MATKA DÉMONŮ

7.kapitola - Zbabělec a lhář

7.kapitola

Zbabělec a lhář

Viktor na nic nečekal a ve zlomku sekundy je přenesl do jejich pokoje. Opatrně položil Lilien na lůžko a začal si vyhrnovat rukáv košile.

„Co se to..." ozval se za ním Thomasův hlas. Upír na ně čekal v jejich apartmá. „Můžu nějak pomoct?"

„Ano, to můžeš. Postarej se, aby nás nikdo nerušil. Nikdo, Thomasi," odpověděl mu Viktor stroze, aniž by se na něj podíval.

„Jistě, zařídím to, " slíbil upír zaraženě a odešel.

„Přenes mě domů. Karen ...mi pomůže," zasténala prosebně.

„Nemůžu s tebou v tomhle stavu letět, Lilien, to bys nepřežila," svlékl jí obratně kabát a vyhrnul tričko až k prsům. Lehkým dotekem zkoumal její žebra. „Přesně jak jsi říkala, jsou zlomená a propíchla ti plíci. Cítím, jak se plní krví," řekl zachmuřeně. Bez jediného zaváhání se posadil na lůžko a opřel se o čelo postele. Pak ji opatrně uchopil a přesunul si ji na klín, bokem k sobě. Lilien vzlykla bolestí a rozkašlala se.

„Musíš se ode mě napít, Lilien," přikázal jí jemně, a když se i přes všechnu bolest zatvářila nesouhlasně, konejšivě se na ni usmál: „Tohle už máme přece za sebou, nebo ne?"

Otevřel si svými ostrými zuby na zápěstí hlubokou ránu a přiložil ji k jejím ústům. Už neprotestovala a pomalu se napila. Ze začátku to šlo těžko kvůli namáhavému dýchání, ale čím víc sála, tím víc bolest ustupovala. Stejně jako tlak na hrudi. Znovu ji zaplavila slast, jako když od něj pila poprvé. Uslyšela Viktora zasténat, to ji zarazilo a nejistě se na něj podívala. Prohlížel si ji zpoza přivřených víček, z mírně pootevřených rtů mu vykukovaly špičáky. Jeho pohled byl vroucný a toužebný.

Nepřestávej, promluvil na ni v mysli, všechno je v pořádku. Líbí se mi, když ode mě piješ.

Lilien se po tváři rozlil ruměnec, a tak rychle sklopila zrak a pokračovala. Netušila, jak dlouho ji nechal, než ucítila, jak jí něžně, ale nekompromisně, odtahuje hlavu od svého zápěstí.

„Potřebuji, aby mi jí trochu zbylo, jestli máme odsud ještě dnes odletět," zasmál se chraptivě. Jeho špičáky byly pryč. Rána se mu okamžitě zacelila.

„Promiň, já jsem..." chtěla se mu omluvit, ale on jen zavrtěl hlavou v náznaku, že není za co. Pak jí znovu prsty prozkoumal žebra, přejížděl po nich a občas trochu přitlačil. Lilien se pod jeho dotykem zachvěla, a rozhodně to nebylo zimou. Pohlédl jí do očí a ona viděla, že cítí totéž.

„Srostla, ještě ale chvíli lež, aby se všechna krev vstřebala a dokončila hojení úplně," řekl tiše a chvějícími se prsty jí stáhl tričko zpět k pasu.

„Viktore," vzala jeho obličej do dlaní a přitáhla si ho blíž. „Taky tě miluji." Zlehounka ho políbila.

Díky spojeným myslím ucítila, jak v něm vybuchla sopka touhy a vášně. Přečetla si v něm, že by ji nejraději objal a líbal a... Viktor se od ní prudce odtáhl, a ačkoliv to bylo jen na okamžik, viděla Lilien, jak mu po tváři přeběhl zmučený výraz.

„Musíš si odpočinout, než poletíme," řekl rozechvěle. „Nemusíš se ničeho bát, zůstanu tady." Opatrně ji odsunul a posadil se do křesla, které stálo vedle postele.