mě za ruku a odvádí do místnosti pod zámkem. Je tu jenom křeslo, velká postel, vedle kterých leží ještě pouta a pásek přes oči.
,,Co to má jako-" nestihnu to doříct a on už ze mě rve oblečení. Snažím se křičet, ale nikdo mi nejde na pomoc. Brečím, ale on nemá smilování. Snažím se mu utéct, ale on je příliš silný.
*O půl hodiny později*
Sedím vedle postele. Nohy mám přitisknuté k bradě. Houpu se sem a tam, sem a tam, .. . Nevydávám žádný zvuk a při tom tak silně brečím. Pode mnou je krev, ach.. Ta je vlastně ze mě.
,,Za prvý se od příště budeš víc snažit a za druhý jsi mi měla říct, že seš panna! No to je jedno, za deset minut tu máš prvního klienta, takže se být tebou připravím."Jak se mám připravit na druhé znásilnění? Pouze si lehám do postele a čekám na další vlnu té bolesti, té mé bezmoci proti nim. Pak přichází asi 45-ti letý muž.
,,Neboj maličká," hladí mě pro nahém břiše. ,,Já budu něžnej.."
*O 40 MINUT POZDĚJI*
Jestli to, co mi dělalo bylo ,,něžné", nechci ani zažít, co je ,,tvrdě". Dneska mám ,,odpracováno". Budu to muset zažívat každé pondělí. KAŽDÉ. Oblékám se, beru si kabelku a vycházím ven. Prší. Domů se mi nechce v žádném případě.. Píšu mamce SMS: ,,Nečekej na mě, budu spát u spolužačky, ráno si přijdu pro věci. Miluju tě! xx Aria:)"
Jenže kam půjdu? Nevím, kde bydlí Josh, ale k tomu bych snad ani radši taky nešla, poznal by, co mi je a jemu lhát nechci.. Nikdy jsem nechtěla lhát nikomu, dokud to můj táta nedojebal. Všechno mohlo být v pořádku, kdyby to nebyl takovej kretén! Kam mám jít? Prostě budu chodit po Londýně a k ránu půjdu domů. Mně nic jiného nezbývá. Jdu ulicemi, slyším, jak se lidé baví, smějí se, zpívají si štěstím. Vidím jak se líbají zamilované páry, jak se drží ruku v ruce a co já? Znásilněná holka, co jde ulicí, nemá nikoho, kdo by jí v téhle situaci pomohl. Už jdu tak 3 hodiny. Je kolem 9 večer, je strašná tma. Na ulici svítí jenom jedna lampa.Je zima, vážně příšerná zima. Klepu se, protože mám na sobě jenom tílko a svetr. Možná, že je tma, ale tahle cesta mi přijde povědomá. Buď jsme tady projížděli s rodiči, nebo jsem tu třeba běžela. Nicméně, i tak netuším, kde přesně jsem. Můžu být od domova kousek a nebo naopak. Nevím kam jdu, nohy a mozek spolu nespolupracují. Hlava mi říká, jdi doprava a nohy mě vedou doleva. Jsem slabá, už nemůžu! Ale nohy jdou pořád dál a dál. Je mi blbě, zvedá se mi žaludek. Najednou padám na zem, tak a tohle je můj konec. Na špinavé ulici podělanýho Londýna. Gratuluju tati, dokázal jsi to, teď už to mámě opravdu neřeknu. Nic nevnímám, poslední, co vidím, jsou dvě běžící postavy. Běží směrem ke mně, něco křičí, ale to už nevnímám. Oči se mi zavírají a pak už je jenom tma.