Profesorka Peregrinová stála v závějích sněhu před hostincem U Tří košťat a snažila se v záplavě vloček zahlédnout svého bývalého studenta, se kterým se tu měla setkat. Mráz se jí zabodával do těla a ona byla ráda, že si vzala svou vlněnou šálu. Kolem ní prošlo pár studentů, kteří ji pozdravili. Profesorka ale neodpověděla. Dívala se do dálky, kde viděla osobu v černém. Věděla naprosto přesně, kdo to je. Tak moc se snažila profesorovi Snapeovi vyhýbat a přesto se jí to nedařilo. Vždy ho potkala v tu nejméně vhodnou chvíli. U Merlina, pomyslela si, jak jsem mohla být tak slepá? Celou dobu jen předstíral, že jsou přátelé a ona tomu naivně věřila. Dávalo jí to spoustu práce, ale už se pomalu začínala smiřovat s tím, že je zase sama. Občas to bylo dokonce i příjemné. To ticho a klid. Jenže většinu času jí připadalo, že ji to ticho dusí a že se té samoty nikdy nezbaví. A vědomí, že tento pocit bude mít až do konce života, ji děsilo. Někdo jí najednou poklepal na rameno a ona sebou cukla.
„Omlouvám se, paní profesorko," ozval se vedle ní známý hlas. „Nechtěl jsem vás polekat."
„Nelekla jsem se, pane Pottere," odpověděla černovláska hruběji než by se slušelo. „Jen je opravdu neslušné se takhle k někomu přiblížit." Až teď se na svého bývalého studenta otočila. Klopil zrak k zemi a vypadalo to, že by tu nejraději ani nebyl. Alma zalitovala svého chování. „Měli bychom jít dovnitř," pronesla klidně. „Začíná se ochlazovat."
„Dobrá," pronesl mladík, kterého to nejspíš povzbudilo. „Půjdeme." Otočili se zády k ulici a pár kroky vešli do hostince před nimi. Ihned jak do něj Alma vstoupila, ovanulo ji příjemné teplo, které vycházelo z planoucího krbu hned naproti ní. Nebylo tu ani tolik kouzelníků, kolik očekávala. Vybrala jeden ze stolů u krbu, sundala si svůj černý zimní plášť a posadila se na dřevěnou židli. Potter udělal to samé. Za pár okamžiků u nich byla hostinská madame Rosmerta.
„Co vám mohu nabídnout?" zeptala se a široce se na ně usmála. Alma vyčkávala, než si vybere její doprovod.
„Jednu sklenici máslového ležáku, děkuji," řekl mladík a podíval se na ni. „Budete chtít také máslový ležák?" zeptal se jí.
„Ne, děkuji," odmítla Alma. „Dala bych si lahev skřetího vína," pronesla a snažila se ignorovat udivený výraz svého bývalého studenta. Nejspíš neočekával, že jeho profesorka bude pít alkohol v takto brzkou hodinu. Almě to bylo jedno. Pohled na černovlasého profesora před hostincem ji rozrušil. Připomněl jí ještě nezacelené rány. A jen alkohol ji dokázal uklidnit.
„Chtěla jste mi poradit s těmi smrtijedy," pronesl Potter tiše, aby jí připomněl, co mu slíbila. Profesorka se dívala z okna na sněhové vločky, které padaly k zemi. Dívala se někam daleko, kam její společník nemohl dohlédnout.
„Jistě," pronesla mdlým hlasem. „Málem bych zapomněla. Máte nějaké novinky?"
„Vlastně ano," pronesl nebelvír tiše, „máme několik svědků, kteří viděli jednoho z nich v jedné malé vesničce u Londýna. Ihned jsme ji prohledali, ale už tam nebyl. Předpokládáme, že tam obýval nějaký z domů nebo...," profesorka ho příliš neposlouchala. V hlavě se jí promítaly vzpomínky na dětství v Bentham Manor. Vždy když nasněžilo, chodila ona a její otec stavět sněhuláka před jejich dům. Vzpomínala, že mu vždy na krk dali otcovu starou mrzimorkou šálu a na hlavu jeden z matčiných kotlíků. „Paní profesorko, jste v pořádku?" zeptal se jí najednou mladík.
„Jistě," vyhrkla Alma rychle. Až příliš rychle na to, aby jí její bývalý student uvěřil. Profesorka spěšně nalila do sklenky, kterou měla před sebou, obsah tmavě zelené lahve a bez přemýšlení se napila. V krku ucítila trpkou chuť. „Někteří z nich se mohli usídlit v mudlovských vesnicích nebo hotelech pod falešnými jmény," řekla profesorka první věc, která ji napadla.
