Další paralelní svět

Žralok a žárlivost I.

Rose byla v Johnově světě už dva měsíce. Vše šlo překvapivě hladce. Když se Mycroft ujistil, že nemá v plánu nikam mizet, sehnal jí doklady, a dokonce se jí snažil i přesvědčit, ať začne pro něj pracovat. Nebyla si úplně jistá, co by bylo náplní jejího zaměstnání, ale mělo to být něco mezi sekretářkou, expertkou na divné věci a chůvou. Poslala ho do háje. Ale od té doby nemohla najít žádnou práci. Ani jako servírka, ani jako prodavačka v obchodě. Nic. Vždycky ji z nějakého záhadného důvodu už nepotřebovali. I tak to brala s nadhledem. Vynalézavosti si cenila. A Mycroft měl očividně své způsoby, jak dosáhnout svého.

Při hledání informací toho našla spoustu, dokonce i konspirační blogy zasvěcené Doktorovi, který se i v tomhle světě tu a tam objevil. Ale dívat se na různé jeho tváře, hlavně na tu plešatou s ušima, nebylo vůbec lehké. Když ale zadala do vyhledávače Torchwood, spadl internet celému domu. A kromě popuzeného Sherlocka se musela vypořádat i s jeho bratrem, který jí velmi slušně a důrazně žádal, aby toho nechala. Něco ohledně spouštění alarmů. A taky říkal, že Baker Street má už tak kvůli Sherlockově internetové historii dost problémů. Vyhověla mu. Docela si rozuměli. Přepracovaní géniové pro ni měli překvapivě stále slabost a ona počítala s tím, že toho jednoho dne pořádně využije.

Zrovna odpovídala na inzeráty ohledně hlídání dětí, když někdo zaklepal.

„Dále?" zavolala a otočila se.

Zpoza dveří vykoukl John v pyžamu a pokoj naplnil zvuk dosud tlumených houslí. „Neruším?"

Usmála se na něj. „Jasně, že ne. Co potřebuješ?"

„Někde bych tady měl mít náhradní špunty do uší."

„Jasně, posluž si," mávla rukou. „Zase přemýšlí?"

„Jo," povzdychl si a otevřel šuplík u nočního stolku. „S D-Techem je na mrtvém bodě. Zase."

Soucitně sykla. „To mě mrzí. Ale ber to tak, že už brzo bude předělaný byt dole. Takže ti vrátím tvůj pokoj."

Usmál se a potlačil zívnutí. „Pořád ale u nás budeš vítaná."

„Neboj." Usmála se se špičkou jazyka mezi zuby. „Tak snadno se mě nezbavíte."

„O tom by se nám ani nesnilo. Na čem pracuješ?"

Pokrčila rameny. „Sháním si práci. Jako obvykle. Pak si budu asi chvilku číst, koukat na nějaké filmy, nemám moc náladu na spaní."

Zamračil se. „Měla bys spát."

Povzdychla si. „Já vím. Ale to je normální. Nespavostí jsem trpěla pokaždý, když jsem tahle paralelně cestovala. Většinou se to do půl roku spraví."

Strčil si špunty do kapsy. „Tak dobře. Kdybys ale potřebovala, můžu ti předepsat nějaké prášky."

„Budu si to pamatovat. V kolik ráno vstáváš?"

„V sedm."

Podívala se na hodiny, které ukazovaly půl třetí. „Hmm. Tak to ti nezávidím. A nechceš spát tady? Stejně jak se znám, tak usnu až ve dne. Aspoň tu postel někdo využije. A vyspíš se líp."

Toužebně se podíval na rovnou matraci a zakroužil rameny. „Asi ne, díky."

„Ale prosím tě." Mlaskla. „Nevyspaný doktor, to je neštěstí. Lehni si, slibuju, že tě nebudu rušit."

„Opravdu ti o nebude vadit?"

„Vůbec. Jen si lehni."

„Tak děkuju," vděčně se na ni usmál a sedl si na postel dál od ní.