Strážkyně✔

~17~

„Já jinou možnost nemám," mačkala jsem látku bundy a přitom se snažila být klidná.

„Vždy je víc možností," prohodil. 

Ona za ten přívěsek, prolétlo mi hlavou jako ozvěna. Máš na to týden.

„Týden," zašeptala jsem. Nechápavě se na mě podíval.

„Říkala jsi něco?" zeptal se klidným hlasem.

„Mám na to týden."

„Jak týden? Nechápu tě."

„Toto," řekla jsem, rozepla si bundu a z pod svetříku vyndala přívěšek na náhrdelníku, „výměnou za El. Takovou mají, nebo spíš má, podmínku."

Koukala jsem se na něj co nejzoufaleji jsem svedla. A ne proto, abych ho přiměla mi pomoct, ale proto, že já zoufalá doopravdy byla.

„Zandej - ho - zpět," přecedil pomalu přes zuby s důrazem na každé slovo a se zatnutou čelistí sledoval, jak ho opatrně dávám zpět pod svetřík. Chvěl se mu trhavý dech.

„Ty o něm něco víš, že? Víš jak funguje? Nebo... Cokoliv," chrlila jsem urgentně a přitom si zapnula bundu až ke krku. „Prosím," naléhala jsem a v prosbě stáhla obočí blíž k sobě. 

„Jsme tady," řekl náhle, vstal a šel uličkou směrem ke dveřím. Popadla jsem batoh a rychle ho následovala.

„Potřebuji to vědět, Drasei. Prosím!" Vyskočila jsme z autobusu do břečky sněhu na chodníku a rychlým krokem ho dohnala. „Prosím!"  zkusila jsem to znovu. 

Nakonec se prudce otočil, chytl mě rychle a pevně za zápěstí a řekl velmi potichu: „Řekneš mi vše co víš a já zase tobě. Takový menší obchod, co říkáš?"

„To bolí," sykla jsem a mou druhou rukou se pokusila vymanit jeho sevření. Když mě pustil, vyčítavě jsem po něm hodila pohledem. „Proč jsi někdy úplně v pohodě, a pak najednou tak nemilosrdný?" zeptala jsem se, a přitom si stále mnula zápěstí. „Ale ten náš malý obchod platí," dodala jsem pohotově. „Mé bezcenné informace, za ty tvoje, řekněme, že pro mě velmi cenné."

Kráčeli jsme bok po boku k naší škole a já si začala všímat pohledů ostatních. Jako by se báli na mě jen podívat.

„Co je to s nimi?" zeptala jsem se potichu. Neodpověděl, jen kráčel dál. Lidi před ním uhýbali, nebo jen nenápadně otáčeli pohledy, jak jim mizel pomalu z očí. Ale na mě? Nic, žádná reakce. Jako kdybych neexistovala. To jsem opravdu až tak neviditelná?

„Zajdu si dát bundu do skříňky," zabrblala jsem a zabočila na druhou stranu, než se nacházela naše třída. Šel stále za mnou. Cítila jsem ho, i když mi nebyl na očích.

„Vypadáš v celku klidně na to, že se ztratila tvá kamarádka," jen tak prohodil. Zastavila jsem u skříňky číslo sedmdesát osm a pomocí kódu ji otevřela.

„Za prvé. Nejlepší a jediná kamarádka a za druhé," odmlčela jsem se a v hlavě se mi znovu objevila její slova. Byla tam zakořeněná a nedopřávala mi klidného spánku.

„Kdybych zmizela i já, Ari. Hledala bys mě?" Pouliční světlo se odráželo v jejích modrých očích.

„Já bych si tě našla a tomu debilovi pěkně natloukla, jasný?"

Znělo to tam stále a rvalo mi to srdce. Kde ji mám hledat? Jak ji mohu vůbec najít? 

„Když nedokážeš ovládat své pocity, tak o to jsi slabší. Nemyslí ti to jasně. Takže," sundala jsem si bundu a pověsila ji na raménko ve skříňce, „raději vše pohřbím hluboko do sebe, kde už mě to neohrozí," vysvětlila jsem a skříňku za bundou zabouchla.

