Problem at the Other Side

Sedmý díl

Gif - Catherine Jeffersonová, Jason Hawkins

Jason

"Já to prostě nedokážu!" řval jsem do telefonu, zatímco jsem naštvaně nakopl fotbalový míč. Ten se odrazil od zdi a porazil mi z poličky někollik trofejí.
"Uklidni se Jasone," zavrčel mi už po páte Hank do ucha. "Prostě se uklidni."
"JAK SE MÁM KURVA UKLIDNIT, KDYŽ JI NEDOKÁŽU ANI KURVA POLÍBIT DO PRDELE?!"

Můj křik přitáhl pozornost mojí matky. Otevřela dveře do pokoje s unaveným výrazem na tváři a županem na sobě. Jelikož jsem stál u okna na druhé straně pokoje, bylo mezi námi zhruba deset metrů.
"Promiň," omlouval jsem se. "Nechtěl jsem tě vzbudit."
"S kým to tam mluvíš?" zeptal se mě Hank, ale já ho ignoroval.
Matka se na mě vyčítavě podívala a promluvila si oči. Kousl jsem se do rtu.
"Omlouvám se. Udělám ti čaj," zašeptal jsem mírně, matka se usmála.
"Děkuju Jasone."

Šouravým krokem jsem se přesouval do kuchyně. Seběhl jsem točité schody a vešel do rozlehlého obývacího pokoje, kde seděl otec v košili barvy slonovinové kosti a džínech a sledoval reprízu zápasu Blue Tigers proti HHC. Zřejmě byl rozčilený.

"A tady je jastně vidět ten faul na Petersona. Vidíš to?" spustil hned, jak jsem sešel schody.
"Nekřič, matka spí," napomenul jsem ho, zatímco mi Hank hučel do ucha 10 způsobů, jak sbalit holku. Ani jsem ho moc nevnímal.
"Ten Washer je strašnej. Fauluje jak divej. Na konci zápasu byla půlka mých kolegů v prdeli."
"A tys byl v pohodě?" zeptal jsem se, i když mě to ve skutečnosti nezajímalo.
"Samosebou, Jasone. Tvůj otec se přece nedá zmrzačit někým, jako je Washer," řekl a dal televizi víc nahlas.
"Tati, matka spí," upozornil jsem ho znovu a nalil do konvice vodu.
Táta si povzdechl a ztišil to. Vděčně jsem na něj pohlédl.
"Lepší se to?" zeptal  jsem se nalévajíc do šálku vodu. Hank pořád mlel.
"Horší," připustil sklesle otec. "Má pořád víc a víc migrény. Doktoři s tím nemůžou nic dělat. Doktor Tanner říkal že... Že už dlouho nevydrží."
Podíval jsem se na něj. Vypadal zdrceně. I já jsem byl zdrcený. Rozdíl byl v tom, že otec se s tím ještě pořád nevypořádal.Já už jsem se smířil s tím, že matce zbývá jen pár týdnu. A dařilo se mi to hlavně díky tomu, že to nebyla moje matka. Jen jsem jí tak říkal. Jsem syn kurvy, která byla moc natěšená, že čeká dítě s fotbalistou na to, aby šla na potrat. Tak mě jednou přinesla k otci domů a ten si mě tak zamiloval, že si mě nechat. V té době už chodil s mojí nynější matkou a ta byla taky tak natěšená, že chodí s fotbalistou, že proti tomu nic nenamítala. Ale nechovala se ke mně jako k vlastnímu. Ano, samozřejmě, zdvořilosti byly na místě, ale občas jsem se setkal s jejím nenávistným pohledem. A to nebylo zrovna fajn.

Uvědomil jsem si, že mi to Hank položil. Netušil jsem kdy, a bylo mi to jedno. Místo Hanka na lince jsem od něj dostal esemesku: "Slíbils, že se mnou půjdeš pro cigára." Vytočil jsem jeho číslo.

"Slíbils, že  se mnou zajdeš pro cigára," zopakoval vyčítavě Hank.
"Já vím, já vím," omlouval sjems e. Vzal jsem vyluhovaný čaj a zamířil nahoru po schodech matčiný ložnice.
"Ale ta návštěva Cathy Cat za to stála ne? I bez toho polibku."
"Kate," opravil jsem ho měkkce. "A ne, nestála za to. Zvoral jsem všechno, co jsem mohl zvorat. Teda až na ten rituál." Otevřel jsem dveře ložnice. Matka ležela na široké posteli, a když jsem vstoupil, slabě se pousmála. Podal jsem jí hrnek, a když jsem si byl jistý, že ho drží, pustil jsem ho.
"Rituál svlečeného trička?" uchechtl se Hank. Nuceně jsem se usmál na matku a snažil jsem se být co nejvíc potichu, když jsem zavíral dveře.
"Jo, ten rituál," potvrdil jsem. Slyšel jsem úplně jasně, jak se posměšně zasmál.
"A jak reagovala?" zeptal se mě, zatímco jsem vybíhal schody do svého pokoje.
"Byla vykolejená... myslím. Zřejmě jí to nedošlo." Odšoupl jsem skleněné dveře a vešel. Vzal jsem fotbalový míč a začal jsem si s ním pohrával.
"Myslíš, že je furt panna?"
"Co já vím," odvětil jsem zpruzeně. "Neptal jsem se."
"A co ti brání?"
"Hanku, teprve včera mi svolila, že můžu být její kamarád. Určitě by mě po tomhle nakopala do zadku."
"Vždyť přímé otážky jsou přesně tvůj sty."
"U Kate ne."
"Ona ti dovolila říkat jí Kate, jo?" uchechtl se. Zřejmě nepostřehl, že jsem ho už předtím opravil. Kopl jsem míč do postele a svalil se za ním.
"Jsem její jediný přítel," odvětil jsem mírně. "Moc přátel nemá."
"To jsem si stačil všimnout." Neviděl jsem ho, ale věděl jsem, že se šklebí.
"Musím jít," oznámil po chvíli. "Za chvilku přijde Emma."
"Držím palce," zamumlal jsem.
"Dík." Pak telefon ohluchl.

