Břicho mě pálilo jako čert. Bolelo mě dokonce i dýchání. Ležel jsem na zemi - protože sedět jsem nedokázal - a snažil se provádět co nejmenší pohyby. A přesně v tu chvíli se rozezněl otravný, hlasitý zvuk. Vtipné je, že jako první mě napadlo, že jsem zešílel a že slyším zvuky, které doopravdy neexistují. Když jsem ale zaslechl, jak celá budova - pokud jsem byl v budově - ožila, došlo mi, že ten zvuk je skutečný. A v tu samou chvíli mi došlo, co znamená. Byli tu.
Chvíli jsem naslouchal vzdáleným zvukům, jako by někdo někoho dost surově mlátil. Pak se ty zvuky přiblížily. Když něco narazilo do dveří od mého vězení, zatajil jsem dech a podruhé za jeden den - ačkoli teď přemýšlím, jestli jsem na té zemi neležel víc jak pár hodin - jsem se modlil ke všem božstvům, která mi přišla na mysl. I k těm egyptským, ačkoli jsem k nim teď choval mírnou averzi. Ozvalo se chrastění klíčů a klika se pohnula. A pak už se dveře rozletěly dokořán a dvě dokonale nepříčetné alfy se vřítily dovnitř. Tentokrát už jsem slzám úlevy nebránil, aby vytryskly na tváře. Vlastně jsem je docela uvítal.
Atsuhi smykem zastavil přede mnou a pomohl mi do sedu u čehož jsem si zuřivě kousal ret, abych nesténal bolestí. Škubl sebou a mě až teď pořádně došlo, že doopravdy cítí, mou bolest. Že je pro něj stejně skutečná jako pro mě. Jeho dokonale modré oči mě propalovaly skrz na skrz až jsem myslel, že mi vypálí do mozku díru. Chytil jsem ho za ramena a přitáhl si ho do objetí, které mi opatrně opětoval.
"Přišel jsi," zamumlal jsem mu do krku a on přikývl.
"Jo," vydechl a jeho dech mě zašimral na uchu. "Přišel jsem." Tiara postával kousek od nás a nervózně se ohlížel za sebe. Pořád se odtamtud ozývalo bolestné sténání a rány. S Atsuhiho pomocí jsem se postavil a zasyčel, když jsem pohnul břichem.
"Děkuju," zamumlal jsem směrem k černovlasému alfovi a ten zvedl jeden koutek, než přišel blíž a přehodil si jednu mojí paži kolem krku. Atsuhi to samé udělal na druhé straně a pokusili se se mnou vydat směrem ke schodům. Což byl ale hodně špatný nápad. Břicho se mi už při prvním kroku napnulo a poslalo tak výboj spalující bolesti do zbytku těla. Zaúpěl jsem a kdyby mě nepodpíraly dvě alfy - i když spíš jen jedna, protože ta druhá se také svíjela pod náporem bolesti - skácel bych se v tu ránu k zemi.
"Co ti udělali?" zeptal se Tiara a já zavrtěl hlavou. Zrovna o tohle jsem se s nikým moc dělit nechtěl. Atsuhi se ale na nic neptal a vyhrnul mi triko. Na nějaký odpor jsem neměl ani pomyšlení. Obě alfy zůstaly s vykulenýma očima zírat na mou bledou pokožku, na které se rýsoval nápis, který mi tam Mira před pár hodinami - nebo dny - vypálila.
売春婦
"To je..." začal Atsuhi a natáhl k nápisu prsty. Ucukl jsem a on se zase rychle stáhnul.
"Jo," vydechl jsem. Nebylo třeba nic vysvětlovat. Všichni tři jsme věděli co přesně tam stojí a jak přesně se to tam dostalo.
"Ta..." nadechl se Tiara k první nadávce, ale já ho zarazil.
