A vločky padají (adventní kalendář 2020, HP) - DOKONČENO

1. vločka (Harry/ Lucius)

„Jsi nějaký otrávený," poznamenal Lucius usazený za stolem, když se dveře jeho pracovny otevřely a Harry vkráčel dovnitř.

Pokrčil rameny a usadil se na roh stolu. „Venku je bláto," vysvětlil mrzutě.

Pohladil ho po studené tváři. „Ještě je na sníh čas. Uvidíš, že brzy budou závěje až ke klice vstupních dveří."

Položil svou ruku na hřejivou dlaň. „A co když ne? Co když bude pršet celou zimu?"

Lucius se usmál, vzal do ruky hůlku a vyčaroval několik třpytivých vloček, které popadaly do černých vlasů jako diamanty. „Tak ti nějaký vyrobím."

Harry se zasnil. „Zasněžíš mi celou halu?" navrhl opatrně. V hlavě už mu probíhaly představy, jak je celá obrovská místnost Malfoy Manor plná jiskřivého poprašku, který neroztaje. Výzdoba, jako obvykle velkolepá, pak ze sálu udělá doslova pohádkovou zemi.

„Pokud si to budeš přát..." souhlasil Lucius a bříšky prstů pohladil čelist s několikadenním strništěm. On sám byl dokonale oholen jako pokaždé, avšak na Harrym se mu krátké vousy líbily. Co víc, byl v nich neskutečně přitažlivý.

Povytáhl obočí. „Co za to budeš chtít?" tázal se obezřetně.

„Nic."

„Nic? Jsi si jistý?" ujišťoval se a hledal v bledém obličeji jakýkoliv náznak podfuku. Nestávalo se běžně, aby mu Lucius něco odsouhlasil okamžitě. Oba měli rádi společné dohady plné argumentů pro a proti, přesvědčovacích polibků a dalších prostředků. Vlastně se o to téměř cítil ochuzen.

„Chci ti udělat radost," pokrčil rameny a věnoval mu úsměv, „a troška sněhu –"

„Chci tam i kopec na sjíždění," upozornil ho vážně.

„Jak jinak," zamumlal a na krátkou chvilku se zamyslel. „Možná by byla lepší zimní zahrada. Je větší."

Harry se nedůvěřivě zamračil a naklonil se k Luciusovi blíž. „Co, že tak snadno souhlasíš? Žádné přemlouvání?"

Zavrtěl hlavou. „Dnes ne."

„Proč?"

„Miluji tě a chci ti udělat radost."

V očích mu zaplály nezbedné ohníčky. „A nemohl bych –"

„Jednoznačně ne."

Seskočil ze stolu, vlezl mu na klín a objal ho kolem krku. „Vždyť ani nevíš, co chci."

„To nevadí. Jen jedno přání za prosinec."

Odhrnul dlouhé platinové vlasy z ramene a sklonil hlavu, přikládaje rty k odhalené pokožce. V duchu děkoval, že si doma Lucius povolil aspoň pár vrchních knoflíků. „Uvidíme," zašeptal a sledoval husí kůži, jež se objevila v místě doteku. „Uvidíme."