„Co to mám kurva s hnátou?" vystřelil sem z toho lehátka, což se ale ukázalo jako dost na piču nápad, poněvadž sem byl hned zpátky na zádech. Petřík z toho měl vočividně škodolibou radost.
„Nechali sme vám ji uříznout, Franku. Nešla vole zachránit. A sám vidíte, že se ani neumíte zvednout, tak ležte a už mě neserte." odsek Svatej Petr
„Cože? Ste se vole posrali v kině? Jak mám vo tom teď jako chodit a pomstít svět, do prdele? To jako budu chodit vo nějaký železný holi? A já se zvednu, chytráku! Správnej muž si sám vybírá ten správnej čas!"
„Říká se tomu berle, ty budižkničemu. Já sem doktor, vím vo čem mluvím."
„Jojojo. Já se vo to neprosil."
„Byl's pičo v komatu, tvoje potvrzovací kecy nebyly potřeba."
,,Takhle nějak probíhala naše velmi milá výměna názorů. Asi přesně takhle to nebylo, ale tak ňak si to pamatuju. Ležel jsem tam na můj vkus až moc dlouho, ale když naznali, že se moje noha nevodpojí jako Británie od Evropy, moh sem vstát. Cítil sem se fakt trapně, protože mě furt podepírali, abych sebou prej neflák. Když sem už po několikátý řek, že udělám vozemboucha z nich, dali pokoj. Lidi můžou mít fakt divný rána, hlavně po kocce, jenže zkuste se vzbudit bez nohy! Teda bez tý živý, kdybyste neměli tu amputovanou, tak byste asi ani nevstali, to je fakt. Bylo vidět, že to je jakási improvizovaná klinika, tohle by v seráči nikdy nepovolili. (Seráč znamená seriózní, ok? - pozn. vypravěče) Neměl sem tenkrát náladu tam sedět dýl, než bylo potřeba. Volal mě svět, má matička - neboli zasranej Beualand, kterej mě akorát vzal, rozesral a vypliv jako nesloženou sedačku z Ikei. Bylo těžký mě složit a navíc se to nikomu nechtělo dělat. Musel sem na to sám. Doktor mi řek, ať se uklidním - vtipálek jeden. A pak za ním dojdu na chodbu. Divil sem se, že tohle místo má vůbec ŇÁKOU chodbu. Cítil jsem se tam jako v nějaký posraný ruině. Všude byla hromada tmy, jediný světlo tu tvořil reflektor nademnou a červený tlačítko s nápisem EXIT.
Doktor mě vzal do svý pracovny a ponuk mi, ať se posadím, což jsem sice odmítl, ale nová hnáta měla jiný názory, takže moje hrdinství šlo zase do prdele. Roztáh sem před ním nohy jak Lady Fuckingham a čekal, co z něj vyleze. Kupodivu to nebyla žádost vo sex," řekl s lehkým pousmáním.
Jeho úšklebek neznamenal nic, oproti salvě smíchu, kterou vydalo publikum. Frank někoho podruhé pobavil, tomu se těžko věřilo. Očividně se ukázal jako velice zábavný člověk.
„Začali jsme kecat vo rozpadu společnosti. To, že to nebyl rozpad, ale pouhý ruiny lidský důstojnosti sem mu zdůraznil prakticky okamžitě. Na stole mu ležel balíček kapesníků a s jedním z nich si votřel pot. Normálně se ze mě zesíral nebo něco tajil. Spíš vobojí. Začal mě vujišťovat vo tom, že ta noha je technologický pokrok. Fakt sem chcal z pokroku, kerej mi sežral nohu a znemožnil mi si na ni pořádně dupnout. Chtěl říct něco vo tom, jak se o tu nohu starat, co mi vlastně dělali, ale v ten moment mi to bylo fakt úplně volný. Nahned sem mu řek jakej mám plán. Což znamená, že jsem neměl... žádnej.
Brzy ale vo tý hnátě budeš moct chodit, ty budižkničemu, chce to jen čas, říkal.
Kdyby byl čas pohled a ten uměl zabíjet, tak by doktůrek seděl na židli rozlomenej vejpůl a ani bych nepotřeboval žádný zasraný mechanický ukazovátko. Ale fajn, nejspíš si říkáte, že sem hrozně nevděčný hovado a jo, to sem nejspíš byl. Přece všeci ví, že nejlepší možnost, jak se vyhnout nemocem a smrti, je být mrtvej.
Teď, když jsem se stále dokázal voznačit jako živoucí fosilie, musel sem dokonat to, co sem započal.