„Ano, to je možné, ale je to spousta možností, kdy by mohli být. Musíme najít něco konkrétnějšího."
„Máte pravdu pane Pottere," hlesla Alma. Připadala si úplně neschopná. Rychle do sebe dostala zbylý obsah sklenky a ihned nato ji dolila vínem až po okraj. Pohled zabodla do stolu před sebou. Za jejich rodinným domem byl veliký kopec. Přemýšlela, jestli už je zapadaný sněhem. Chodívala tam jezdit na saních. Jakoby znovu cítila tu rychlost a vítr, který ji šlehal do tváří. U Merlina, odfrkla si v duchu, na stará kolena ještě začne být sentimentální. Ale stejně nedokázala zabránit sama sobě nevzpomínat. Slyšela svůj dětský smích, který byl slyšet celým lesem, když se řítila z kopce dolů. Jako v mrákotách sáhla pro sklenku a vypila celý její obsah. Cítila, že se jí začíná motat hlava. Byla tak rychlá, tak nezastavitelná. Jakoby letěla. Matka jí zakazovala na ten kopec chodit, protože se bála, že by si Alma ublížila. Ale ona ji nikdy neposlechla. V dálce slyšela Potterův hlas, ale nerozuměla tomu, co říká. Třesoucí se rukou dolila do skleničky zbylý obsah lahve. Chvíli se dívala na rudou tekutinu. Vypadala jako krev. Její ruce se začaly třást. Jednou nestačila na svých sáních zabrzdit dostatečně rychle a odřela si ruce o kameny, když se snažila zbrzdit svůj pád. Zvedla sklenici k ústům a pomalu ji vypila až do dna, doušek po doušku. Teď už se jí hlava motala hodně. Ale nebylo to něco, na co by nebyla zvyklá.
„Paní profesorko," ozval se černovlasý mladík naproti ní. „Měli bychom už jít."
„Proč?" zeptala se profesorka nechápavě. „Vždyť jsme nic nevyřešili." Podívala se na lahev, kde už nebyla ani kapka alkoholu. Zamračila se.
„To nevadí, " řekl rychle. „Jste si jistá, že vám je dobře?"
„Jsem si naprosto jistá," ušklíbla se Alma. Lhala. Bolela jí hlava a z vína jí začínalo být trochu nevolno. Neměla toho vypít tolik najednou, vyčítala si. Ale už se s Potterem nehádala. Nejistě se postavila a začala se přehrabovat ve svém plášti, kde hledala měšec s penězy, aby mohla zaplatit. „U Merlina, kde jen může být?" mumlala si pro sebe a rozzlobeně prohledávala jednu kapsu za druhou.
„Nic se neděje, paní profesorko," řekl mladík klidně. „Já to zaplatím."
„To je nepřípustné," řekla černovláska hlasitě. Pár kouzelníků se na ně otočilo. „Já vás pozvala, tak bych měla i platit.
„Nechte to být," řekl nebelvír. „Pozvete mě jindy."
„Když myslíte," řekla profesorka a ušklíbla se. Její bývalý student nechal na stole pár mincí a vydal se ven ze dveří. Černovláska šla vrávoravě za ním. Všechno kolem ní se točilo. Připadala si jako v nějakém prapodivném snu. Nejednou narazila do něčeho měkkého. Pokusila se zaostřit svůj zrak aby viděla koho to vlastně srazila. Byl to Potter, který se konsternovaně díval před sebe.
„Vidíte to také, paní profesorko?" zeptal se jí. Podívala se tím směrem, kterým se díval i on. Neviděla nic zvláštního. Pouze dva muže, kteří si rychle nasazovali veliké kapuce a rozhlíželi se kolem sebe. „To jsou oni," vyhrkl mladík tiše.
„Kdo oni, pane Pottere? Musíte se vyjadřovat srozumitelněji nebo...," pronesla profesorka důležitě.
„Přece ti smrtijedi," šeptal naléhavě. „Jsou to ti muži před námi. Musíme je chytit."
„V tom případě," ušklíbla se profesorka a chtěla svou větu dokončit, jenže se jí zamotala hlava. „U Merlina," hlesla.
„Paní profesorko?" řekl mladík nechápavě.
„To nic, pane Pottere, jen se mi trochu zamotala hlava," řekla a dala se do kroku. Jenže Potter ji zadržel.
„Měla byste počkat tady, paní profesorko, jestli vám není dobře."
„To nepřipadá v úvahu, pane Pottere. Je to váš první úkol. Nemohu vás nechat jít samotného," protestovala Alma.
„Já to zvládnu, paní profesorko," ubezpečil ji její bývalý student. „To víno nebyl nejlepší nápad. V takovém stavu nemůžete jít chytat smrtijedy."
