What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

58

Guys!

Další díl je tady a s ním i mé přání všeho dobrého do nového roku (ve kterém, doufám, konečně tuto povídku dokončím :D). Enjoy!

Love,

Miky

PS: budu ráda za každou stopu, kterou zanecháte ;)

Letadlo se vznášelo nad Irským mořem a každou vteřinou se blížilo k Dublinu. Adeline seděla zamyšleně u okýnka a sledovala ubíhající mraky. Niall podřimoval na sedadle vedle a zdálo by se, že je vše v naprostém pořádku a pohodě.

Jenže nebylo. Adeline rozhodně v pohodě nebyla. Pořád se jí neozvala Alisha, a to to byl měsíc od doby, co s ní mluvila naposledy. Měla strach, že se Lish akce nepovede. Že se jí nepodaří zjistit, kdo je Megaboss, aby jej následně mohla Adeline oddělat dřív, než to Megaboss udělá s ní. A s Niallem.

Adeline se otočila na muže podřimujícího vedle ní. Vypadal jako anděl, když spal. Rozčepýřené vlasy, mírný úsměv na tváři. Delle se najednou udělalo špatně při představě, co by Niallovi mohl někdo udělat.

Musím Alishi zavolat. A to co nejdřív, jinak se zblázním.

O několik desítek minut později přistáli v Dublinu.

"Jak se dostaneme do Mullingaru?" Zajímalo Delle.

"No, obvykle bych si půjčil auto a domů dojel, ale takhle," zvedl Niall pořád ještě zafačovanou ruku, "bych to asi nezvládl."

"Takže mám řídit já?"

Niall se rozhlédl po letištní hale a pak se usmál. "Myslím, že to nebude potřeba. Pojď," vzal Adeline za ruku a vydal se rovnou za nosem.

Tehdy si Delle všimla velkého transparentu s nápisem "Welcome home Niall & Adele" a bylo jí všechno jasné. Niall ji tímhle připravil o možnost psychicky se připravit na setkání s lidmi, kteří sice pravděpodobně budou moc milí, ale kterým se chystala za několik týdnů zabít syna.

Idylka.

"Mami, tati! Jste jak návnada pro paps!" Vyhrkl Niall místo pozdravu, když se dostali k Horanovým.

"Děláš, jako by tě už teď neměli ze všech stran a úhlů," ušklíbl se pan Horan.

"Mě ano. Ale ne ji," otočil se Niall na Delle. "Mami, tati, tohle je Adele."

"Dobrý den," usmála se jmenovaná a podala oběma ruku na přivítanou.

"Vítej v nejkrásnější zemi na světě! Už jsi tu někdy byla?" Zajímal se hned pan Horan.

"Ne, ještě ne," usmála se Adeline a v duchu se ušklíbla.

Nejkrásnější zemi? Alespoň víme, po kom to Niall má.

"Moc rádi tě poznáváme," usmála se Maura. Sotva dořekla větu, ozval se napravo zvuk fotoaparátu. A poté znovu. A znovu.

"Je čas vypadnout, tohle můžete dokončit v autě," zavelel Niall, objal Adeline kolem pasu a za zvuku fotoaparátů a pokřikování papparazzi se vydal k východu.

Po celou cestu do Mullingaru, která trvala asi hodinu, se Horanovi vyptávali na všechno, co je napadlo: na práci Adeline v One Direction, kariéru, rodinu, zájmy, všechno. Delle trpělivě odpovídala a smála se Niallovi, který se při každém dalším dotazu ušklíbl nebo protočil panenky.

"Ještě nám řekni, Nialle, cos dělal v té Kalifornii. Když nám Paul volal, málem to s maminkou seklo," pobídl Nialla Bob.

"No... byla to dost nešťastná náhoda. Uklouzla mi noha na mokrém kameni a následně jsem se do něho bouchl hlavou. Pak vím, že se nade mnou všichni skláněli... Tys je komandovala," usmál se Niall na Adeline, "a pak... pak jsem se vlastně probudil až v nemocnici s příšerným bolehlavem a tímhle," zvedl ruku.

"Není tohle náš syn?" chytla se Maura za hlavu a zasmála se. Pak zvážněla. "Měl jsi štěstí, že byla Amy s vámi. Kdo ví, jak by to jinak dopadlo..."

Niall se zarazil. "Mami, Amy?"

Maura se nechápavě otočila a pak jí to došlo. "Myslela jsem... pardon, omlouvám se. Myslela jsem samozřejmě Adele. Víš co, obojí je to na A," zazubila se a otočila se zpátky.

Jistě, obě jsme na A. To je nejhorší výmluva, co jsem kdy slyšela.

Niall najednou zmlkl a otočil se k oknu. Neušlo to pozornosti Adeline. Znala tyhle stavy. Znala tenhle výraz. A pořád netušila, jak má na něho reagovat. Vklouzla tedy svou rukou do Niallovy dlaně a stiskla ji. To bylo jediné, co mohla udělat. A co nestálo hodně energie i ji samotnou.

Po několika dalších minutách a otázkách ze strany Horanových auto zastavilo u jednoho z řadových domků v malém městečku.

"Vítej u nás, Adele," usmála se Maura.

Domek nebyl velký, ale byl útulný. Hned napravo od vchodu byl obývací pokoj a vedle něj kuchyň s jídelnou, ze které se dalo vyjít na zahradu. Nalevo od vchodu bylo schodiště, které vedlo na první patro, na kterém se nacházely tři pokoje a koupelna.

"Tak, tohle je pokoj pro hosty, čili teď pro tebe," otevřel Niall první dveře a vešel dovnitř. Položil tašku Adeline na postel a otočil se. Delle stála ve dveřích, jako by nevěděla, jestli má vejít dovnitř, nebo ne.

"Copak?" naklonil Niall zvědavě hlavu.

"Nic, jenom... je to pro mě neobvyklé."

"Co přesně?" přitáhl si ji k sobě.

"Já nevím... tohle všechno. Tví rodiče. Tohle krásné městečko. Dům, ve kterém jsi vyrůstal. Ukazuješ mi všechno. Říkáš mi všechno. A já... já ani nevím, kam patřím," zašeptala Adeline a zadívala se ven z okna. Z oka se jí skutálela neposlušná slza.

Niall ji k sobě silně přitiskl a políbil na čelo. "Patříš sem. Ke mně."