Prolog

24 2 3
                                    

  Jeho prsty dopadaly na klapky kláves v rychlém tempu.

 Seděl shrbený nad klavírem, z nějž se linula divoká melodie. Miloval, když si mohl něco zahrát jen tak pro sebe. Byl takhle už několik hodin a cítil, jak ho lehce začínají bolet záda, ale ruce měl stále dokonale uvolněné, protože právě teď si konečně něco mohl zahrát.

  Spolu s hudbou zachycovaly jeho uši také tlumené rozhovory a šustot oblečení kolem. To, jak se všichni jeho nový žáci chystali na odchod. Ano, konečně přestávka.

  Unaveně vydechl.

  Pár kapek potu mu stékalo po čele a on si je lehce, pohybem tak rychlým, že nebylo znát žádných změn v hraní, setřel hřbetem dlaně. Odhrnul si tak tmavý závoj vlasů z očí.

  Už by to chtělo ostříhat. Pomyslel si.

  Okno v místnosti bylo otevřené a z venku se linuly nápěvy ptáků a čerstvý vzduch, ale on byl tak zahloubaný do sebe, že si toho sotva všímal.

  Až po chvíli konečně zvedl hlavu, aby se pohledem rozloučil se svými nově přidělenými sboristy, z nichž už se většina rozprchla.

  Sledoval dlouhovlasou blondýnku, jak si uklízí noty do tašky a pečlivě je rovná.

 Ano, ta zpívala vskutku dobře, má tak sladký a líbezný hlas. Musel uznat.

  A jeho pozornost v zápětí přešla na zrzku s hlubokým altovým hlasem a temnou, avšak jasnou barvou.

 Usmál se. Vždycky měl pro altistky slabost.

  A pak uslyšel nahlas mluvit jednoho chlapce s dlouhými vlnitými vlasy v culíku, jež jevil herecké charisma a jenž právě procházel mutací.

 Ten chlapec bude budoucnu zpívat baryton, jako on, ne-li bas.

  Povzdychl si.

  Už si sotva vzpomínal, jaké to bylo v tomhle věku.

  Kolik jen let už takhle učí...

  Jeho oči se vrátily zpátky k sopránové části třídy a uviděl dívku, nad níž se mu myšlenky točily již několik dní. Držela složku s notami a chystala se k odchodu.

  Cosi v jeho uměleckém duchu se pohnulo. Vlastně se to vněm bouřilo už dlouho. Téměř od toho dne, kdy se s těmihle zpěváky setkal poprvé, a že je viděl zatím jen dvakrát! Tentokrát to už ale udělá...musí...

  ,,Ty jsi Lily, že ano?" Usmál se a ukázal jí prstem, aby šla blíž k němu.

  Dívka se k němu otočila a v obličeji se jí objevilo překvapení. Nejistě jeho příkaz uposlechla.

  Zastavila se pár kroků od piána. Působila tak plaše, téměř stydlivě.

  Přikývla.

  Nadechl se.

  ,,A proč nezpíváš, Lily?"

  Dívka napjala ramena jako by se připravovala na dlouhou odpověď, ale nakonec ze sebe dostala jen lehké zakroucení hlavy:

  ,,Zpívám... jen.... mě nebývá slyšet." Řekla lehkým, trochu ostře zbarveným hlasem.

  Původní sbormistryně ji určitě slyšet zpívat musela, napadlo ho.

  ,,Pak mi tedy zazpívej." usmál se na ni ,,Rád bych si tě poslechl."

  ,,To nejde..." posmutněla ,,Víte, nemám tak hezký hlas jako ostatní tady."

  ,,Nesmysl." zasmál se ,,To bys tu přece jinak nebyla."

  Dívka nejistě přešlápla z nohy na nohu.

  Bojí se. Pomyslel si

  ,,Není nijak moc výrazný, ani silný a barevně tak nějak.... já nevím." Klopila pohled k zemi.

  ,,Ale notak." Povzbudil ji ,,Víš, ne každý hlas je do šesté nebo osmé řady. Síla a barva jsou sice důležité, ale existují i jiné věci."

  Vmžiku zvedla hlavu. ,,Jako třeba?" V očích jí zajiskřilo.

  ,,Jako třeba rozsah." Řekl a zahrál na klavíru pár tónů, které následně doprovodil svým zpěvem, až do poloh, kdy jeho hlas začal přecházet ve falzet. Úzký a slabý.

  ,,No tak se ukaž." Řekl

  Dívka tiše vydechla a zamlkla. Zřejmě se pořád ještě bála, ale on měl jasno. Ano, měl jasno.

 Zhluboka se nadechl.

  ,,Chtěl bych, abys ke mně chodila do zpěvu."

 Řekl tu větu už tolikrát, ale teprve teď si uvědomoval, jak závažné je to prohlášení, jaké si vydobyde následky, a k čemu se právě zavázal. A přesto pokračoval:

 ,,Chtěl bych z tebe udělat svou zpěvačku....co ty na to?"

  Dívčiny oči se rozšířily a on si byl v ten moment jistý, že se nespletl. Žaludek se mu stáhl strachem z onoho očekávaného slova.

  Ale skoro se bál, že jeho nabídku odmítne.

KoloraturoKde žijí příběhy. Začni objevovat