Věděl jsem, že ten den nepůjde odkládat věčně. Jednou to přijít muselo, jen jsem nepočítal s tím, že to bude tak rychle.
Ale bylo tomu tak a člověk se s tím musel smířit, stejně jako s tím, že když dostává vyplatu třicet tisíc hrubého, pravděpodobně se nebude moci podívat každý druhý měsíc do Thajska.
Zkrátka a dobře šest let uplynulo jako voda a dvojčata čekal zápis do základní školy. Helena z toho měla obavy z důvodu, že ani jedno z dětí nenavštěvovalo mateřskou školu a ona se bála, že se nebudou schopni socializovat.
Já jsem z toho měl naopak obavy z důvodu, že jsem věděl, že se tam naučí psát.
Samozřejmě, že to nebylo hned. Nejprve dostali písanku, kde musely opisovat jakési zamotané kudrlinky, kudrnaté zamotance, klikiháky, klikaté háky a hákové kliky.
Žaneta to vše zvládala na jedničku a váha její písanky se již brzy zvedla na dvojnásobek z důvodu nespočetného množství samolepek s pochvalou, které jí tam paní učitelka dávala.
Radim už tak dobrý nebyl. Paradoxně zrovna to mi zvedalo náladu, avšak nesměl jsem to dávat příliš najevo. To pak byla Helena celá naštvaná, že kluka za smutného smajlíka v písance odměním novým autíčkem a premiantku Žanetu odbydu sucharem.
Snaha být objektivní mi ale vždy vydržela jen před Helenou. Tak nějak jsem měl ještě trochu nahnáno z vodního medvěda a nedovedl si představit, jak strašné by to bylo, kdyby už se nejednalo jen o obrázky, ale i o text.
ČTEŠ
Těžký život rodiče spisovatelů ✓
HumorVždy jsem tak nějak očekával, že mé děti nebudou normální. Přeci jen, mají moje geny. Už od jejich útlého dětství jsem byl tedy smířen s tím, že z nich vyrostou masoví vrazi, Jehovisti, novodobí diktátoři anebo zkrátka něco mezi tím. Nevím přesně c...