Hodil jsem míč oběma rukama proti skříni na druhé straně pokoje. Trefil jsem se přesně tam, kde jsem se trefit chtěl. Rozložil jsem si ruce na postel, ale moje pravačka narazila do něčeho tvrdého a kovového. Instinktivně jsem si ji stáhl zpět k sobě a podíval se, co je příčinou mojí bolesti.

Byla to jedna z trofejí, které jsem míčem zhodil. Zvedl jsem pozlaceného fotbalistu do rukou a znovu a znovu si ho prohlížel.Ten zápas jsem si pamatoval naprosto přesně. Washington 2010. Můj nejlepší zápas vůbec. Teda alespoň to tvrdil otec.

Postavil jsem fotbalistu zpět na poličku nad postelí a ohnul jsem se pod ni pro můj Macbook Air. Položil jsem si ho do klína a rozhodl se zkontrolovat svůj facebook. A nejen svůj.
Čtyři nové zprávy, osm upozornění, tři žádosti. Běžné. Nejprvě jsem otevřel žádosti a přijal dvě ze tří. Čtyři zprávy - jedna od Hanka, jedna od Maxwella, který pořádal zase nějakou párty a dvě od nějakých holek, které vídám dennodenně na chodbě, ale nepamatuju si jejich jména.Claire a Emily. Budu muset zapracovat na své paměti.

Rozklikl jsem upozornění - opět nic zajímavého. Jediná věc, která mě zaujala, bylo to, že mě Hank označil na fotce. Projelo mnou úplné zděšení. Bál jsem se, že to bude fotka z nějaká kalby - ale naštěstí ne. Teda ano, byla z kalby, ale nebyla tak strašná. Seděl jsem tam na gauči mezi Lucy a Emmou, všichni jsme měli mezi prsty cigaretu. Lucy se hrozně smála, ale nebylo jí vidět do očí, protože jsem právě vyfukoval kouř. Emma byla duchem nepřítomná - držela si nezapálenou cigaretu v ústech a zírala kamsi do neznáma.

Mlhavé vzpomínky na tu párty, která se odehrávala ani ne před týdnem, jsem měl rozpuštěné. Vím jenom to, že jsem se vrátil domů a ani jsem nevěděl, čí jsem a jak se jmenuju. Pamatuju si, že matka zuřila a že se otec smál a říkal něco o jeho mladých letech. A taky si moc dobře pamatuju, že jsem druhý den ve škole dostal kouli, protože mě zkoušela z dějáku a já měl takový okno...

Napadlo mě vyhledat si Catherine na facebooku. Brzy jsem ji našel pod jménem Catherine Kate Jefferson. Na profilové fotce měla květinu, takže jsem si ze začátku nebyl jistý, jestli je to ona, ale její timeline ji prozradil. Měla tam fotku, kde stála zády proti bílé zdi s nataženou rukou a v prstech si držela špičku copu. Byla to ona. Krásná jako vždy.

Dokonce jsem ji měl v přátelích - ani nevím, kdy jsem jí přijal žádost. Možná jsem ji i poslal sám - co já vím. Napsal jsem jí zprávu.

Jason Hawkins: Dal jsem si pozor. Přežil jsem :)

Netušil jsem, že mi odepíše hned. Byla offline, ale přesto odepsala.

Catherine Kate Jefferson: To jsem ráda.
Jason Hawkins: Proč jsi offline?
Catherine Kate Jefferson: Nancy. Nemám to srdce odstranit si ji z přátel. btw. mám hotovou tu esej
Jason Hawkins: Jsi rychlá. Víš co? Ani nemám potřebu ji číst. Věřím, že je boží.
Catherine Kate Jefferson: Si piš že je boží. Psala jsem ji já.
Jason Hawkins: Ehm ehm - my oba.
Catherine Kate Jefferson: Jistě.

Nevypadalo to na to, ale nakonec jsme si psali dlouho do noci. Byla asi jedna hodina ráno, když mi napsala:

Catherine Kate Jefferson: Já tu mám tu tvoji mikinu. Zítra ti ji přinesu.
Jason Hawkins: Dneska
Catherine Kate Jefferson: Dneska????
Catherine Kate Jefferson: Ona už je jedna O.o . Měla bych jít spát.
Jason Hawkins: Hmm
Catherine Kate Jefferson: Copak?
Jason Hawkins: Dobrou noc :)
Catherine Kate Jefferson: Dobrou ;)

Usnul jsem v oblečení rozvalený na posteli.