Zrychlený dech, křik a pláč. Utíkám ulicemi večerního Londýna. Utíkám před ním. Před mužem v černém plášti. Nevím, co je zač a ani to snad radši vědět nechci.
Celkem se mi vede běžet rychle a už jsem daleko z jeho dosahu, jenže hned narážím na vysoký plátěný plot. V rychlosti se na něj snažím vylézt, jenže mě něčí ruka chytá za nohu. Otáčím se a vykřiknu strachem s přáním, aby mě někdo slyšel.
Jenže je noc a každý je buď v nějakém baru, nebo doma odpočívá po náročném týdnu.
Jsem zoufalá, netuším co mám dělat. V hlavě mám jen zmatek. V takové situaci jsem se ještě nikdy neocitla a vlastně jsem doufala, že neocitnu.
Muž mě chytí za boky a odhodí mě naproti na zeď budovy, co tu stojí snad celé věky, jako bych byla jen kousek hadru a už se blíží ke mně. Nárazem se uhodím do hlavy a sesypu se na mokrý asfalt jako domeček z karet.
Hlava mě neskutečně moc bolí a celý svět okolo se mi mlží před očima. Celá se třepu. Oči zalité slzama jen bloudí po tmavé ulici a snaží se v té tmě najít neznámého.
Snažím se vstát ale moc mi to nejde. Je možné, že při pádu jsem si nenarazila jen hlavu. Je mi zima. A ze rtu, jenž jsem si rozkousla při nárazu se řine krev. Tak moc chci domů.
Po dlouhém přemáhání stojím na nohou, což se nejeví, jako dobrý nápad, neboť ze tmy se na mne vrhne postava v černé kápi.
ESTÁS LEYENDO
Possibility
VampirosJejí rudé oči svítily snad na míli daleko i přesto, že všude kolem ní ve vzduchu visela mlha. Kráčela temnou ulicí za úplňku vstříc své dnešní oběti. Kráčela pomalu a téměř neslyšitelně. Ve světlech pouličních lamp vypadala snad ještě krásněji než j...
