MATKA DÉMONŮ

11.kapitola - Skála zoufalých

11. kapitola

Skála zoufalých

Když se Lilien probudila, Viktor vedle ní nebyl. Znepokojeně si sedla a rozhlížela se kolem.

Jsem dole s Karen, uslyšela v hlavě jeho hlas.

Osprchovala se, oblékla si oblíbené džíny a tričko a seběhla po schodech. V kuchyni si namazala toust máslem a šla do pracovny, odkud slyšela jejich hlasy.

„Dobré dopoledne," pozdravila při pohledu na hodiny.

„Dobré," usmála se na ni Karen a Viktor ji políbil na spánek.

„Spala jsi dobře?"

„Skvěle. A ty?" dělala si z něj legraci, protože věděla, že zbytek noci probděl.

„To není možné," hlesla Karen nevěřícně a přerušila tak jejich cukrování.

„Co je? Co jsi zjistila?" přistoupila k ní Lilien a nahlédla jí přes rameno. „Ty jsi snad vůbec nešla spát," dodala zamračeně, když uviděla množství sestřiných poznámek.

„Stejně bych neusnula," odvětila Karen stručně a prstem obkroužila poslední symbol z mapy. „Tohle nemůže být pravda," zasténala nešťastně.

„Nenapínej nás," požádal ji Viktor.

„Jestli jsem to přeložila správně," začala Karen pomalu vysvětlovat: „Tak se budeme muset vydat přes Ledovou pustinu a Údolí strastí až ke Skále zoufalých, abychom tam našli..."

„Matku?" vydechla Lilien napjatě. Při myšlence na Skálu zoufalých v ní nepříjemně zatrnulo.

„Ne," zakroutila Karen hlavou. „Teprve tam najdeme skutečnou mapu k vězení Matky."

„Proč by to mělo být jednoduché," zamračil se Viktor a vystihl tak zklamání obou žen.

„V takovém případě myslím, že se půjdu pořádně nasnídat, a ty Karen se běž pořádně prospat. A pak si pro tu mapu dojdeme," rozhodla Lilien a šla zpátky do jídelny. Karen se společně s Viktorem vydala za ní. Upír se tvářil zamyšleně. Všiml si, jak Lilien při názvu místa uložení další mapy pobledla.

„Jak to myslíš, že si tam pro mapu dojdeme?" zívla si Karen a nalévala si do hrnku kávu.

Lilien jí ho jemně vzala z rukou. „Ty se půjdeš vyspat, milá sestřičko. Předpokládám, že mapa bude znovu zašifrovaná, takže budeme potřebovat ten tvůj mozek čerstvý."

Karen si povzdychla, ale nebránila jí v tom. „A jak se tam dostanete? Je to hrozně daleko a bude to jistě nebezpečné. Bůhví, kolik démonů tam bude číhat."

Lilien se podívala vyzývavě na Viktora, přenechala mu odpověď.

„Poletíme," řekl jednoduše a strčil si ruce do kapes.

„Ale je to hrozně daleko! Vím, že se dokážeš přenášet na velké vzdálenosti, pohybovat se téměř rychleji než světlo, i přesto..." zírala na něj Karen.

„Ty tomu říkáš přenášet, já létat. Dvě slova pro stejnou věc. Můžu se tak dostat kamkoli chci. Na vzdálenosti nezáleží," zopakoval s úsměvem.

Karen udiveně polkla. „To umí všichni Nejstarší?"

„Ne. Jen ti nejmocnější z nás," odpověděl Viktor, a ještě stále se usmíval. „Vážně nechápu, jak se vám daří s námi bojovat, a odolávat nám, když o nás tak málo víte."