Prolog

18 0 0
                                                  

Proti tváří ji šlehal vánek. Byl to skvělý pocit, přestože si na pocit prázdnoty pod svýma nohama musela krátce zvykat. Nyní jí absence země přišla vzrušující. Odolávala gravitaci a kdyby se jí zachtělo mohla by vzlétnout ještě výš. Stačilo jenom párkrát mávnout křídly.

Stejně jako vždy letěla sama. Žádní další jí podobní na dohled nebyli a ve vzduchu se nenacházeli žádní ptáci, kteří by jí mohli nějak rozptylovat. Dříve je potkávala, ale jakmile si uvědomili, že je může snadno polapit a zhltnout, stáhli se.

Bez ohledu na to, jak dlouho letěla, nikdy necítila vyčerpání. Byla si jistá, že za sebou nechala dobré kilometry, ale nebolel jí ani sval. I přes nynější absenci své dřívější svačiny necítila hlad ani žízeň. Nepotřebovala spát.

Jak vlastně dlouho už její cesta trvala? pomyslela si pro sebe? Denní doba se kolem ní neměnila, takže nedokázala říci s jistotou. Nepřehlédla, jak se pod ní krajina často měnila. Když začala, v hloubce pod ní byli lesy, bujné a vysoké, brzy překonala oceán hluboký a nekonečný. Když prolétala skalami, zaujal ji kráter tyčící se vysoko do výšin. Jakmile přiletěla blíže, nedopatřením rozprášila křídly velké oblaky popela. S kýcháním a kašlem se okamžitě vzdálila. Narazila na vyhaslou sopku.
Čím dále horami pokračovala, tím silnějšímu větru musela čelit. Zcela jí dezorientoval a nebylo jiného řešení, než pokračovat po zemi. Naštěstí tak musela činit pouze krátkodobě.

Všechny tyto místa nechala v následováním svého cíle daleko za sebou. Žádné z nich nebylo jejím cílem. Ale něco v nitru jí říkalo, že se konečně blíží ke svému cíli. Brzy tak konečně dorazí.
Rozhlédla se okolo sebe. Kam to má ale dorazit? Skrýval se její cíl pod onou hustou mlhou, která se pod ní nyní nacházela? Měla snad klesnout dolů?

Ano... To byl jediný způsob, jak pokračovat. Dovolila svému tělu klesnout směrem k zemi. Když se mlhy dotkla, pocítila na svých šupinách nepříjemný chlad. Křídla se jí zachvěla, možná to nebyl dobrý nápad.
Na rozmyšlenou už ale bylo pozdě, masa která ji obklopovala jí nedovolovala vzlétnout vzhůru. Mohla jenom klesat...
A pak se náhle ocitla v naprosté temnotě.



Mladá dívka se probrala s rychlým trhnutím a začala se zběsile rozhlížet po svém okolí. Dýchala tak rychle, že cítila každé zvednutí svého hrudníku. Musela se uklidnit.

Její oči si konečně přivykli šeru a dostal se jí dobrý pohled na to, kde je. V jejím pokoji, na stejném místě, kde šla toho večera spát a kde se každé ráno probouzela. V pokoji vedle ní spala její mamka a vzhledem k tomu, že se ještě nevřítila do jejího pokoje, neslyšela, že se její dcera probudila z noční můry.
Ashley za to byla ráda. Kterou patnáctiletou holku musí utěšovat rodiče pokaždé, když se jí zdá něco děsivého... Navíc byla moc stará na to, aby se bála tmy.

S otráveným výdechem se položila zpátky na polštář. Na to, aby přemýšlela o čemkoliv nebyla dostatečně při vědomí a cítila, že se o ní pokouší spánek. Doufala, že má před sebou ještě pár hodin spánku a že se jí tentokrát bude zdát o něčem lepším.

Ashley Draiková se nikdy nepovažovala za nikoho zvláštního. Nebyla nejvyšší, nejhezčí, nejchytřejší, nikdy nechtěla být středem pozornosti. Preferovala menší společnost přátel, před velkými skupinami lidí, vždy se držela stranou od konfliktů a nikdy se nesnažila vybočovat řady. Vyhovovalo jí to tak.

Ashleynou velkou vášní bylo kreslení. Zbožnovala sledovat její výtvory přicházet k životu, dodávat jim detaily. Kdykoliv byla výtvarná výuka, byla ve svém živlu a vždy se do svých výkresů plně zabrala. Představa, že přivádí na svět něco nového jí přišla vzrušující a do každého tahu štětcem či tužkou dávala co nejvíce lásky.

