Příběh samuraje

4.kapitola - Zimní květy

Okolím poletoval slabě sníh a mě probudila sněhová vločka, když dopadla na můj nos. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlížel se kolem. Všude bylo ticho a začalo se pomalu stmívat. Aiko sladce spala v mé náruči. Lehce jsem jí pohladil po tváři, ona se pomalu probudila a pousmála se na mě. „Musíme jít dál… Nebo nás najdou.“ Pohladil jsem ji po vlasech a dál jsem sledoval, jak padá sníh. „Chci jít s tebou… Půjdu s tebou kamkoliv. Mám už jenom tebe.“ Stiskla mi ruku a pomalu se přitulila. „Jsi pro mě jako…“ pousmál jsem se a pohladil ji po ruce. Chtěl jsem říct něco víc, ale teď k tomu nebyla ta pravá příležitost. Chtěl jsem jí říct tolik krásných slov, ale v tu chvíli se to opravdu nehodilo. Pomalu jsem vstal. „Půjdeme dál…“ Kývla a já jí pomohl vstát. Chytla mě za ruku a vydali jsme se na dalekou cestu.

Už byla skoro úplná tma a čím dál větší zima. Tiskli jsme se víc k sobě, abychom se oba trochu zahřáli. Více sněžilo a jenom jsme doufali, zda narazíme na nejbližší úkryt, kde bychom se mohli schovat. V dálce jsem uviděl světla v oknech. Byl to malý domek se zahrádkou. Neváhali jsme a zaklepali. Vyšla starší paní. Se zděšeným výrazem na nás koukala, ale hned nás pozvala dál. Vypadalo to tam útulně a cítili jsme se příjemně. „Musíte být zmrzlí… Jak dlouho jste šli? Nemáte hlad?“ Kladla nám příliš mnoho otázek. Ale na první pohled vypadala mile. Hned nám přinesla teplé deky, abychom se do nich pořádně zabalili. Deky byly heboučké a příjemné. „Tak jak dlouho se venku takhle pozdě večer touláte? Mohl by vás někdo přepadnout nebo… zabít.“ Přinesla nám teplý čaj a jídlo. „Děkujeme, že jste nás sem vzala. Nebýt vás, tak bychom asi venku umrzli.“ Řekl jsem a hned jsme se pustili do jídla. Bylo to výborné a ramen jsem neměl ani nepamatuju. Teplý čaj nás aspoň zahřál. „Říkejte mi Mei. Tady jsem vám nechala nějaké věci, abyste mohli přespat. Jsou vedle v pokoji…“ řekla starší žena. Jakmile jsme dojedli, odnesla nádobí do kuchyně. Aiko vstala a odešla za ní do kuchyně jí pomoct s mytím nádobí.

Já jsem mezitím šel vedle do pokoje připravit pro nás oba přespání. Zavřel jsem dveře a začal rozestýlat. Všiml jsem si v pokoji vázy s krásnými květy. Po chvilce vešla Aiko. „To jsou zimní květy. Vždycky kvetou začátkem a koncem zimy.“ Vzala do dlaně květ a přivoněla k němu. „Samotné květy jsou překrásné a každý květ má v sobě určité kouzlo… Stejně jako ty, že jsme se setkali. Není to jen náhoda,“ řekl jsem a šel si lehnout. Přikryl se a pomalu jsem zavřel oči. Nespal jsem. Aiko si šla také lehnout. Bylo ticho a já se snažil usnout, jenže se potichu ozvala Aiko. „Saito… Já – já se bojím.“ Vykoktala ze sebe a začala potichu vzlykat. Promnul jsem si oči, lehl jsem si blíž k ní a objal ji. „Nemáš proč se bát. Vždycky budu s tebou.“ Hladil jsem ji ve vlasech a objímal ji, dokud neusnula. Pomalu jsem zavřel oči a usnul… Usnul s ní v mé náruči.  

Ráno mě probudily první sluneční paprsky, které pronikaly škvírkou dveří. Aiko ještě spala, nechtěl jsem ji probudit. Tak jsem ji opatrně uložil a přikryl ji dekou. Vstal jsem a šel potichu ke dveřím a otevřel dveře. Všude byl sníh. Cítil jsem zimu, trochu jsem se otřásl zimou. Venku jsem se procházel.  Pak jsem šel po cestě a zastavil se u krásného keře s vykvetlými zimními květy. Byly překrásné. Ucítil jsem, jak mě někdo chytl za ruku, byla to Aiko. „Ty už jsi vzhůru? Nechtěl jsem tě budit.“ Otočil jsem se k ní. „Jednou budeš krásná jako tahle zimní růže.“ Pohladil jsem ji po tváři a dal jí květ růže do vlasů. Tváře jí trochu zčervenaly a dala mi pusu na tvář. Pousmála se na mě a odešla dovnitř. Chvilku stála mezi dveřmi, pak se otočila a dívajíc se na mě je pomalu zavřela. Na její tváři jsem letmo zahlédl její úsměv. To ve mně probudilo pocit radosti. Venku začal pomalu poletovat sníh a já dál snil. Snil o své budoucnosti… 

A je tu další kapitolka. Budu se snažit během volna psát a přidávat častěji, jak jen to bude možné. :) Děkuju za vaše votes, komentáře a hlavně, že to někdo čtete. xD Miyoko ^^