For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

Kousnu se do rtu. Kruci. Že já vždycky udělám takovou botu.

"Dobrý den," zahučí někteří.

Monnie mě vezme za ruku a odvede mě na místo. Kecnu si na zadek v tichosti, spustím kabelu na zem a snažím se přestat červenat. Zatracená práce, Anet! Monnie říkala, že tě tyhle blbé kecy jednou přivedou do problémů.

Anakonda nikde v dohledu. Že by tu praktikanta nechala samotného…?

"Jmenuju se Harry Styles a jsem vaším… profesorem literatury. Studuju druhým rokem doktorandský program na místní univerzitě a budu tu s vámi po dobu tří měsíců."

Mluví pomalu. Má hluboký hlas. Stisknu rty a čekám na požární cvičení nebo zemětřesní… nepohrdla bych ani mimozemšťany, vážně, teď by mi bodlo cokoli. Jasně, bývám otevřená a ukecaná a trochu drzá, ale jenom k lidem, ke kterým si to můžu dovolit, rozhodně ne k mladým doktorandům, kteří mě učí a které v prvé řadě vůbec neznám, kruci. Musím se mu omluvit. Po hodině. Nějak to musím vydržet do zvonění.

"V pohodě?" zeptá se tiše Monnie.

"Sakra… jo…" zavrtím se na židli a s povzdechem vytáhnu zápisky z literatury.

Ty si doopravdy píšu, většinou. Otevřu sešit, kde jsem skončila a půjčím si od Monnie propisku. Jsem odhodlaná mlčet celou hodinu a raději ani nevzhlédnout.

"Bude to v pohodě, na konci hodiny tě ani nepozná, uvidíš," snaží se mě uklidnit.

Správná nejlepší kámoška. "Díky, Monnie. Co jsem si navařila… no, však to znáš. Po hodině se mu půjdu omluvit. Nepotřebuju problémy s praktikantem, stačí, že mám v zádech Anakondu. Kruci, já kráva, fakt."

"Klid, prosím tě, mohlo to být horší, mohla jsi o něm říct něco špatného…" chlácholí mě.

No, to je fakt. "I tak, bylo to netaktní."

"Ale sedělo to," pokrčí Monnie rameny, zatímco očima lustruje toho doktoranda. "Je to sexy kusanec."

Ještě jednou si ho prohlédnu a děkuju všem bohům všech náboženství za to, že sedíme v poslední lavici, kde na nás není vidět, a snad není slyšet můj dokonalý šepot. Aspoň se za to modlím. Dvakrát za sebou, to už bych asi nepřežila. Popis, který dala Amie, sedí. Ale… že by byl nějak extra krásný, to mi nepřijde. Sympatický. Ale mluví moc pomalu. A moc hluboko. Bude mě z něj dunět hlava. Snad to aspoň bude stát za to. Když se soustředím na jeho hlas, poznám, že je nervózní.

"Paní profesorka mi řekla, že jste naposledy mluvili o počátcích existencialismu, je to tak? Poměrně rád bych vám dnes řekl něco o díle s názvem Cizinec, které… uh… napsal… ehm, Cizince napsal…"

Ztratil se…? Okno? No jo, to se stává. No tak, vzpomeň si, doktorande sexy kusanče Harry Stylesi. Camus, rok 42… snažím se mu poslat telepaticky zprávu, ale nedaří se. Třída se začíná hemžit a pochechtávat, zatímco pan magistr se stále hysteričtěji přehrabuje v papírech.

"Camus," řeknu nahlas a rychle skloním hlavu, aby nepoznal, že jsem to řekla já.

Šustění papírů ustalo. Ještě chvíli je z jeho strany ticho, utiší se i mí spolužáci a pan magistr se roztřeseně opět chopí slova.

"Uhn, děkuji…" odkašle si a pokusí se znovu nasadit sebevědomý tón. "Albert Camus je jedním z nejznámějších existencialistů. Jeho dílo, Cizinec, o kterém bych později rád hovořil, protože je jedno z mých oblíbených, dokonce Sartre, Camusův současník, nazval nejdůležitějším dílem jak své generace, tak i existencialismu. S paní profesorkou jste si minulou hodinu vyjmenovávali znaky tohoto směru, dokážete mi pomoci je zopakovat?"

No, to si asi moc nepomůžeš, pane magistře. Tahle třída je na literaturu tupá tak tágo. A hlavně jsou líní jak vši. Zayn se na mě rychle podívá přes uličku, Monnie do mě drcne loktem. Trvá mi dvě vteřiny, než mi dojde, co po mně chtějí.

