Dangerous Liaisons: Faith

Odpuštění

Už od první chvíle mu na ní připadalo něco povědomého. Teď když si to zpětně uvědomoval, tak v ní viděl její matku. Byla jí tak moc podobná. Podědila po ní blonďaté vlasy, rysy tváře, nos a dokonce i její pohled. Jen ty oči měla po něm. Tmavě modré.

Ale v první chvíli ji nepoznal. Překvapilo ho, když se ve dveřích objevila. Ta holka před ním, nemohla být o moc starší než Hope. Přesto šla proti němu, neohroženě, plná vzteku a s kůlem v rzce

„Kde je Hope?" zavrčel výhružně. „Jestli jste jí jenom zkřivili vlásek na hlavě, tak tě varuju..."

„Najednou jsi starostlivý otec," odfrkla si podrážděně. „Uklidni se, je vevnitř."

Hlas Hope zevnitř to potvrzoval. A pak ji i spatřil v okně. Vyrazil k ní, ale hned ho zastavila.

„Co chceš," procedil skrz zuby, zatímco bojoval a snažil se zvednout.

„Tebe," vydala se k němu. Čím byla blíž, tím víc bolesti mu způsobila. „Abys trpěl, stejně jako jsem celý život kvůli trpěla já."

„Nikdy jsem tě nepotkal," nevybavoval si jí. A na obličeje má dobrou paměť.

„Svým způsobem jo," oponovala mu. „Když jsi zabíjel mojí matku." Mávla rukou a na hrudi se mu otevřel hluboký šrám. „Zlomením vazu." Další šrám. „V Mystic Falls." Další se objevil na zádech. „Zatímco byla těhotná. Se mnou." Teď to bylo hned několik šrámů. „Zabil jsi nás obě." Zastavila se u něj.

Už nebojoval. Nesnažil se vstát. Stála nad ním a on na ní jenom zíral. Pamatoval si jen jednu těhotnou ženu, kterou v Mystic Fall zabil. „To není možné," vydechl, když se napřáhla s kolíkem.

A pak se objevili jeho sourozenci. Následný boj ho rozptýlil od pochybností, které měl. Věděl, že je zabil, nemohla se vrátit. Nemohla přežít. Vždyť se ani nenarodila. A tak se uklidňoval s tím, že to mohla být jakákoliv jiná žena, o které nevěděl, že je těhotná. Zabil jich tam přeci kdysi dost. Stejně jako kdysi, když zjistil, že je Hayley těhotná, to popíral. Protože kdyby to byla pravda, kdyby to byla opravdu ona, znamenalo by to, že ji zase zklamal. Zase ji nechal zemřít. Svou dceru.

Uvědomění přišlo až v momentě, když Hayley řekla to slovo. „Je tribrid." Pak už to nemohl popírat. Zavřel se ve svém pokoji. Přehrával si každý moment jejich setkání. Jak vypadala. Co říkala.

„Abys trpěl, stejně jako jsem celý život kvůli trpěla já," vzpomínal. Pak vzteky zahodil jednu vázu přes celou místnost. Selhal. Nechal ji trpět. Ať se jí dělo její život cokoliv, mohl za to on.

Věděl, co musí udělat. Chránit jí. Nikdo jí nesmí ublížit. Nikdy víc. Ani on a ani nikdo z jejich rodiny. I kdyby se měl od ní nechat zabít. Nemůže ji zradit znovu.

Jeho prohlášení vyvolalo v rodině dost otázek. O Juliet nikdo nic netušil. Tedy skoro nikdo.

„Klausi, nikdy jsem se tě na to nemínil ptát, protože jsem ti to nechtěl připomínat, ale teď musím," vydal se za ním Elijah, když odešel. Zavřel za sebou dveře. Ne, že by to mohlo zabránit ostatním poslouchat. „To dítě, o kterém jsi před lety mluvil, je to ona?"

A tak se Elijah konečně dozvěděl ten příběh, na který se nikdy neodvažoval zeptat. Příběh, jak Klaus zabil ženu, kterou miloval a která nosila jeho dítě, jenom proto, že jí nevěřil. Konečně pochopil, proč se Klaus kdysi při zjištění o Hope choval tak, jak se choval. Litoval, že to tehdy nevěděl. Přál by si svému bratrovi pomoct, ulehčit mu od tohohle břímě.

Mezitím Hope si začínala zvykat na představu, že má sestru. Už chápala, proč si s ní tak rozuměla. Proč jí byla tak podobná. A Freya zatím přemýšlela, jakou má tohle má nějakou souvislost s Dahliou.