1. Odměna

45 6 0

Ráda bych se předem čtenářům omluvila za formu, kterou je povídka napsaná ;), tedy, asi to není úplný peklo, ale tato povídka vznikla v  červnu roku 2007, je tedy pekelně stará a asi nemá smysl ji nějak přepisovat.
Člověk se holt za 12 let změní, i co se týče stylu psaní a zpracovávání námětů, tak buďte ke mně shovívaví.
Ráda bych kapitoly ještě časem opravila a revidovala, povídka nutně potřebuje korekturu.


***


„Luciusi, mazlíčku. Pojď blíž!"

„Přál sis se mnou mluvit, můj pane?" plavovlasý muž si dřepl a sklonil hlavu i se svými dlouhými vlasy k zemi. V jeho hlase zněla oddanost a vděčnost, ale také i něco jiného – jistá neochota. Neochota podvolit se, být něčím poskokem, on sám byl přece Malfoy, to on by měl poroučet!

Po té dlouhé válce, kdy temná strana vyhrála, ho jeho Pán konečně osvobodil z azkabanského vězení a znovu přijal mezi své nejvěrnější. Jeho velkorysost tehdy probudila mezi smrtijedy závist a poté následovaly i nepěkné klepy o tom, že Pán a Lucius museli být v minulosti milenci, jinak by jo lord Voldemort přece nikdy nevzal nazpět, po tom, co zbabral tak jednoduchý úkol jako bylo přinést tu věštbu.

Dnes už to samozřejmě bylo jedno, jelikož Brumbál byl mrtev, Řád byl povražděn, ministerstvo zabrali smrtijedi a celá Anglie byla pod vládou temných sil. Zlo zvítězilo, ale stále tu byl ještě On... Vyvolený chlapec.

Pán zla se usmyslel, že z něj bude dobrý domácí skřítek. Připravil ho sice o hůlku, ale hlavně ho připravil o sebezapření, soudnost, sebeuvědomění a o vnímavost vůči okolnímu světu. Harry Vyvolený Potter už nebyl tím, čím býval dřív. Zbyla z něj jen ubohá skořápka. Křehká skořápka, a kdyby na ni někdo šlápnul, lehce by se rozdrtila na jemné kousíčky. Nezbylo by z ní dočista nic. Už tak byla citlivá na každý dotek.

„Jistě, že jsem si s tebou přál mluvit, jinak bych tě nevolal a nepokládej tak hloupé otázky, Luciusi!" Zasyčel tvor, který se těžko dal pokládat za plnohodnotného muže. Jeho obličej byl šupinatý a sinalý, oči rudě žhnuly nenávistí a místo nosu měl dvě úzké štěrbiny.

Na rukou měl hubené pařáty s drápy, pokryté lesklou pokožkou. Byl vysoký a nepřirozeně hubený a jeho strašlivé vzezření umocňoval černý smrtijedský plášť.

„Omlouvám se, pane," procedil skrze zuby poníženě Lucius Malfoy. Ani očkem se na něj nepodíval, jeho tvář téměř zrudla vzteky, ale nic nedal na sobě znát. Jako obvykle.

„Vím, žes udělal chybu, můj věrný... Vím, žes nezískal to, co jsem po tobě žádal..."

Lucius zatajil dech. Čekal, co teď přijde.

„...ale odpouštím ti to. Koneckonců, dnes už je to úplně jedno," rozpřáhnul ruce a obhlédnul okolí, „podívej se kolem sebe. Vše mi teď patří. Dosáhl jsem toho, čeho jsem chtěl a vím, že stejně tak i díky tvým zásluhám. Proto tě chci odměnit."

„Odměnit?" Lucius poprvé od doby, co přišel, odvrátil tvář od země a poprvé se podíval Pánovi přímo do jeho žhnoucích očí.

Lord Voldemort lusknul prsty. Dva smrtijedi se odněkud vynořili a táhli s sebou tělo. Naprosto nešetrně s ním praštili na studenou zem, přímo před Luciovy nohy.

„Tohle je můj dárek pro tebe, Luciusi," ukázal jedním ze svých pařátů k bezduché polomrtvole na zemi.

„Potter?" Užasl Lucius, ale v jeho hlase byla cítit spíš averze.

A tak bůh stvořil Malfoye (DOKONČENO)Zde žijí příběhy. Začni objevovat