"Nemůžeš si to nechat až mě odsud dostanete? Radši bych tu nebyl už ani minutu," poznamenal jsem a černovlasý alfa zavřel pusu. V jeho tváři se ale stále zračilo cosi, co jsem doufal, že nikdy nenamíří proti mně. Když jsem se podíval na Atsuhiho, ztuhl jsem na místě. Díval se na ten nápis, jako by spatřil ducha. V tváři smrtelně bledý, ale v očích se mu blýskalo, jako by přicházel hurikán.
"Zabiju ji. Přísahám, že tu svini najdu a zabiju," zašeptal a pak se mi podíval do očí. "Přísahám," zašeptal znovu a pak mě vzal do náruče. Už předtím jsem byl hubený, ale můj pobyt tady tomu nijak nepomohl. Byl jsem pro něj jako pírko.
"Ona tu není?" nechápal jsem.
"Ne. Očividně sem vždy přijela jen aby...," neurčitě zakýval hlavou, "a pak jela zase domů. Byls něco jako její volnočasová aktivita." Vyšli jsme schody a...pohled, který se mi naskytl bych raději neviděl.
"Měl jsem ti říct, ať zavřeš oči," zabručel Atsuhi a já přikývl. V místnosti ležely dvě těla. Bety, které jsem znal a které mohly za devadesát procent mých jizev a poranění. Měly zlámané ruce a očividně i vazy. Nikdo se neobtěžoval jim zavírat oči.
"V budově bylo dalších ještě asi dvacet lidí," ozval se Tiara a já po něm střelil pohledem. Upřeně pozoroval jednu z mrtvol.
"Kdo je tu s vámi?" zeptal jsem se.
"Kyoshi," odvětil Atsuhi jednoduše a já zvedl obočí.
"Sám?" nevěřil jsem svým uším. Dvacet proti jednomu? Chápal jsem, že je Kyoshi poháněný pomstou a tak, ale...dvacet?
"Ne. Taky jsou tu tvůj a můj otec," odvětil Atsuhi po krátkém zaváhání. Nevěřícně jsem se na něj podíval.
"Můj otec?" zeptal jsem se a Tiara přikývl.
"Ano. Snažil se tě najít stejně jako my a když jsi kontaktoval Tiaru...připadalo nám, že bychom mu měli dát vědět. Neváhal ani na vteřinu, že pojede s námi," připustil můj snoubenec a já nakrčil obočí.
"Mluvíme o tom člověku, kterému jsem byl osmnáct let úplně ukradený a kterého znám asi tři týdny, že?" zeptal jsem se a Atsuhi zakýval hlavou.
"Říkal jsem ti, že mu nejsi lhostejný, když svého druhého syna pojmenoval Jiro," pokrčil rameny a já zavřel oči.
"Pojedeme domů?" zeptal jsem se nakonec a Atsuhi si povzdechl.
"Ani nevíš, jak bych rád, ale ty musíš především do nemocnice," řekl nakonec a já se zamračil.
"Nechci do žádný hloupý nemocnice. Copak neumíš zavolat doktora k nám?" zavrčel jsem a on se uchechtl.
"To sice opravdu umím, ale ty musíš podstoupit vyšetření, která doma doktor provést nedokáže. Musíme zjistit, jestli nekrvácíš vnitřně, na rentgen jestli nemáš nějaké zlomeniny a spousta dalšího. Slibuju, že tě odvezu domů, jak nejrychleji to půjde."
"Fajn," zavrčel jsem nakonec a opřel si o něj hlavu. Zavřel jsem oči a zapřísáhl se, že už je neotevřu. Alespoň dokud mě nedonesou k autu.
"Yasuo," ozvalo se po pár krocích ledově klidným hlasem a já byl nucen oči zase otevřít. Tolik k mému odhodlání. Kyoshi stál ve dveřích a ležérně se opíral o futra. Na první pohled by se mohl zdát téměř nedotčený nastalou situací. Na ten druhý jsem si všiml zarudlých kloubů a rukávů od krve.
"Ahoj Kyoshi," zamumlal jsem a on se ke mně rozešel. Přejel pohledem přes můj obličej a ušklíbl se.
