MATKA DÉMONŮ

10.kapitola - Nůž do zad

Postava ve tmě se jízlivě zasmála. „Na to zapomeň, čarodějko. S tím svým znamením se můžeš jít akorát vycpat. Tak už mluv!"

Megan se zhluboka nadechla, polkla vlastní hrdost, a pak opatrnicky promluvila: „Nejstarší Viktor má s tou svou čarodějkou vztah."

„Jistěže má. Je jeho," řekla postava lhostejně.

„Ne, to není. Ne v tom slova smyslu, jak ho užíváte vy," namítla Megan s hranou podřízeností.

„Pil z ní před námi, poslouchala ho jako každá jiná ochočená věc," ozvalo se ze tmy podrážděně.

„Tak to muselo být divadlo pro Radu. Tedy ona ho skutečně nechává ze sebe pít, ale není ochočená," Megan to slovo skoro vyplivla, jak jí bylo protivné. „Jsou to partneři. Pijí ze sebe navzájem. A spoutali se krevním poutem!"

Stalo se to tak rychle, že si ani nestihla všimnout jak, ale náhle visela ve vzduchu, když jí ta štíhlá paže chytila pod krkem a zvedla nad zem.

„Lžeš!" zasyčela Eleanor nenávistně. „Žádný z Nejstarších by se nikdy nezahazoval s čarodějkou, nikdy!!!"

„Říkám pravdu," zachroptěla Megan.

Stejně rychle, jako vzplála její zlost, ochladly její emoce a Eleonor čarodějku pustila. Megan dopadla velice nedůstojně rovnou na zadek.

„Dejme tomu, že nelžeš. Proč mi to ale říkáš? Víš, že jsem povinná sdělit to Radě a taky zřejmě moc dobře víš, co to bude znamenat," zeptala se jí upírka podezřívavě.

„Domnívám se, že za to Nejstarší Viktor přijde o místo v Radě," vyslovila Megan svou naději a těžce se zvedala ze země.

„To ale není všechno. Jestli se prokáže, že tvá slova jsou pravdivá, budeme ho lovit a zničíme ho za znesvěcení Rady a všeho, co představuje. A s ním zabijeme i jeho čarodějku," doplnila Eleanor chladně. Ta představa se jí líbila čím dál víc. Konečně by se Viktora zbavila a zaujala tak jeho místo v Radě. A možná i po Marcusově boku.

„Co bude s ním, je mi jedno, ta čarodějka ale musí zůstat naživu. Alespoň dokud neporazíme Matku démonů. Její dar vidění je příliš důležitý. Pro nás všechny," připomněla jí Megan tiše, ale důrazně.

„Pche," odfrkla si Eleanor opovržlivě, když si vzpomněla na Lilien: „O tom rozhodne Rada, čarodějko!"

„Jen jsem chtěla připomenout její význam pro náš společný boj," ohradila se Megan dotčeně.

„Jistě," ušklíbla se Eleanor a zeptala se tentokrát skutečně zvědavě: „Proč ses uchýlila k této zradě? Myslela jsem, že v tom Vašem sesterstvu držíte pospolu."

„Dělám to právě kvůli sestrám. Nedovolím, aby byla pošpiněna čest našeho společenství. Je to naprosto odporné, upír a čarodějka..." odpověděla Megan upřímně znechuceně.

„Ano, to je. Naprosto odporné," souhlasila s ní Eleanor posměšně a rozplynula se ve stínu.

**********

Eleanor ještě zatepla donesla tu novinku Marcusovi. Seděl zrovna za stolem ve své pracovně a zkoumal vzhledem velmi staré listiny. Když domluvila, prudce se vymrštil.

„To není možné! Taková nehorázná pomluva!"

„Byla si tím naprosto jistá," odtušila Eleonor klidně.

„Nevěřím tomu. Proč by ti to prozrazovala?" Upírka vysvětlila Marcusovi Meganiny důvody.

„Taková pitomost!" odsekl vztekle, ale zároveň zamyšleně krčil čelo. „Tohle by se Viktorovi nikdy nestalo. Znám ho, naučil jsem ho všechno, všechno..." Hlas mu odumřel, jak se v něm svářila nevíra a hněv.

„Věděla ta čarodějka, co to pro ně znamená? Že je tím odsoudila oba k záhubě?" zeptal se upírky ostře.

„Řekla jsem jí to. Ona i přesto trvala na svém. Ovšem taky mi drze připomněla, že dokud neporazíme Matku, měli bychom tu Viktorovu čarodějku ušetřit kvůli jejímu daru," odpověděla po pravdě.

„No jistě. Ta její vidění," zamumlal a zahleděl se zamyšleně do ohně v krbu. Vzpomněl si na čarodějčinu svůdnou vůni, a pokud by Viktor nebyl, mohl by ji konečně ochutnat.

„Ty se usmíváš?" žasla Eleanor.

Marcus se k ní otočil, úsměv v jeho tváři vystřídal jeho běžný chladný výraz. Když promluvil, kladl na každé slovo důraz: „Zatím to zůstane jen mezi námi, Eleanor, rozumíš? Ručíš mi za to vlastním životem."

„Ale Rada by měla vědět..." pokusila se oponovat.

„Ne! Chci napřed Viktora konfrontovat sám a přesvědčit se, jestli je to skutečně pravda. Teprve pak ho postavím před Radu," zarazil ji okamžitě a výhrůžně si ji měřil.

„Dobře, Marcusi, jak si přeješ," poznala, kdy ustoupit, a rychle zvažovala, jak ze situace vytěžit co nejvíc.

Jenže on ji měl prokouknutou.

„Ať už to dopadne jakkoliv, Eleanor, nečekej z toho pro sebe žádné výhody. Byla tvá povinnost mi to oznámit," usmál se na ni odměřeně a povýšeným pohybem ruky ji vykázal z pracovny.

Při jeho slovech se jí nepodařilo před ním skrýt svůj vztek. Když nasupeně odkráčela, ještě se dlouho pobaveně usmíval.