Dangerous Liaisons

Kapitola jedenáctá - Jsem jeho láska? Ano, jsem.

Naštěstí jsem tu lékárnu našla dost brzo.

„Neříkej to prosím Klausovi," poprosila jsem hybrida.

„Ale já mu nechci nic tajit," namítl spoutaný svou věrností k němu.

„To není ani tak o tom tajit mu to. Spíš mu to chci říct sama a radši to bude chtít slyšet ode mě než nějak random od tebe," vysvětlila jsem mu to ve frontě u pokladny. Poté jsem se vrátila zpátky do hotelu. Ihned jsem se zavřela v koupelně, otevřela krabičku a začala to zkoumat a zkoušet. Pak nastaly nekonečně dvě minuty čekání.

Nevím, co jsem v tu chvíli myslela, že se stane. Že Caroline lhala, tam se objeví jenom jedna čárka a já se budu moct za chvíli s radostí podříznout? Blbost. I tak jsem v to tak trochu doufala. Bylo vy tak všechno jednodušší.

Ale ty dvě čárky se tam objevily. A já jsem zbouchnutá.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a natočila jsem se bokem. Žádné břicho vidět nebylo. Zatím. Možná nějaký druhý měsíc? Kdy jsem to vlastně dostala naposled? To muselo být někdy v srpnu, než se objevil Klaus. Wow, takže já už mám minimálně týden zpoždění a nevím o tom. Není divu, při tom stěhování a zmatcích.

Fajn, tak co teď budu dělat? Furt se můžu zabít, stát se upírkou, zabít přitom naše dítě a nic se nestane. Klaus by se to možná nikdy nedozvěděl. A kdyby jo, vadilo by mu to? Chtěl by dítě? Nepůsobil nikdy jako rodinný typ. I když na druhou stranu teď tady buduje sídlo pro sebe a pro svoji rodiny a hledá rakve svých sourozenců. Takže asi jo, na rodině mu trochu záleží a možná by to dítě chtěl. Dobře, tak já mu to řeknu a pak se rozhodneme spolu.

Největší obavy jsem měla o to, jak by to dopadla, kdybych tu ve městě pobývala těhotná. Byla bych hrozně zranitelná. A i kdybych to zvládla až do porodu, i to dítě by pak bylo Klausovou slabinou. Nejspíš mě pošle pryč z města, někam do bezpečí a bude za mnou jezdit. To ho zase budu vídat jenom občas a to nechci.

K mojí smůle jsem se toho večera s Klausem nepotkala. Celý den někde byl, někomu vyhrožoval a snažil se dostat ke svým rakvím. Vrátil se až večer, když už jsem spala. Možná je to tím těhotenstvím, že jsem trochu unavenější.

27. září 2010

Milý deníčku, objevil se malý problém v mém plánu. Jsem těhotná.

„Bál jsem se, že se dneska ráno zase mineme," ozval se Klaus a já jsem rychle zaklapla svůj deník.

„To ty pořád někde lítáš," obvinila jsem ho. „Už jsi někoho získal?"

„Rebeku," přiznal.

„Ta, co mě chtěla kousnout v Chicagu?" pozvedla jsem obočí.

„Jinou sestru nemám. Aspoň ne živou," opravil se. „Teď je zabodnutá a schovaná v mém sídle."

„Doufám, že bude brzo hotový a nebudeme muset být furt tady," řekla jsem trochu otráveně a posadila se do křesla. „Hotely už mě nebaví."

„Ani ten servis? Donáška jídla až do pokoje?"

„Na jídlo teď nemám moc chuť," nakrčila sem nos. Byla jsem ráda, že dneska ráno nezvracím. Jinak by to mohlo být Klausovi podezřelý, obzvlášť když mě měla jeho krev ze všeho vyléčit. Teda až na to těhotenství.

„Ale upírskou ještě nejsi," vypozoroval. „Neříkala jsi, že dneska už budeš?"

„Skoro jsem se jí stala. Ale pak se objevila jedna pitomá upíří blondýnka a zachránila mě," protočila jsem oči.