Já a Kluk?

{1} - Dokonalý plán

Jako každé jiné ráno jsem se vzbudila v naprosto neidentifikovatelné poloze. Dlouhé blonďaté vlasy mi po probuzení trčeli do všech světových stran a jediné, na co jsem se zmohla bylo vysílené povzdychnutí. V těchto situacích jsem si často říkala, že nejsem normální.

Pomalu jsem vstala a zamířila do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby, umyla obličej a oblékla se do předem připraveného oblečení. Ospalým šouravým krokem jsem se následně odebrala dolů, abych se mohla nasnídat a nasytit svůj žaludek, který celou noc plakal hlady a trpělivě vyčkával na tuhle chvíli.

Když za mnou byla i tato povinnost, vydala jsem se zpátky do pokoje, kde jsem si následně zapnula televizi. Z menší skříňky, kam si dávám sladkosti a ukrývám je před tátou jsem vytáhla jednu krabičku pocky s jahodovou příchutí a do pusy si strčila první.

,,Ayumi, pojď na chvíli dolů. Táta pro tebe něco má!" ozvalo se vykřiknutí mého taťky s přízemí a já jen zakroutila očima. Před chvílí jsem tam byla! K tomu mě přece nemůže nutit!

Chtě nechtě jsem se ovšem zvedla. Pořád to byl můj táta a pro mě to byl dokonce i nejlepší kamarád. Potom, co umřela máma jsme si zbyli jen my dva. To už je ale hodně dávno. Byla jsem ještě mimino.

Sešla jsem schody do přízemí a rozrazila dveře do obýváku, kde jsem odhadovala že bude, protože tu hrála nahlas televize. Jak se ukázalo, mé instinkty se nemýlily. Opravdu tam byl. To mě ovšem nezarazilo víc než fakt, že ve svých rukou držel bílou obálku, což samozřejmě mou pozornost zaujmulo víc, než že se v místnosti nachází i on.

,,Co to je?" zeptala jsem bez předstírané zvědavosti a přišla k němu blíž. Zatímco táta seděl na pohovce, já se ležérně rukou opírala o opěradlo a byla lehce nakloněná, abych měla dobrý výhled na onu obálku.

,,Přišel ti dopis z Kaichou!" řekl s neskrývaným nadšením slova, která mu celou tu dobu ležela na jazyku. Po jeho slovech jsem se po obálce okamžitě ohnala a úspěšně se jí zmocnila. Bez žádného trapného zdržování jsem obálku začala trhat, ale dávala jsem si pořád pozor na to, abych náhodou neroztrhla i papír uvnitř jí. 

,,Kirisawo Ayumi, gratulujeme vám k přijetí na vyšší střední chlapeckou školu Kaichou," přečetla jsem černý kurzívou napsaný nápis, který byl zároveň jediným obsahem papíru. A jelikož mi to jednou opravdu nestačilo a já tuhle novou informaci nemohla pobrat, přečetla jsem si znění zprávy ještě několikrát. Hned poté jsem se zadívala na tátu, který se tvářil úplně stejně jako já. Nijak.

,,Tati... ta škola je-"

,,...chlapecká," dokončil za mě a v další chvíli se mi zadíval do očí. Oba dva jsme měli vykulené oči a vyměňovali si mimické výrazy selhání. To už jsem opravdu vážně tak hloupá, že jsem si nevšimla toho, že ta škola je chlapecká?! To není možné. S tátou jsme na stránky školy koukaly několikrát. Mají to tam vůbec napsaný?

V tuhle chvíli bych se nejraději rozplakala. V mém původním plánu to sice měly být slzy štěstí, ale jaký je v tom vlastně při konečném výsledku rozdíl? Mé kritické zhroucení naštěstí stihl dříve předvést táta. Sesunul se na pohovku jako hromádka neštěstí. Dokonce to vypadalo, že je rozhodnutý se nikdy nepohnout a prostě a jednoduše umřít. Právě jsme si potvrdili, jak velký pitomečky tvoří naše rodina. Paráda. Nejen, že nebudu mít střední školu, ještě jsem ke všemu úplně blbá. To jsi to docela vyhrála, Ayumi, nemyslíš?

Obešla jsem pohovku a přisedla si k tátovi, který měl pohled zabodnutý do země. V tuhle chvíli to dokonce vypadalo, že je z toho víc rozhozený a smutný než já, což mi přišlo jako naprostá blbost. Neměl by se trápit něčím, za co si můžu já sama.