Austin
V období vánočních svátků se prý nikdy v dílně nepracuje. Josh vyhlašuje na tu dobu volno a pokud jde někdo do dílny, tak na svou vlastní odpovědnost a většinou ke své vlastní káře. Zcela mi toto nepsané pravidlo vyhovuje, neb už se pomalinku dává dohromady naše stavba a já si jí musím ohlídat. Ne že bych Waltonovi nevěřil, ale jsem klidnější, když o všem vím. Včera jsme s ním seděli skoro dvě hodiny u Carmen a kochali se virtuální prohlídkou domu. Musel jsem naznat, že to Grace vymyslela přímo božsky. A zatímco my jsme byly v sedmém nebi, Woltonovi chlapi připravovali a proměřovali pozemek. Veškeré sítě tam jsou natažené, takže je o starost míň. A pokud půjde vše, tak jak je slíbeno a hlavně jestli počasí dovolí, přeci jenom je zima, v půlce února se budeme stěhovat.
Přejedu Grace zlehka po rameni, dám pusu do vlasů a opatrně se vyvléknu zpod její ruky. Ještě spí a nechce se mi jí budit. Nasadím nohu, chvilku Grace pozoruji a poté se vydávám do kuchyně, kde chystám snídani. Než jí odnesu té své spící princezně, musím se jít znova přesvědčit k oknu, že můj vánoční dárek je skutečný. Myslel jsem si, že sním, či bdím, když jsem ji tam ráno uviděl stát u stromku. Po pravdě, nikdy jsem nesnil o ničem jiném. Jenže bouračka vše změnila a já posléze přehodnotil jak své plány, tak i sny. A tam už závodní mašina rozhodně nespadala. No a pak tu jsou první vánoce s Garce a její první dárek pro mě. Je mi jasné, že v tom má prsty David, věděl, co jsem si přál a je to přesně ono, ale i tak. Už jenom to, že ji něco takového napadlo. Potěšila mě, totálně odrovnala a oči mi zářily jako malému dítěti.
Zavírám oči a pomalinku přejíždím prsty od řídítek k sedlu. Ve vzpomínkách se vracím na trať a cítím každičký milimetr asfaltu, každý stín soupeře, každé zabrání motoru, každý náklon v zatáčce. Usmívám se. Jsem doma.
„Jsem ráda, že jsi šťastný" omotávají se mi kolem pasu Graceiny ruce. Přišla tak potichu, že jsem ji vůbec neslyšel. Nebo jsem byl tak zabraný svou fantazií. Jedno z toho.
„Jsem šťastný, že vás mám" otáčím se k ní čelem a pohladím po bříšku. I když vím, že myslela mou radost nad mašinou, moje životní hodnoty jsou teď trochu někde jinde.
„Já..." Nadechne se a podívá skrz oči přímo do mého nitra. „Jednou se na trať vrátíš."
Říká to tak sebejistě, jako bych už měl smlouvu v kapse. Je to od ní milé, ale já to tak slibně nevidím. Na špici nemám, to si musím přiznat hned. Možná bych zajel dost rychlej čas, ale ještě nikdy nikdo nejel moto GP s protézou na noze. Bylo by to riziko jak pro mě, tak pro ostatní a to podstupovat nebudu. Pokud nějaké závody, tak nižší soutěže. Tam je to taky pěkně ostrý, ale přeci jen je to o něčem jiném, než to, co jsem kdysi jezdil.
Přitisknu si jí na svou hruď, bradu opřu o její hlavu a pošeptám, že děkuju. Nechci, aby viděla, že mám slzy v očích. Ve své podstatě mi s Grace nic nechybí, přesto mi chybí úplně všechno.
Chvíli tam takto nehnutě stojíme, přitisknuti jeden na druhého a teprve když jsem si jist, že mé slzy jsou minulostí, beru ji za ruku a odvádím k barovému pultu. Grace si sedá na barovku a já servíruji snídani, co je připravená na kuchyňské lince. Původně měla být do postele, ale to už je jedno.
„Co budeme dneska dělat?" Ptám se, když poklízím špinavé nádobí do myčky. Grace dlouho neodpovídá, tak se na ní otáčím a místo na barovce ji nacházím u motorky. Hladí ji stejně, jako já před chvílí.
„Grace! Tak co chceš dneska podniknout?" Ptám se znova. To už stojím vedle obou svých krásek.
„Pojedeme zkontrolovat stavbu" vypadne z Grace nakonec. Zasměju se, vysvětlím, že na rozbagrované zemi nic moc k vidění není, ale je to marný. Grace si stojí tvrdohlavě za svým a chce se jet podívat, jak roste náš dům. Jsem už na světě nějaký ten pátek a tak vím, že odporovat ženám nemá žádný smysl. Vždycky si všechno udělají po svém, vždycky si prosadí svou. Takže souhlasně přikývnu, políbím Grace do vlasů a jdu se obléct.
Zrovna vrávorám při natahování nohavic džínů, když se přiřítí Grace, drkne do mě, až spadnu na postel a ona se na mě s hurónským smíchem svalí. Nevím, jestli se mám naštvat, nebo smát s ní.
„Asi jsem si to ještě na chvíli rozmyslela." Zvedne mi ruce nad hlavu.
„Grace, ty jsi jako májový počasí. Ne že bych si teda stěžoval, ale člověk nikdy neví, co bude." Stačím ještě vyslovit, než se nahne k mým rtům, které během chvilky spojí s těmi svými. Hladově mě líbá. Člověk by řekl, že po nočním sexu bude mít dost, ale opak je pravdou. Chce čím dál tím víc. Jako chlapa mě to samozřejmě těší, takže ze sebe skopávám napůl natažené džíny a uvolněnýma rukama přejíždím po hebké pokožce Graceniného těla. Ještě se po noci nestihla obléct, takže její titěrná košilka je během chvilky na zemi a já tak mám výhled na plnější prsa, co jí teď zdobí hrudník.
Nemazlíme se dlouho. Zbytky mého oblečení mi jsou rychle strženy a pak začíná to pravé rodeo. Už dřív jsem poznal, že je Grace dračice a těhotenství tomu jen přidalo grády. Opatrně, bezpečně, ale se vší parádou. Jako dvě dravé šelmy, co se sto let neviděly. To na Grace miluju. S ničím se nepárá, když něco chce, tak si řekne. Anebo prostě vezme ruku a ukáže. Tak jako teď. Moje doteky jí jsou málo, takže ji otáčím na záda a rukama projíždím celé tělo tak, aby si to pamatovala. Vrní, škrábe, vzdychá. Bradavky stojí v pozoru, klín hoří. Stačí jen málo a sype se pode mnou. A posléze i já.
Vyčerpaní, zpocení, ale šťastní ležíme několik dlouhých minut vedle sebe, držíme se za ruce a mlčíme. Nemusíme si vůbec nic říkat, víme své.
To ticho přerušuje až Grace, která se ke mně natočí, přejede rukou přes hruď sem a tam, dá pusu a nakonec prohlásí, že už bychom teda měli jet. A než se stačím vyhrabat z postele, ona už přichází upravená z koupelny s tázavým pohledem.
„Májový počasí, já to říkám pořád" směju se, když ji míjím cestou do koupelny. Nečekám však, že mě popožene plácnutím přes zadek. Potvora!