Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Prasinky

„Jo? A co když pudu, hm?!" odsekl. „Určitě nebude tak špatná."

„Ó, Blaisík se nám znova zamiloval," zatrylkoval Theo a zasypal ho okvětnáma plátkama růží, který vyčaroval mávnutím hůlky. Ještě k tomu přidal náznak svatební melodie, která ale v jeho podání zněla jako něco, co by nepustili snad ani na pohřbu.

„Pusu! Pusu!" začal skandovat Ian a brzo se k němu přidal i celej zbytek stolu.

Zabini měl jediný štěstí, že přes jeho tmavou pleť nebylo vidět rudo ve tvářích, protože jsem si jistá, že mu musely hořet snad i obě půlky zadku. Nervózně se zavrtěl a několikrát si přesedl. Nakonec se ale zvedl. Jestli jste totiž chtěli někoho vyhecovat k nemožnýmu, Zabini rozhodně nebyl špatná volba.

„Hej, Blacková!" ozvalo se hlasitě za mejma zádama, což přerušilo dokonce i hlasitý skandování celýho našeho stolu.

Poznávala jsem ten hlas až moc dobře a nadšená jsem z toho zvuku rozhodně nebyla. Já i Ian jsme se ohlídli přes rameno a zaměřili svoje pohledy na Romildu Vaneovou, mou úhlavní nepřítelkyni školních dní. Tváře měla zarudlý mrazem, přes uši klapky a z očí jí doslova šlehaly blesky. Nikdy neuměla moc dobře skrejvat emoce. V Tom byli Nebelvíři fakt mizerný.

„Copak, holubičko?" usmála jsem se sladce. „Ztratila ses? Do prdele vede cesta jinudy."

Tuhle hlášku moji spolukolejníci odměnili hurónským smíchem, po kterým se na nás pohoršeně otočila skoro polovina hospody. Najednou jsme byli středem celýho dění.

„Máme spolu ještě nějaké nevyřízené účty za loňský rok," zamračila se.

„Jo, myslíš to s Protivou a barvama?" uchechtla jsem se posměšně. „A počítala jsi mi i úroky? Zajímalo by mě, jak moc nevýhodnou půjčku jsem si vzala."

„Pojď ven a já ti to mile ráda osvětlím," odeskla.

„Óu, pozor Blacková," zahučel Blaise, „Lvice tě zve na férovku. Máte někdo želé?" zakřičel přes celej lokál, až jsem protočila oči.

Na tři loknutí jsem dopila svůj máslovej ležák a předloktím si otřela pusu. Pak jsem si natáhla svetr a zvedla se od stolu.

Adrian se na mě zadíval, jako kdybych snad spadla z vrby mlátičky. „Ty tam chceš fakt jít?"

„Ale prosimtě. Nejsem žádná bábovka a tuhle nádheru zvládnu i se zavřenejma očima. Kdyby ne... zajisti, ať mi na pohřbu nehraje nic od Celestýny. Děkuju," zazubila jsem se, dlouze ho políbila a vyšla rovnou k Romildě.

Odmítla jít se mnou za zády, takže jsem byla nakonec první, kdo vyšel od Tří košťat do zasněženejch ulic Prasinek. Nejspíš jsem si měla vzít radši i bundu, protože byla zatracená zima. Přešla jsem o pár metrů dál na prázdnej plácek, a nezaujatě strčila ruce do kapes.

Romilda se postavila proti mě a vytáhla hůlku.

To už se od Košťat začali valit i další lidi, který si to rozhodně nechtěli nechat ujít. Skvělý. Tímhle stylem nás chytí nějakej profesor dřív, než na cokoliv dojde, a vysloužíme si za to pár měsíců školního trestu. Už se těším.

„Vyndej si hůlku," nařídila mi a zamířila mi tou svou přímo na hrudník.

„Ne," odvětila jsem s klidem a ještě pořád postávala s oběma rukama v kapsách. „Zaprvý mi mrznou ruce a za druhý odpovědět na fakt vydařenej žertík prostou výzvou na souboj mi připadá trochu neadekvátní. Takže tu proti tomu tiše protestuju."

Ze skupinky kolem nás se ozval smích a Romilda trochu znervózněla. Myslím, že tohle ode mě nečekala. Já ale neměla sebemenší důvod se jí stavět v duelu. Byla starší a co jsem tak slyšela, nebyla vůbec špatná. Neměla jsem šanci ho vyhrát a moc dobře jsem to věděla.

„Tvoje výmluvy mě nezajímají," sykla nakonec. „Už máme dost toho, jak si z nás ty a tvoje partička Zmijozelských děláte neustále srandu! Nenecháme si to líbit, obzvlášť ne od nějakých slizkých Hadů!"

„Cože jsi říkala? Promiň, to vaše Nebelvírský ego je nejspíš tak velký, že má svoji vlastní gravitaci, a ruší tu signál. Můžeš to zopakovat?" ušklíbla jsem se.

Klopýtavá kletba, která se v tu chvíli přiřítila, mě zastihla naprosto nepřipravenou. Nestačila jsem ani vyndat hůlku, když do mě paprsek narazil docela slušnou silou. Nohy se mi zapletly do sebe a já skončila jak dlouhá, tak široká v čerstvým prašanu.

Z lvích řad se v tu chvíli ozval obrovskej výbuch smíchu, doprovázenej zmíňkama o sněhulácích, psím spřežení a žlutým sněhu.

To už bylo i na mě moc. Prudce jsem se posadila a sáhla po hůlce, abych to tý kudrnatý princezně vrátila se vší parádou. Samozřejmě to čekala, protože už měla na jazyku další kletbu, která ale nakonec nečekaně vystřelila přímo do nebe.

Chvíli jsem nechápavě sledovala paprsek, kterej se na obloze brzo rozplynul a nakonec stočila pohled zpátky na Romildu.

Už tam nebyla sama. Hned vedle ní stál Harry a jednou rukou jí pevně svíral zápěstí, který před pár vteřinama nejspíš zvedl do vzduchu, aby mě kletba nezasáhla. Mračil se. Mračil se vážně hodně. Dlouho jsem ho neviděla takhle naštvanýho.

„Napadnout neozbrojeného studenta je nejen proti školnímu řádu, ale zároveň i proti veškeré morálce, slečno Vaneová. Odebírám Nebelvíru patnáct bodů a večer si ještě zajdete pro školní trest k panu Filchovi, je vám to jasné?!"

„Ano," pípla Romilda po dlouhý době, během který vypadala, že se rozbrečí. „Omlouvám se."

Ještě dvakrát se zajíkla, než se otočila a kvapem zmizela v davu, kterej se začal pomalu rozcházet zpátky na svá původní místa.

Harry došel až ke mně a natáhl ke mně ruku. „Proč musíš být vždycky u všech průšvihů, co se kolem dějou, hm?"

„Nejspíš nějaký rodinný prokletí," ušklíbla jsem a zvedla se ze země bez jeho pomoci. „Děkovat ti nebudu, teď si ze mě budou všichni dělat prdel, že mě musí zachraňovat velkej brácha. Když dovolíš, mám U Tří košťat rande."

Oklepala jsem si sníh z kalhot a dokonale mokrá a promrzlá jsem se vrátila do teplýho lokálu, ve kterým se až do konce dne nemluvilo o ničem jiným.