Dopít zbytek whisky, kerou sem nechal na baru, poněvadž si sem jistej, že tam ňáká zbyla, než sem upad, ale beztak ji ten zmrd dopil. To mi připomnělo, že se nejspíš ptáte, kde ten týpek je a jak se vůbec menoval. Popravdě nevím, pacholci. Už sem ho tam neviděl.
Bejt uzavřenej v tej rádoby klinice bylo jako být v kryospánku. Měl sem pocit, že sem tu strávil leta, ale tak já dycky říkal, že jeden den, jedna vráska. Během posledních dní mi jich za den přibylo tak pět. No ale zpět k pointě. Doktorovi se cukaly koutky otrávením. Konkrétně ze mě. Nečekal, že týpkovi kterýmu je vokolo čtyřiceti let, bude mlít víc, než kafemlejnek. Dones mi kabát, vosobní věci a zbytky soudnosti, kerý bych měl prý použit ve stavu nouze. Dostal sem ze sebe pochvalný věty vděku a vyběh ven dřív, než by si to rozmysleli a použili můj zbytečnej článek těla na reinkarnaci lobotomie. Když se za mnou tenkrát zaklaply vrzající dveře, obloha rudla," vyprávěl a lehce zvážněl.
Upřímně jsem si myslel, že už se to nerozjede, i když bylo pravdou, že brzy jsem se moh rozjet já a to směrem k východu, poněvadž Frank si se mnou vyměnil tolik očních kontaktů, kolik jsem já nikdy neposlal milostných přáníček.
„Vyšel sem schody s mou jedinou kamarádkou berlí a dostal moták hlavy jak malomocnej. Nejen, že byla rudá vobloha, ale i celý chodníky, silnice... všechno bylo zasraně rudý! Samozřejmě to neznamenalo, že k nám přišli komunisti, ale ne, že by tohle jednání pro ně nebylo neznámý. Každej známe svý náměstí Nebeskýho klidu. Pochopte - ne, že bych nebyl zvyklej na takový věci, ale tenkrát sem věřil, že se mi to jen zdá. Stačil krok a stál sem v zasranejch purpurovejch řekách. A když sem všude vokolo viděl poházený transparenty, bylo mi jasný, že sem asi spal dýl, než sem vůbec zamýšlel. Cesta byla pokrytá mrtvejma tělama, což zastavilo dopravu efektivněji, než jakákoliv uzavírka. Ale všechny ty zadní auta byly naštěstí prázdný. Lidi z těch prvních už takový štěstí neměli. Udělal sem chybu, když sem několikrát nakoukl a viděl hromadu těch mrtvejch těl, všechny ty bezcitně odebraný životy. Bylo mi hrozně, sklouznul sem po kapotě na zem a snažil se klidnit tu sopku, co ve mně postupně bublala. Vodháněl sem ten strach, kerej mě sžíral. Snažil sem se žádnej ksicht nezkrášlit mou přesnádhernou berlí. Ty vobličeje nemůžu ani teď dostat z hlavy, furt mě děsí. Víte lidi, byl tam jeden pár. Byli prostřílení skrz naskrz, ale nezasáhli jediný dvě místa. Jejich spojený ruce a úsměvy, kerý je chránily předtím, než si je něco vodnese. Něco hrozně zlýho. Tehdá sem se sám sebe ptal, kde je sakra něco, co nás spasí, když sme v takovejch sračkách. Přece by takový jatka nemoh nikdo dopustit, tomu sem nevěřil. Viděl jsem tucet tváří a lidí, keří mohli něco dokázat, rodičů, kteří mohli dohlídnout na to, aby se z jejich spratků nestalo to, co zařídilo tohle.
Nikdo to neviděl. Nikoho tenkrát nezajímaly asfaltový masový hroby vyložený prostřílenejma drobnýma tělama. Nikdo tenkrát neslyšel ten pláč a zasraný poslední prosení vo milost.
Snažil sem si to celou dobu nepřiznávat, popírat to a namlouvat si, že dělám dobrou věc, ale nakonec mě to dostihlo a skoplo na samý dno. Klečel sem na kolenou, už dávno obalenej krví duší, kerý nedošly klidu. Propad sem zoufalství, strachu a hnusný vině. Jako by ve mně explodoval zasranej šrapnel.
Ječel sem, téměř se objímal jejich těly s posraným vědomím, že umřeli kvůli mně. Brečel jsem jak nikdy jindy. Nikdo z vás to neviděl, nikdo si to už nepamatoval nebo všichni začali dobrovolně mlčet o lidech, keří měli oči upřený k nebi a doufali v lepší zítřky. Když kvůli vám založí rudý jatka, dostane se vám do hlavy posranej mišmaš a když si jen vzpomenu na ty obličeje - KURVA, MĚL JSEM BEJT MEZI NĚMA!"