„Není vás tolik, kteří dokáží ovládat své pocity," konstatoval. „Stále vše dáváte přehnaně najevo."

„Dáváte? Myslíš lidi?" nechápavě jsem se na něj podívala. Mlčel. Jako by si až v tu chvíli uvědomil, co právě řekl.

„Máš nějaké přátele? Tady v Norwenu," zeptala jsem se a společně s ním kráčela k naší třídě.

„Mám jednoho. Ale ten odtud žije daleko," jako kdy by mi prozradil své největší tajemství.

„Takže proto máš tolik času na knihy," usmála jsem se a vkročila do naší třídy. Všichni utichli.

Podívala jsem se rychle za sebe, jestli nám za zády nestojí učitel, ale nikdo tam nebyl. Potichu jsem prošla až ke své lavici a sedla si na místo u okna. Stačil mu jen jeden pohled, aby se třída vrátila zpět do svých potutelných konverzací.

„Jestli chceš, můžeš sedět zatím místo El," řekla jsem a ve hrudi, jako by mě něco tlačilo a sžíralo.

„Ty se nezlobíš? Já spíš myslela, že mě zabiješ za to, že jsem neuchránila tvé místo," uchechtla jsem se.

„Ale no tak. Když jde o sexy kluka, uděluje se výjimka..."

To mi řekla v den, kdy si ke mně poprvé sedl. Neděsil ji. Neděsil nikoho dalšího z naší třídy, možná ani z města. Šel z něj pro ně jen respekt a úcta.

„Pokud se nebudeš znovu schovávat za vlasy," zažertoval a usedl na místo patřící El.

„Ha, ha," vyplázla jsem na něj jazyk. „A... Taky se za včerejšek omlouvám," začala jsem ztěžka. „Nebyla to jenom tvá vina. Vlastně za všechno můžu já, takže..." Zkousla jsem si spodní ret a sklopila pohled. „Určitě jsem řekla něco špatně, což je mimochodem mou specialitou, takže se ještě jednou omlouvám, plus za ty knížky, které jsem vzala s sebou. Neměla jsem si je bez dovolení brát. Ale pro mou obranu. Skoro nic jsem z nich nepochopila. Jsou psané starou řečí a já prostě některým slovům nerozumím," dokončila jsem svou dlouhou omluvu.

„Za ty knihy se nemusíš omlouvat. Stejně byly pro tebe," jemně se pousmál tím svým typickým úsměvem.

„Jak jsi je zvládl přečíst? Já včera louskala jen jednu knihu od poledne až do večera. Víš kolik jsem u toho vyplila čaje? Hodně. Nejsem si jista, jestli to není nezdravé," postěžovala jsem si a odfrkla.

„Tady o tom mluvit nebudeme. Co takhle zajít po škole do Bloomsbury?" navrhl a mě se vybavila krásná kavárna ve středu města. Byla jsem tam jen jednou. Měsíc po příjezdu se mě El snažila rozptýlit prozkoumáváním města a tak jsme skončily až v předraženém Bloomsbury. Na maloměstečko to bylo něco nevídaného.

„Skvělý nápad," souhlasila jsem a při tom pozorovala učitele, který právě přišel na hodinu fyziky. A ačkoliv v ten den byl výklad překvapivě zajímavý, jediné, na co jsem mohla myslet, byl výhled na kavárnu po škole, kde se nejspíš dozvím něco, co mi pomůže najít El. 

Další věc byl zase kluk sedící na jejím místě, hrající si nevinně s propiskou. Bylo na něm cosi... zvláštního, vzrušujícího. Něco, z čeho mi mrzla krev v žilách a přesto srdce zvláštně poskakovalo. Možná, že mě přeci jenom opatrně chytal do svých sítí, nastražených na dívky, jako jsem byla já. Možná, že jsem jen zaplouvala naivně někam, kde jsem neměla co dělat. Ale nyní to bylo všechno jedno. Musela jsem se vzchopit. Musela jsem přežít další den a poté jít dál. Musela jsem bojovat; za sebe, za El i za celý chladem pokrytý Norwen.