For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

1.kapitola - Smrt za deštivé noci

285 19 7

Procházel  jsem se venku. Spustil se prudký déšť a bouřka. Doběhl jsem k našemu domu. Uslyšel jsem ale něčí křik, byla to má matka. Dostal jsem strach, měl jsem slzy v očích, když jsem slyšel její pláč a křik. Vyběhl jsem několik schodů nahoru. Zmateně jsem se rozhlížel kolem, až jsem zpozornil. Neváhal jsem a vtrhl jsem do dveří přímo naproti schodům. "Matkoo!" vběhl jsem do pokoje. Moje matka ležela na zemi ve své kaluži krve. "S-synku…," zašeptala a vztáhla ke mně naposledy ruku. Měla proříznutý krk a hruď.

"C-co jsi to udělal? Nenávidím tě!!!" křičel jsem na otce. Měl jsem oči plné zármutku ale zároveň i nenávisti. „Tssch… Tvá matka byla stejně už k ničemu!“ „Tohle neříkej nebo…“ probudil se ve mně vztek a daleko větší nenávist. „Nebo co? Nebo mě zabiješ? Ty a takový malý fracek…“ začal se hlasitě smát. „Zabiju tě a pomstím se!“ řekl jsem hlasitěji a rozeběhl se ke krátké kataně, co ležela vedle těla mé matky. Zakopl jsem, ale on se ještě víc hlasitěji smál. „Tssch.. Ani neudržíš ten meč v ruce. Mě nezabiješ…  Jsi stejně k ničemu jako tvá matka.“ Zůstal jsem klečet na zemi s trochu odřenými koleny. Snažil jsem se víc vztáhnout ruku ke krátké kataně, ale jeho noha mi v tom zabránila. „Nic neumíš... Ani mě nedokážeš takhle zabít! Nedokážeš to… Nedokážeš to!“ Ještě víc se začal smát a ve mně se probudil čím dál větší vztek než před chvílí. Cítil jsem ve svém srdci bolest a utrpení. Ale na druhou stranu se pomstít, ať se stane cokoliv. I kdybych měl za to zaplatit svým životem. Všiml jsem si krátké dýky na zemi. Rychle jsem si ji schoval za svá záda a zůstal sedět na zemi. „Zabij mě, jestli tě to potěší…,“ sklopil jsem pomalu hlavu a zavřel oči.

Uslyšel  jsem jeho kroky, pevně mě chytl za krk, přitiskl mě k zemi a skláněl se nade mnou. Pořád jsem měl zavřené oči a neměl jsem odvahu podívat se mu do jeho ušpiněného obličeje od kapek krve. „Tssch… Jsi stejný kvítko jako tvá matka,“ zvýšil svůj hlas. Já pootevřel oči, skláněl se nade mnou, cítil jsem jeho ruku na svém krku. Nemohl jsem se dostat z jeho sevření, ani jsem to neměl v plánu… „Jsi nula… a ubožák…“ zašeptal jsem. „C-co jsi to řekl? Řekni to ještě jednou!“ víc mě přitiskl k zemi a pevně svíral můj krk. Já ze sebe nevydal ani slovo ani hlásku. Plivl mi do obličeje a přitom se ještě víc naštval. Ucítil jsem jeho katanu u svého krku. Lehce mi přejel čepelí po tváři pomalu přes rty, trochu přitlačil. Štíplo mě to, zanechal mi ránu na tváři. Cítil jsem svou krev, jak mi pomalu začala stékat. Neváhal jsem a probodl jsem mu hruď. Zaúpěl bolestí a já dýku rychle vyndal a nechal na sebe dopadnout jeho tělo. S odporem jsem jeho tělo dal stranou a pomalu vstal. Byl ještě naživu, jenom cosi potichu mumlal a držel se bolestí na hrudi. Měl jsem na sobě trochu jeho krve, dokonce i malý stříkanec na své tváři. „Budeš trpět, ještě než zemřeš…“ zvážněl jsem a utřel si kapky krve ze své tváře. Uviděl jsem ležet na zemi jeho katanu. Zvedl jsem ji a sevřel ji oběma rukama. Čepel katany směřovala na jeho hruď. Přemýšlel jsem, co udělat aby trpěl… V hlavě jsem měl spoustu myšlenek. Chtěl jsem aby trpěl daleko víc než moje matka. „Udělej to… Hned!“ říkalo mé svědomí. Měl jsem slzy v očích, když se mi v hlavě promítaly vzpomínky. Nepřemýšlel jsem dál a vší silou jsem probodl jeho hruď. Jeho světlé kimono se začalo zabarvovat jeho vlastní krví. Vytáhl jsem katanu, až z jeho těla začala stříkat krev… Křičel bolestí a já si užíval tu chvíli pomsty. Po chvilce jeho křik pomalu upadal. S chladným výrazem jsem ho pozoroval, jak pomalu umírá. „J-já nechtěl…“ zasípal naposledy, vztáhl ke mně ruku a zemřel. Vydechl naposledy a padl do věčného spánku.

„S-synku,“ zašeptala matka a já k ní rychle přiběhl. Klekl jsem si vedle ní a chytl ji za ruku. V tu chvíli jsem cítil smutek. Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím její tvář naposledy a v tuhle chvíli. Miloval jsem ji, dala mi všechno. Domov, svou lásku a v nejhorším mi byla na blízku. Dala mi krásné dětství na které nikdy nezapomenu, i když to takhle špatně skončilo. Své slzy jsem nedokázal skrýt. „Mami…“ zašeptal jsem potichu a díval se do její krásné tváře. Slzy mi stékaly po tváři při pohledu na její zuboženou tvář. V hlavě se mi promítaly krásné vzpomínky. „Ne-plakej.“ Setřela mi slzu a pousmála se na mě. Byla šťastná. Šťastná, že už je vysvobozená od utrpení. „Neumírej mami… Já chci, abys byla pořád se mnou…“ Přiložil jsem si její ruku na svou tvář a hladil ji po ruce. Pomalu jsem cítil, jak její ruka začala chladnout. „Mám tě… moc ráda.“ Řekla potichu a podívala se mi do očí. Naposledy se na mě usmála, jako kdyby to znamenalo její poslední rozloučení. Pomalu zavřela oči a její ústa naposledy vydechla. Zemřela. Objal jsem ji, hladil jsem ji po tváři. Dole bouchly dveře. Lekl jsem se, ale můj zármutek byl silnější a ignoroval jsem to. Pootevřely se dveře a dovnitř vešla Yuko naše služebná. „P-panebože, co se stalo?“ stála u dveří a zakrývala si ústa oběma rukama. Beze slov jsem matku hladil po tváři a díval se na její tvář. Byla krásná, odvážná a milá. „Mladý pane… Já..“ zašeptala potichu Yuko. „Jsou mrtví…“ pomalu jsem vstal a se sklopenou hlavou jsem minul Yuko. Rozbrečel jsem se a utíkal jsem do lesa. Doběhl jsem na krásné místo s jerezem a plné padajících sakurových lístků. Sedl si, opřel se o strom a vzhlížel k jasnému nebi. Nebi, které osvěcoval kulatý měsíc. 

Ano jak jste postřehli je tu nová povídka a s ní i trochu jiný příběh. Ano trochu se zajímám o samuraje a tak. :33 Co myslíte jak to bude dál se Saitem? xD Budu moc ráda za vaše votes a komentáře. Děkuji. :) 

Příběh samurajePřečti si tento příběh ZDARMA!