Dřevěná židle narazila vší silou o pódium a rozpadla se. Najednou před náma ten silnej a nebojácnej stařík klečel na zemi a plakal. Bez studu, předstíraní a dramatu. Jen čistý... vzlyky a bezmoc. Pamatujete si, co říkal O'Brien Winstonovi, když ho mučil v cele na Ministerstvu lásky? Že každý má něco, čeho se natolik bojí, až vám to někdo udělá a vy se nakonec stejně podrobíte. A právě tenkrát byl Frank tomu svému dnu nejblíž. Tohle se mi píše fakt těžko, vlastně se k přepsání přemlouvám už tři dny...
Naštěstí měl Frank celkem tuhej kořínek.
„Odhodil sem svou berli kamsi do hajzlu. Bylo mi u prdele, že nemůžu chodit. Prostě sem se smířil s tym, že budu kulhat, i kdybych vo tu nohu měl přijít. Neustále sem padal na koleno, bylo nemožný se dostat z tý hroudy čerstvejch mrtvol, prostě to nešlo. Ale něco ve mně vřelo, cosi co ze mě nedělalo sračku, naopak mě to nutilo vstávat na nohy a i teď dát doktorům najevo, aby šli do prdele. Má zasraná hrdost tenkrát vyhrávala všecko. Když sem stál mezi dvěma zdechlinama a alespoň trochu se voprašoval, snažil sem se pohledem neuhýbat těm tělům. Zasloužili si mě vidět - toho hledanýho zmrda, ale místo nich na mě čučel upe někdo jinači. Těžký kroky zněly skrz ulic a brzo sem civěl na rozpoznatelnou siluetu. Tu bílou uniformu nešlo zapomenout. Byl sem si jistej, že se pod helmou usmívá, ten zmrd. Měl mě, mohl se teď chlubit, že vodprásk obávanýho grázla. Nejseš ty ten Frank, ty starej hajzle? Takhle ňák se zeptal, ale než si sáhl po zbrani, z mý hlavně vyletěla kulka přímo proti jeho kebuli. A když to tak nechutně cinklo, tak prásk. Volové.
Město zhaslo a já zdrhal z epicentra smrti. Slyšel sem jakýsi potřeby kašlat, mladou dušnost. Kulka ho vočividně nezabila, což mi dělalo nehoráznou radost. Z konce ulice se nořily zasraný zelený barvičky, další technický vymoženosti. Já z nich fakt že chčiju. Po tmě sem se skrz držku - fakt nejlepší navigace - setkal se zdí a opřel se vo ní. Bylo hezký, že viděli, to víte, ale zapomínali, že JÁ viděl je. Přebil sem si tu svou kupodivu spolehlivou vymoženost a počkal. Tělo kolegy posloužilo jako spolehlivá návnada. Než ze sebe vysoukal, že sem stále někde poblíž, zasáhl sem první zelenou světlušku. Padl jak sračka. Další výhodou bylo, že to byly jakýsi spolehlivý hovada, poněvadž než zahlásil, že maj kontakt, vyhasla i druhá světluška. No a pak... mi došly náboje. Jedno světlo a jeden starej kokot ve tmě. Lahodný.
To hovado se vydalo za mnou a bez rozmyslu začal pálit, což dodávalo tomu temnýmu počasí velkou dávku světla. Tvrdokebulsky sem po tom hovadu skočil a vší silou jeho držku vomlatil o zeď, aby taky věděl, kde se nachází. Máchal rukama jako debil a puška už byla dávno na zemi. Stačilo se jen sklonit a sebrat si ji z bot. Mezitim sem na něj křičel, že ho kurva zabiju. Dodává to adrenalin, vopravdu! Tomuhle ale bylo obojí k hovnu, protože už do něj letěla salva z pušky. Od zhora, až dolů. Sesunul se dolů jak lavina a už sice ani necek, ale vysílačka kecala, jak divá. Rozšláp sem ji jak hračku a po hmatu nahmatával, kde se do prdele odepíná ta helma. Ne, že bych potřeboval doplnit šatník, ale v nemocničních hadrech se svět zachraňoval blbě. Odloup sem z ní svítilnu a zamířil ji do tmy. Sice sem nezabil tolik kokotů kolik voni zabili lidí, ale pomalu sem začínal. A nehodlal sem končit."