poznat jsve skutecne hodnoty uz davno neni in,
a vcera jsme do 4 rana sedeli v bare,
dnes tleskam na alternatyvnim divadle,
za 19 let jsem nepochopil spolecnost,
kazdej patek menime opilost za slusnost
nase generace je tak moc, hanbim se ze stojim na jeji strane,
dej mi 300 korun a koupim letenku cez ryanair,
a vsechno co delam stejne jen utikam
pryc
co kdyz je to tak lepsi stale stejne jen stracim a uz nevim kde je ta hranice kdyz uz to nebudu ja,
mozna az prijdu i o to posledni
ja nikdy nechapal moderni umeni
zabodnu do steny nuz a dam to pověsit v luvru,
mam rad ten vibe prazdni ulice kdyz se vracis domu po party ,
stavas se hlavnim protagonistem ve scenaři,
a chybi mi letni vzduch s aspekty svobody,
i tak je vse subjektivni,
lidi v mem okoli celej tyden cekaji na patek a pak je to zas to samy,
a mam to upici pustim jsi pohadku na airpods v plnem klubě, hrajeme sachy obklopeni cizinci v barech a miluji to
poznas ten pocit kdyz delas neco podle nekoho protoze jses zamilovanej a nakonec se to stane soucasti tve rutiny,
stejne sme krutimi otroky doby ktera s nama dela to samy,
snazime se jenom zapadnout s davem,
dnes uz je i tak vsechno alt skurveny klise,
debaty o bohu jse stali soucasti naseho patkoveho repertoarě,
a proc by to nemohlo bejt kul,
kousky moji duse najdes na dně plnyho popelniku,
a co si ochoten obětovat za chvilkovy pocit stesti ja ucim se nedavat nic, no i tak to stale nevim,
sleduji lidi jak se spolu s rocnima obdobima mění,
a slibuji jednou se skutecne změním,
a pak budem statsni
vsichni jse jenom snazime naplnit ten pocit prazdna uvnitř,
ja bojim se navyku se kterejma jsem se naucil zit,
no jestli chci ci ne stalo se to soucasti mne,
jsou noci kdyz utopil bych to vse na lahevnim dne, ironie,
a dostudujeme a odchazime,
mozna to jinde bude jiny,
kazdej den stejny pocit viny,
uz pomalu prestavam resit kdyz potrebuji do zitra vyřešit život
je trěba si nastavit priority
ja vymenim svoje problemy za studovani věd ktere mě absolutně nezajimaji,
a za mista na ktere chci jit,
protoze mozna pak moje pocity uz nebudou real
a sam vim ze nekdy resim druhe vic nez sebe
je to nemoc a ja nemuzu jse přemoct a stejne i kdyz te nenavidim budu vzdy chtit byt s tebou za dobře,
na skole mě uci psychologii no i tak te nikto nenauci vazit si sameho sebe
ja miluji pohled na bordove nebe,
je na tom neco tak moc gycovityho az se to stalo opět krasny,
mozna tim projdeme jednou i my,
mozna to bude znova jak na zacatku,
dionyzovsky spusob zivota promenil nase mysleni v apaticky,
puzitkarstvi je stejne fajn jen do te miry kdy mas moznost vratit se domu,
koukam na koruny stromu,
a predstav si zivot kde celej den jen kopes na poli,
do jiste miry to vzbuzuje pocit svobody,
a niterni klid
ja vzdy chtel dum s rovnou střechou nech se mam odkud divat na hvězdy,
a koupil bych gramofon a zbiral stare desky,
jenze do jake miry jsem si jen zromantizoval zivotni styl nekoho jineho,
do jake miry bych to byl skutecne ja
soucasni liberali prosazuji zakony ktere uz hranici s extremizmem,
a ja uz ani nevim na koho strane jsem,
dejte mi klid a budu spokojen,
vlastne asi bych to nedokazal,
jsem tak moc navazany na lidi ,
ze jsem zapomnel existovat sam se sebou