Kráčela po zářivě zeleném koberci s příměsí květin přímo k okraji skal. Hrudník jí bubnoval jako o závod. Každý další hluboký nádech, snažící se zbrzdit údery zvonu života, byl zbytečný.
Oděna v šatech barvy noční oblohy, kterým nechyběly korálky nahrazující třpyt hvězd, se přibližovala krokem laně zahnané do úzkých. Modré oči těkaly kolem, jako by něco hledaly. Odrážely strach. Slunce ji zaslepovalo, jak se loučilo na obzoru. Naivní pohledy přesně vypovídaly o jejím nitru. Značily, že stále není připravena podívat se do tváře osudu. Pořád doufala.
Poslední kroky byly pomalejší a měkčí než ostatní, dovolovaly vnímat doteky stébel na kotnících.
Zastavila se až na samotném okraji onoho vršku, pod kterým se vlny prudce rozbíjely o nezdolnou skalní stěnu. Ten pohled vháněl strach do každého zákoutí jejího křehkého těla.
Stále se vyděšeně ohlížela. Na něco čekala. Ano, někdo ji sem dohnal. Nemohla ji vidět, smrt se nedala zahlédnout, přesto se její naivní oči nepřestávaly ohlížet. Hledala ještě něco jiného? Cítila ho. Taky byl blízko. Ten který smrt vždy doprovázel.
Další hrůzný pohled na kapky vyskakující vysoko nad vodní hladinu a vracející se splynout znovu v jedno, jako by jí chtěly být na moment blíže a nemohly se už dočkat.
Ledový vítr se otřel o její šíji a dech v odpovědi vydal drobné syknutí.
Pocítila, jak se celá její bělostná pokožka chvěje.
„Ještě ne."
Oči strnuly hrůzou pokaždé, když se její chvíle o kus nemilosrdně přiblížila. Rodit se s vědomím, že zemřou. Krutý lidský život, jak si všichni říkají. Umírat s vědomím, že se znovu zrodí, jen aby mohla zase zemřít. Je to ještě možno zvát krutostí, nebo již prokletím?
Kapička vody stekla po její tváři v momentě, kdy přijala svůj osud. Za okamžik už ji budou obklopovat podobných tisíce.
Náhle, co by pro jednoho bylo jen zvukem praskající větévky, pro ni jako by se ozval rozsudek smrti a Provinilá své nejčernější myšlenky živě následovala. Vystrašena hlasitým křupnutím, že by se v ní krve nejspíš nedořezal, se prudce otočila v momentě, kdy se nejzazší okraj skály pod jejími údy začal rozpadat.
Pohled hanebných očí ve stínu stromu, vkrádající se jí až do hloubi srdce, byl posledním, co směla spatřit.
Její vlas na moment splynul s životodárnými paprsky. Věděla, že její příští nádech bude jen dalším, který již nestihne dokončit.
Pokoušejíc zachytit se v zoufalství i těch tenkých lučních výhonků, vzala několik z nich s sebou do vodních hlubin.
ČTEŠ
Zelená, zlatá a rudá
RomanceTrilogii barev jsem napsal v létě roku 2016. Už tehdy měla velký úspěch a dnes je jedna z mála, kterou i po těch letech považuji za dobrou. I když si v současné chvíli myslím, že poslední část by měla být rozdělena nejspíš na dvě a končit bílou. A o...