"Hezký jizvy," poznamenal a Atsuhi zasyčel. Já jen protočil oči. Věděl jsem, že tohle je Kyoshiho způsob, jak komunikovat s ostatními. Svým způsobem mi touhle větou dával najevo, že není zklamaný z toho, že žiju.
"Díky. Hele...je mi to líto. S Akiem," zamumlal jsem a on potřásl hlavou.
"Přál si umřít," zamumlal nakonec.
"Říkal, že to nevíš," odvětil jsem tiše.
"Nejsem ani pitomec, ani ignorant. Všimnu si, když chce někdo umřít," odsekl a já přikývl. Nakonec...jak se na tohle dá reagovat?
"Jeho poslední slova byla pro tebe," odvážil jsem se nakonec zamumlat a bělovlasý alfa zbystřil.
"Co říkal?" vydechl tichounce. Skoro stejně tiše, jako Akio ta slova pronesl.
"Doslova řekl tohle: Řekni Kyoshimu, ať je s ním šťastný," odpověděl jsem a alfovi naproti mně se rozšířily zorničky.
"Řekl ti s kým?" zeptal se ostražitě a já zavrtěl hlavou. Když to gesto postřehl, jako by se vnitřně uklidnil. "Dobře," zamumlal a pak se na mě podíval. "Dobře," zopakoval. "Děkuju." Přikývl jsem a snažil se nedat najevo překvapení z toho, že mi tato konkrétní alfa poděkovala. Pak už se Atsuhi rozešel směrem, kterým jsem tušil hlavní vchod. Kyoshi nám uhnul z cesty a pohled upřel někam za nás, zhruba do míst, kde jsem tušil, že stojí náš černovlasý přítel.
"Řekni Kyoshimu, ať je s ním šťastný," zamumlal tiše, když jsme kolem něj procházeli. Znovu jsem se opřel hlavou o rameno svého snoubence a zavřel jsem oči. O nějakou dobu později jsme vyšli z budovy a já na tváři po dlouhých dnech ucítil čerstvý vzduch. Zalétl jsem pohledem k budově. Byla...úplně obyčejná. Vzpomněl jsem si na Kazukiho, Keiko a Ayaku. Později o nich něco zjistím, slíbil jsem sám sobě. Možná i najdu Ayaku a poděkuju jí. I když o tom takhle nepřemýšlela, zachránila mi život.
Teď jsem to ale nechal být. Teď jsem se jen soustředil na dýchání a na to, že jsem se svým alfou. A tomu pocitu se nic na světě nevyrovná.
S radostí a hrdostí vám oznamuji, že dnes je tomu rok, co jsem svou knížku začala vydávat. Tehdy to byl spíš takový...výstřel do tmy. Postavy jsem vymyslela to ráno, náčrt příběhu taky a po obědě už jsem vydávala prolog. Říkala jsem si, že to zase bude nějaká má nepovedená zkouška a že na ty postavy po pár měsících zapomenu a přestane mě bavit je psát. Opak je ale pravdou. Myslím, že tyhle postavy - tahle kniha - mi už navždy zůstanou zapsané v paměti, protože je nesmírně miluju. Teda většinu. Asi je vám jasné, že někoho jako Miru z tohoto seznamu s potěšením vyškrtnu.
Taky bych vám chtěla poděkovat. Pro každého opravdového i rádoby spisovatele (přičemž já se řadím do skupiny číslo dvě) je podpora ze strany čtenářů nejdůležitější a já jsem ráda, že jsem ji našla. Nebo spíš, že jste vy našli mě. Všechny komentáře, hvězdičky, sledování, nebo i jen to, že té knize dáte šanci a přečtete si první kapitolu pro mě znamenají strašně moc. Takže děkuju.
A se slzami na krajíčku vám musím přiznat jednu věc. Kniha Jako vlci a ovečky se pomalu, ale jistě blíží ke svému konci. Nemám přesně rozplánované kapitoly, ale když to zkusím odhadnout, mám dojem, že mi jich zbývá tak pět... to jen abyste věděli.