MATKA DÉMONŮ

8.kapitola - Vůně jablek a jehličí

8. kapitola

Vůně jablek a jehličí

Ocitly se v hustém lese. Díky měkkému, stříbřitému svitu měsíce si mohly zřetelně prohlédnout své okolí. Obklopovaly je jen vysoké stromy.

„Karen, nespletla sis místo?" zeptala se Lilien nejistě.

Oslovená se pobaveně uchechtla. „Ale kdepak." Pak tiše vyslovila další zaklínadlo. Jakmile doznělo, stromy se před nimi rozestoupily, a ony volně vešly na rozlehlou louku. V jejím středu se tiše pohybovaly ženské postavy, zahalené v totožných tmavých pláštích jako obě čarodějky a navzájem se vítaly. Z různých koutů lesa se k nim přidávaly další členky sesterstva.

Megan se jako představená skupiny halila v plášti bílé barvy. Zastavovala se postupně u každé čarodějky, osobně ji uvítala a určila místo v kruhu. Když pozdravila Karen s Lilien a určila jim jejich pozice, mohly vidět, jak napjatě se tváří.

Lilien netušila, jak dlouho to trvalo, než se všechny čarodějky postavily na svá místa. Kruh, který tak vznikl, byl ale velkolepý. Než opustila sesterstvo zažila několik sabatů, ale podobně velkou událost poprvé. V náhlém tichu zazněl Meganin povel, aby odložily své pláště. Poslechly okamžitě jako jedno tělo a složily oděv za sebe do trávy.

Všechny byly bosé a nahá těla jim halila pouze volná průhledná říze. Megan vydala další povel, čarodějky se vzaly za ruce a spojily tak v kruhu svou magii. Jejich znamení se zlatavě rozzářila v jednotě, která v Lilien znovu probouzela sounáležitost a hrdost.

Megan začala zpěvným tónem vzývat bohyni Zemi i Luny a vyslovovat obřadné kouzelné formule. Čarodějky po ní vše opakovaly. Postupně se jejich slova spojovala a prolínala, až přestala být řečí a stala se hudbou. Sabat započal.

**********

Viktor stál u okna v jednací síni Rady a díval se na moře. Za jeho zády probíhala živá debata, Nejstarší se zaobírali hledáním odpovědí na otázky spojené s Matkou. Už neseděli jako vytesaní z kamene, různě se nakláněli nad stolem, který byl celý pokryt množstvím starých map a knih. Přeli se, vrčeli na sebe, uráželi se, a pak se zase nuceně omlouvali. A stejně to pořád k ničemu nevedlo.

Už ho to celé unavovalo. Tolik si přál být někde jinde. Představil si Lilieninu tvář a dotek jejích rtů, jelikož to bylo jediné, díky čemu ještě dokázal existovat. Při té vzpomínce se mu hladově sevřel žaludek a on se nad sebou znechuceně ušklíbl. Síla její krve z něj už téměř vyprchala, Viktor ale nechtěl pít od nikoho jiného. Věděl, že by se stejně nenasytil.

Když k němu přistoupil Thomas, nemusel použít hlas, aby se Viktora zeptal, co se děje. Znali se už tak dlouho, že si vystačili beze slov.

„Zase na ni myslíte," zašeptal mu pobočník do ucha tak tiše, že ho nikdo jiný z přítomných nemohl slyšet.

„Nech toho, Thomasi," přikázal mu Viktor stejně tiše, ale nesmlouvavě. „Nic ti do toho není. Zapomínáš, že jsem tvůj stvořitel."

„A taky přítel," odvážil se Thomas šeptem namítnout. „Zničíš se."

„Na tom nezáleží," reagoval Viktor lhostejně a s pohledem na záliv zamyšleně dodal: „To moře dnes nějak divně voní. Cítíš to taky?"

Thomas vtáhl vzduch a po chvíli uvažování odpověděl: „Hmm, máš pravdu. Voní tak trochu jako jehličí a jablka dohromady. Zvláštní."