MATKA DÉMONŮ

6.kapitola - Smrdět jako sto mrtvol

6.kapitola

Smrdět jako sto mrtvol

Za dveřmi je čekal Thomas. Uctivě Viktora pozdravil a jen letmo zalétl očima k čarodějce, která byla evidentně otřesená. Chvíli je vedl těmi spletitými chodbami až stanuli před dveřmi podobnými těm od Marcusovy pracovny. Lilien byla v šoku, takže ji v první chvíli napadlo, že se jedná o hloupý vtip, a její utrpení v přítomnosti krutého Nejstaršího bude pokračovat. Pak se ale vzchopila a v duchu si vynadala, že ji napadají pitomosti. Thomas nečekal na pokyn a dveře otevřel. Jakmile vešli dovnitř, ocitli se ve velmi luxusně vybaveném apartmá. Čarodějka překvapeně hleděla na širokou smetanově bílou koženou sedačku, mahagonový konferenční stůl i nábytek. V jednom z rohů se vyjímal bar a jedné ze zdi vévodila velká plochá obrazovka. U stěny za sedací soupravou stál větší servírovací stolek bohatě obložený jídlem všeho druhu. Viktor dal Thomasovi pár pokynů v tom neznámém cizím jazyce, ten se pak zdvořile rozloučil a odešel.

Pokojem se prohnala vlna Viktorovy moci, a pak konečně promluvil: „Teď nás nikdo neuslyší." Když vztáhl ruku, aby se jí dotkl, zhnuseně couvla.

„Nesahej na mě!" obořila se na něj znechuceně. „Zrovna teď mi připadáš naprosto odporný. Stejně hnusný jako tvůj starý přítel Marcus. Je skoro stejný netvor jako Matka démonů!" Neměla v plánu něco před ním skrývat, stejně by si to v ní přečetl.

„Ale já už takový díky tobě nejsem," namítl chabě.

„Tomu opravdu věříš? Chceš tvrdit, že vůbec netoužíš vysát mě do poslední kapky? Bůh ví, jestli bys to už dávno neudělal, kdybych neměla dar vidění!"

Její nedůvěra ho hluboce zasáhla, ale chápal ji. Po její krvi toužil dnem i nocí, v tom měla naprostou pravdu.

Když jí jeho upřímné doznání zaznělo myslí, nevěděla, jestli je víc zklamaná, nebo zdrcená. Pohlédla na něj a hlas se jí chvěl pohnutím: „Dokud budeme tady, nedovolím ti, abys ze mě pil. Vím, že ti nebudu moct bránit, až budeš chtít demonstrovat svou moc před ostatními, ale dobrovolně se ti nenabídnu! Začínám si myslet, že měla Karen pravdu. Možná jsem se vážně jen zbláznila a uvěřila něčemu, co prostě není možné."

„Je to jen hra," poznamenal tiše. Věděl, že to bude pro ni těžké, ale netušil jak moc.

„A která část?" zeptala se zlomeně, ale nedala mu šanci odpovědět. Rychle vzala za kliku nejbližších dveří a nechala ho tam provinile stát.

**********

Dveře vedly do podobně luxusní ložnice. Vévodila jí obrovská postel vybavená spoustou polštářů a černým saténovým ložním prádlem. Na nočním stolku stála váza plná rudých růží. Bezmyšlenkovitě nahlédla do vestavěné skříně vedle lůžka, aby spatřila velkou spoustu různého oblečení, které tam někdo přichystal. Na dně pak stálo několik párů bot. Lilien skříň prudce zavřela a štítivě od ní odstoupila. Tohle si na sebe rozhodně nikdy neobleču!

Stála v místnosti, rozzlobená, vyděšená a nešťastná, a nedokázala přestat myslet na Marcuse a jeho studené ruce, kterými ji držel. Ještě pořád cítila v dlani tlak jeho nehtu, a jeho chtivý pohled, kterým ji sledoval. Jeho špičáky... Otřásla se a konečně se přestala bránit té smršti emocí, která v ní zuřila. Ucítila na tvářích slzy, a i když je vzpurně utřela, objevily se na jejich místě nové. Tušila, že pobyt v sídle Rady pro ni bude náročný, nenapadlo ji, že to ale bude tak hrozné. Cítila se bezbranná a zrazená. Zmítala se rozervaná mezi touhou věřit Viktorovi, že se změnil, a nenávistí k jeho druhému já, jenž nyní znovu přijal za své. Jak daleko sahala jeho upíří přirozenost a všechny zvyky Nejstaršího, a co všechno vlastně předstíral?