V den její poslední výtvarné hodiny školního to však bylo jiné. Závěrečné hodnocení jim bylo uzavřeno, tudíž si studenti mohli užívat volné hodiny, jež někteří využili k prohlížení si sociálních sítí, brouzdáním na internetu, či prostým mluvení, Ashley chtěla hodinu strávit kreativně. Tedy, takový byl plán, ale ani po deseti minutách zírání na papír se k ní nedostavily žádné nápady.



"Divný, obvykle seš úplná studna, pokud jde o kreativitu, Ash," poznamenala Amanda, která byla v polovině svého výkresu. Amanda byla v mnoha ohledech Ashlyiným opakem. Zatímco ona se držela zpátky, Amanda se do všeho hrnula po hlavě. Ashley si držela malý okruh přátel, Amadanda měla telefon snad na každého ve škole. Kde se jedna dívka ráda oblékala do pohodlných mikin a džínů, druhá preferovala oblečení, které letělo v módě.
I přes tyto rozdíly si byly obě blízké a Ashley by na svou kamarádku nenechala dopustit.

Otráveně odhodila tužku na stůl a zajela si flustrovaně rukou do vlasů.
"Dneska mě nic nenapadá..." zabručela otráveně. "Špatně jsem spala, tak to možná bude tím."

"Nějaký špatný sen?"

Ashley pokrčila rameny. "Já právě ani nevím. Letěla jsem a najednou-"

"Takže ten letecký sen pokračoval?" vyhrkla Amanda s nadšením. "To už bylo po kolikáté, co se ti tohle zdálo?"

"Já ani nevím, popravdě. Podobné sny se mi zdají alespoň třinácti... Ale tenhle skončil jinak. Když se mi zdá létací sen, nikdy se neprobouzím sama od sebe, vždycky za to může budík."

"No a co si viděla tentokrát?"

Dobrá otázka. Ač se jí o létání zdávalo často, scenérie které ve snech vídala, se často měnily. "Byla jsem na mlhou, hodně hustou. Nevím, kde jsem to byla, protože kromě té mlhy tam nic jiného nebylo. Rozhodla jsem se klesnout, ale možná jsem neměla dělat. Jako by mě ta mlha chtěla pohltit, už jsem nemohla zpátky."

"No a se stalo pak?" vyzvídala Amanda nedočkavě. Snové toulky oblohou její kamarádky začaly jako maličkosti, ale s každým vyprávění v ní vzbudily více a více zvědavosti.

"Nic..."

"Takže to bylo když ses probudila?"

"Ne, ty mě nechápeš, Amando. Nebylo tam nic, pod tou mlhou se skrývala jenom prázdnota. Jako by někdo vymazal všechno na světě. Do toho jsem se propadala." Když se snažila svůj sen zpětně vybavit, ucítila nepříjemné mrazení. Jako by se náhle opět ocitla v té temnotě.

Naštěstí jí rychle přivedl zpátky do reality Amandin hlas. "Tak to je fakt divný. Hele, někde jsem četla, že má každý sen nějaký význam, jako třeba obavy, přání, však víš. Co když je to nějaké znamení?"

"Nerada ti vyvracím, ale pochybuju, že se v mém životě děje něco natolik zajímavého, aby se mi o tom zdálo. Je to jenom nějaká náhoda."

"Ashley, náhoda je, když se ti zdá nějaký sen dvakrát. Nebo když se ti zdá o testu z matiky den předtím, než se fakt píše. Z toho, co si mi vyprávěla, se tvůj sen nejednom opakuje, ale pokračuje. Možná by sis o tom měla promluvit s někým dospělým."

"Jsou to jen divný sny, nic víc," zamumlala Ashley a radši začala čárat na stále prázdný papír ležící na lavici před sebou. Věděla, že to Amanda myslí dobře, ale komu se má svěřit o tom, že už se jí před dva roky zdává stále pokračující sen o... o čem vlastně? O tom že letí k neznámému cíli? O tom, že se má křídla, ocas, drápy a tělo pokryté šupinami? Ashley si nebyla jistá proč, ale s tímhle se nesvěřila ani Amandě. Ve svých snech nikdy nebyla sama sebou. Ve snech létala v podobě jasně žlutého draka.

Na pokračovaní…
Škola Doragon
Poslední aktualizace: Jul 17
Škola DoragonZde žijí příběhy. Začni objevovat