Znamení zkázy

Kapitola 42

„Poznej si, jaké to je být nenáviděná," prohlásila nakonec bohyně po dlouhé chvíli, ve které byl slyšet pouze přerývavý a bublající dech. „Buď hodná na mé služebníky."

„Ale já tě nechci zabít," řekla jsem.

„Co tedy chceš?!" zachroptěla Morana.

Stočila jsem pohled k ležícímu Vidarovi. Neměla jsem ponětí, jak na tom je a nezbývalo mi než doufat, že se o něj Černobog postaral.

„Jsem bohyně smrti, nedokážu ho zachránit," ozvala se Morana.

Snažila jsem se utřídit své rozvířené myšlenky a vzpomenout si na to, co jsem to po bohyni chtěla.

„Chci abys nás odsud pustila. Abys pustila bohyni Vesnu a nikdy ses nepokoušela zabít jiného boha. Chci abys netrestala své služebníky. Ale to nejpodstatnější..." zdůraznila jsem. „...Chci, aby sis už nikdy netvořila pomocnice z obyčejných lidí. Abys je nezatahovala do svých věcí."

Morana se zasmála ostře, krutě, ale přesto na ní bylo znát, že pomalu ztrácí síly. Nevěděla jsem, jak si mám její smích vyložit, a tak jsem ještě více zatlačila na korunu. Morana hekla bolestí.

„Mýlila jsem se," zachroptěla. „Když jsi se proti mně postavila s tou korunou na hlavě, myslela jsem si, že prahneš po moci. Že jsi využila Černobogova kluka a že se chceš stát bohyní místo mě. Jenomže ty místo toho žádáš tohle."

Mlčela jsem a čekala jsem, až Morana znovu sebere sílu na další slova. Stát se bohyní místo ní, to by mě nenapadlo ani ve snu. Nestála jsem o to.

Bohyně zimy natáhla ruku ke svému břichu a smočila si prsty ve své vlastní krvi, která byla nepřirozeně tmavá. Zvedla ruku k mému obličeji a já jsem viděla, jak se jí chvěje. Dotkla se mého obličeje a rozmazala mi po něm onu teplou mazlavou tekutinu. Zaraženě jsem se na ni dívala, ale neucukla jsem.

„Přísahám na svou krev i čest," zadrmolila slábnoucí bohyně. „Přísahám, že dodržím vše, co jsi mi nařídila."

Stáhla ruku a možná až moc prudce s ní bouchla o zem. Chvíli jsem ji jen pozorovala. Potom jsem se napřímila a vyškubla jsem korunu z jejího břicha. Bohyně vykřikla, až to trhalo uši. Pohlédla jsem na korunu. Většina cípů byla potřísněna tmavou krví, včetně cípu se ztvrdlou kapkou jedu a cípu uprostřed, který zdobil krystal.

Odstoupila jsem od Morany, která bolestně svírala oči. Bylo však vidět, že pod zlatou látkou jejích šatů se její zranění pomaličku uzdravuje. To byl výhoda toho, být nesmrtelným bohem. Ptáci kolem se začali měnit na lidi a seskupovali se kolem jejich paní, aby jí pomohli. Odvrátila jsem zrak od Morany a vrhla jsem se k Vidarovi. 

Ležel na zádech, oči měl zavřené, rty bledé a jediným náznakem života byly nepravidelné pohyby hrudníku. Břicho měl obvázané kusem košile. Červená krev prosakovala i přes to.

„Vidare," zašeptala jsem. „Vidare vydrž."

Naklonila jsem se nad něj, rukou jsem mu vjela do vlasů a pohladila jsem ho. Mírně nadzvedl víčka. Jeho krásné oči byly skelné a dívaly se skoro mimo mě. Nemohla jsem si pomoci a po tváři mi stekla slza.

Sáhla jsem si do výstřihu a vyndala jsem z něj malý modrý kvítek, který stále ještě vypadal čerstvě. Vzala jsem jednu jeho dlaň do své a vtiskla jsem mu do ní onen kvítek.

„Ať při tobě stojí Živa," zašeptala jsem. Přitom jsem prsty přejela po temných trnech na jeho předloktí.

Cítila jsem na sobě cizí pohled a když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že se na mě dívá Černobog. Pohlédla jsem do jeho očí a hřbetem ruky jsem si setřela slzy spolu s černou šmouhou, kterou mi Morana nakreslila pod oko.

„Nevypadá to, že by trefila nějaký orgán," oznámil mi. „Ale krvácí hodně."

„Tak s tím něco uděláme," popotáhla jsem. „Převážeme tu ránu lépe nebo...nebo."

Černobog mě zarazil jediným pohledem. „Každý slunovrat vyrážím do války. Vím, jak se správně obvazuje zranění."

„Co tedy musíme udělat?" zeptala jsem se zoufale.

„Potřebujeme ho dostat na lepší světlo, postarám se o něj a zašiji mu zranění. Z poloviny v něm koluje božská krev a mohlo by mu to srůst rychleji než obyčejnému člověku," řekl Černobog.

„Tak na co čekáme?" zeptala jsem se. „Dostaneme ho odsud."

Chtěla jsem Vidara popadnout za ruce, ale Černobog mě zastavil. „To přemístění je moc riskantní. Mohl by vykrvácet."

Zkřivila jsem bolestně tvář. „Tak co tedy budeme dělat?!"

Černobog mlčel.