"No tak," syknu. "Už jsem se ztrapnila jednou, nechte mě předstírat, že tu nejsem!"

"Můžeš si to u něj vyžehlit," šeptne Zayn. "Spolupracuj."

Protočí oči, ale mají recht. Můžu mu pomoci, než aby se tu trápil sám s těmi idioty.

"No tak, to si nikdo nic nepamatuje…?" zkouší to pořád.

Ach, moje cévy, zužte se, prosím, a nedovolte mým tvářím, aby zčervenaly. "Mezi základy existencialismu patří, vyjma očividné zamyšlení se nad existenciální krizí člověka ve společnosti uprostřed druhé světové války, také osamocení a odcizení, to k vysvětlení názvu Camusova díla. Hlavním bodem existencialistů, kteří se neshodují v jeho definici, je člověk. Jeho nitro, naplněné myšlenkami o zbytečnosti bytí, o vědomí smrti a konečnosti. Typické jsou úzkostné pocity izolovanosti a osamělosti. Existence je podle jejích představitelů individuální a založená na svobodné vůli, která nutí člověka neustále mezi něčím volit, což je ale zbytečné, protože doba člověka je velice omezená. Existencialisti si osvojili některé myšlenky Heideggera, tuším rakouského…? Ne, německého myslitele a představitele vyjma jiné i existenciální filozofie, dále rozvíjejí některé myšlenky Dostojevského, které tento ruský realista naznačil ve svých knihách Idiot, Zločin a trest a Bratři Karamazovi. Existencialisté, v přední řadě s Camusem a Sartrem, se také odvolávají na některé myšlenky českoněmeckého autora Franze Kafky, uvedené ve snad jediné dokončené novele Proměna, kdy se člověk bez udání důvodu změní v brouka, aniž by se snažil zjistit proč. Vyjma těchto si s existencialismem spojujeme ještě některé myšlenky Friedricha Nietscheho, německého myslitele a filologa."

Podívám se panu magistrovi krátce do očí a čekám, jestli mě okřikne, že nemám mluvit bez přihlášení, vyhodí ze třídy nebo vyhlásí třetí světovou.

"Někdo další? Co byste k tomu doplnili?"

Doplnili? Jak - doplnili? Jenom tak, nic jako - děkuju, že jste se ozvala? Děkuju, že jste mi podruhé zachránila zadek? Nebo jenom ano, správně? Nebo jenom ano, děkuju? Nic? Ne, nic. Ani o mě nezavadí pohledem. Nah, egoista zatracený, aby ho hrom do hlavy trefil. Právě jsem ztratila veškerý zájem o středoškolskou literaturu i záchranu pana doktoranda před těmi hyenami, co si říkají moji spolužáci. Ať si dělá, co chce, já už mu prdel nezachráním. Zhluboka se nadechnu, vydechnu, skloním se k sešitu a napíšu si první dnešní poznámku: Asi si tou velikostí nosu mezi očima kompenzuje velikost penisu mezi nohama.

Monnie mi nahlédne pod ruku a vyprskne smíchy. A ten arogantní doktorandský bastard napomene mě!!!

Tak u mě jsi skončil, příteli.

"Takže se mu omluvit nepůjdeš?" zeptá se Monnie.

"Jistěže půjdu. Jsem lepší člověk než on, měl by se taky naučit trochu pokoře. Co jsem říkala na začátku? Arogantní mladý bastard, co se na nás bude povyšovat."

Jeho výklad mě ani nenapadne poslouchat. Připravuju si, jak se mu po hodině omluvím. Pardón, pane praktikante, oni o vás říkali, že jste sexy kusanec a moje poznámka měla být vtipná… hm. To by šlo, ne?

Zazvoní mnohem dřív, než bych chtěla.

"Drž se, počkám venku," kývne Monnie směrem ke dveřím třídy.

"Jo."

Sakra, tohle mi byl čert dlužen. Sbalím sešit do tašky a jdu ke katedře. Rovná si poznámky a mě si nevšimne, dokud si neodkašlu a neoslovím ho: "Promiňte…"

Vzhlédne a překvapeně zamrká.

"Já… omlouvám se za ten první dojem, který jsem… nechtěla jsem, aby to vyznělo jako urážka nebo abyste to pochopil jako nerespektování vaší osoby. Rozumím své chybě a omlouvám se."

"Jo. Uvidíme se na další hodině. Nashle."

Sebere tašku a vypadne z místnosti. Já zůstanu stát s pocukávajícím obočím na místě.

Shit Happens || Larry Stylinson (Dokončeno)Přečti si tento příběh ZDARMA!