To profesorku rozzlobilo. Někdo, kdo dělá bystrozora jenom pár měsíců a navíc je jejím bývalým studentem, jí nebude říkat, co má dělat. Ona je přeci Alma LeFay Peregrinová. Slavná bystrozorka. „Pane Pottere," začala svou řeč, ale její student už tam nebyl. Alma LeFay Peregrinová věděla, že by bylo nejlepší počkat, tak jak jí řekl Potter. I ona sama by to doporučila někomu kdo by byl stejně opilý jako ona sama. Jenže díky alkoholu v krvi její chování postrádalo logiku. Jakoby v hlavě slyšela káravý hlas profesora Snapea, který jí vždy vyčítal když se napila. Profesorka se uchechtla. „K čertu se Snapem," hlesla. Opustil ji a jeho rady jí stejně k ničemu nebyly. Její rozhodování bylo snadné. Nenechá Pottera napospas dvěma nebezpečným smrtijedům. A tak se vrávoravým krokem vydala kupředu. Děkovala Merlinovi, že všichni studenti už jsou dávno v Bradavicích. Nechtěla ani domýšlet co by se stalo, kdyby ji viděli v tomto stavu. Zastavila se. Její mysl se na chvíli projasnila. Přemýšlela, kde udělala chybu. Kde udělala chybu když takhle skončila? Snažila se vystřízlivět, ale nebylo to nic platné. Možná měl Potter pravdu. Možná měla zůstat tam, kde byla. Najednou ale uslyšela směsici mužských hlasů, které se hádaly. A v jednom z těch hlasů poznala svého bývalého studenta. Srdce jí bušilo na poplach. Věděla, že mu musí pomoci. Rychle se vydala kupředu, jak jí to jen její stav dovoloval. Nakonec stanula v úzké uličce a před sebou uviděla dva smrtijedy, kteří k ní byli otočeni zády. Její pohled se střetnul s tím Potterovým, který byl v uličce jako v pasti. Rychle vytáhla z hábitu hůlku a namířila ji na záda jednomu ze smrtijedů. Ano, bylo to zbabělé a nečestné, jenže teď na hraní podle pravidel nebyl čas. Zašeptala odzbrojovací kouzlo a vyslala ho směrem k jednomu ze smrtijedů. Jenže se netrefila. Kouzlo neškodně prolétlo kolem něj a zastavilo se až o cihlovou zeď nad hlavou pana Pottera. Smrijedi se na ni otočili a namířili na ni svými hůlkami.
„Paní profesorko," křikl na ni mladík, ale už bylo pozdě. Jeden ze smrtijedlů na ni vyslal omračující kouzlo. V poslední chvíli se povedlo Almě vytvořit chatrný štít, který kouzlo odrazil. Profesorka s hrůzou sledovala, jak její štít slábl, až se úplně rozpadl. V ten moment na ni druhý se smrtijedů vyslal kouzlo, které neznala. Když do ní narazilo, odhodilo ji o pár metrů dál. Černovláska chvíli letěla vzduchem a pak spadla na tvrdou zledovatělou zem. Začala lapat po dechu v marné snaze se nadechnou. Kdyby nepila, pomyslela si, ti dva smrtijedi by už dávno seděli svázaní na zemi. Ležela nehybně na zemi a cítila chlad, který obestupoval celé její tělo. Najednou uslyšela ránu. Pomalu otočila za tím zvukem hlavu a všimla si, že se Potterovi podařilo jednoho ze smrtijedů omráčit. Stále se jí nedařilo se nadechnout. Rozkašlala se a tím na sebe upozornila posledního smrtijeda. Otočil se k ní a namířil na ni svou hůlku. Tohle je tedy konec, pomyslela si Alma. Tohle je konec slavné Almy LeFay Peregrinové. Zemře opilá ve špinavé uličce. Ušklíbla se. Možná si takovou smrt zasloužila. Zavřela oči a čekala. Jenže nic se nestalo. Kolem ní bylo hrobové ticho. Pomalu otevřela jedno oko a pak i to druhé. U svých nohou spatřila omráčeného smrtijeda, který na ni ještě před chvílí mířil hůlkou.
„Jste v pořádku, paní profesorko?" zeptal se Potter polekaně. Teď se nad ní skláněl a zkoumavě se na ni díval. „U Merlina řekněte že jste v pořádku."
„Je... je mi dobře," vykoktala černovláska, které se až teď povedlo nabrat dech. Pokusila se zvednout ze země, ale byla na to až příliš slabá a opilá. Její bývalý student k ní natáhl ruku a ona ji zdráhavě přijala. Za pár vteřin už stála na nohou. „Děkuji, pane Pottere," hlesla a opřela se o špinavou zeď aby znovu neupadla."
„To nic nebylo," paní profesorko, řekl mladík a povzbudivě se na ni usmál. Alma se na něj podívala. Také mívala takový úsměv. Ano, často se smála. Třeba když jí Severus... Při vzpomínce na lektvaristu se roztřásla. Kdyby tady dnes zemřela, ani by mu to nevadilo. Možná by byl dokonce rád. Do očí se jí nahrnuly slzy, které se mrkáním snažila zaplašit.
„Třesete se, paní profesorko," konstatoval mladík a zkoumavě ji pozoroval.
„Je mi jen zima nic víc," zalhala a zabodávala pohled do zasněžené země.
„Vezměte si tohle," řekl mladík klidně a přehodil přes ni svůj zimní plášť.
„To není nutné, pane Pottere. Opravdu. Navíc bych nechtěla aby..."
„Nic se neděje," řekl mladík a znovu se na ni usmál. „Pak mi ho vrátíte." Profesorka dokázala jen přikývnout. „Zavolám teď bystrozory, aby tyhle dva vyzvedli a pak vás doprovodím do Bradavic."
„To nemusíte," hlesla profesorka tiše. Už teď se za sebe neuvěřitelně styděla. Jak si mohla vůbec dovolit se opít před svým bývalým studentem? Co si o ní teď pomyslí?
„Rád se tam znovu podívám," řekl přátelsky.
„Byl jste tam včera," konstatovala černovláska přísně.
„Bradavice mi chybí," pronesl mladík. „Opravdu."
Poté, co smrtijedy vyzvedli dva bystrozoři z ministerstva, se profesorka Peregrinová a Harry Potter vydali na cestu do Bradavic. Celou dobu ani jeden z nich nepromluvil. Alma se snažila si utřídit myšlenky a také neupadnout do sněhu, protože se jí ještě stále točila hlava. Zastavili se až u brány s kančími hlavami, která oddělovala bradavické pozemky od okolního světa.
„Děkuji za plášť, pane Pottere a nejspíš i za záchranu života," pronesla profesorka bezbarvým hlasem.
„Zase tolik jsem toho neudělal, paní profesorko," řekl rozpačitě.
„Ráda bych...," začala bývalá bystrozorka, ale nevěděla jak pokračovat. „Chci se omluvit, ale už vás nejspíš ke Třem košťatům nepozvu. Vlastně bude nejlepší, pokud s vámi už nikdy nikam nepůjdu."
„Udělal jsem něco špatně, paní profesorko," zeptal se mladík vyděšeně. „Pokud ano, věřte, že jsem nechtěl a..."
„Neudělal jste nic špatně, pane Pottere. Ale dnes jsem vás dostala do velkého nebezpečí díky své nezodpovědnosti. Nechci aby se to opakovalo." Říct tato slova pro ni bylo těžké. Těžší než si byla ochotna přiznat. Ale musela to udělat. Potter byl mladý a ona nedokázala přestat myslet na to, co by se stalo, kdyby mu ti smrtijedi ublížili. Mohla by za jeho smrt. A to jen pro to, že se nedokázala udržet. Že nedokázala kontrolovat své emoce. Věděla, že by si to nikdy neodpustila. „Je mi to opravdu líto," hlesla a dívala se k hradu, aby se mu nemusela dívat do očí.
„Mě je to taky líto, paní profesorko," šeptl mladík. Profesorka se dívala na hlouček studentů, kteří se koulovali u bradavického jezera. Cítila se velmi osaměle. „Co se stalo, pan profesorko?" ozval se najednou nebelvír. „Neurazte se, ale bývala jste jiná. Když... když jste nás učila."
Černovláska se na něj otočila a viděla v něm někoho, kdo má před sebou celý život. Někoho, kdo našel lásku i přátelé. Měl něco, co ona ne. Ale zasloužil si to a ona mu to přála. Opravdu. „Něco... něco se pokazilo," hlesla dutě. „Ale s tím se vy nemusíte trápit. Sbohem, pane Pottere. Přeji vám, abyste chytil i toho posledního smrtijeda." Profesorka se k němu otočila zády a vydala se směrem k hradu. Mladík za ní něco volal ale ona to nevnímala. Po tvářích jí stékaly horké proudy slz, které nešly zastavit.
A Alma LeFay Peregrinová necítila smutek. Na to byla až příliš otupělá. Cítila ve svém srdci prázdnotu. A ta bylo daleko horší.
Další kapitola je tady. Doufám, že se všichni máte dobře. Budu ráda za každý hlas, sdílení a komentář. Vaše chosenwitch.