Co když nastane apokalypsa? Zvládne mladá Chloe přežít ve velkém světě sama?
Tato kniha ukazuje krásu přírody a nevinnost dívky, která nikdy nepoznala velkoměsto. Příběh lásky i ztráty. 1. díl ze série "Takhle vypadá konec světa?"
Ležím na trávě a pozoruji nebe. Dnes je krásně, mráčky jsou jen malinké a objevují se jen málokde. U nás je tohle počasí nevídané, většinu času tu prší. Tak si užívám, každičkou chvilku venku. Nasávám vůni trávy a květin. Miluji to tady.
Když jsem byla maličká chodívala jsem po lesích a hledala nějaké místečko, kde bych mohla být sama a nikdo o mě nevěděl. Zacházela jsem hluboko, tam kam už se báli vkročit i mé spolužačky. A asi půl kilometru za starým plotem, dnes již nefungující osady jsem našla palouček, kam jsem občas chodívala se schovat před světem. Není to úplná samota. Nedaleko má farmu stará paní Smithová s jejím manželem. Chodívám se tam občas starat o jejich zvířata a pomáhám jim s nákupem. Ale dnes jsem se rozhodla pouze odpočívat.
Do města moc nechodím, rodiče mě přihlásili do školy v naší čtvrti, takže nemám ani důvod tam chodit. Z povídání nestojí za to, prý jsou tam veliké domy a obřími zahradami, které jsou zelená jako tatínkovo triko, prý je lidé zalévají a kropí, pak je prý sestřihují na určitou výšku. Uprostřed těchto zahrad má prý většina lidí bazény. Velké hranaté nebo kulaté, prý čistší než jezero za našim domem, moc si to nedokážu představit, protože jezero za našim domem je průzračné.
Lidé s vodou prý moc nešetří, dělají si to, že si napustí vanu a v ní se koupají, přimíchávají si do té vody bublinky které potom vyplouvají nad hladinu jako pěna na pivu u nás v hospodě. Vždycky jsem měla nutkání přejít most, který rozděluje naší čtvrt a město, a podívat se, jestli je to všechno pravda, ale nikdy jsem to neudělala, nechtěla jsem zklamat maminku, která mi tam zakázala chodit.
Maminka tam vyrostla, moje babička stále bydlí někde za mostem. Několikrát jsem našla v naší schránce dopisy, právě od babičky. Vždycky byly nádherně nadepsané ozdobným písmem, kterým píše jen naše paní učitelka, na krásném bílém papíře navoněným sladkou vůní.
Nikdy jsem se nedozvěděla, co přesně se stalo, že se maminka odstěhovala. Tatínek mi před tím než začal pít řekl, že to bylo kvůli tomu, že se babička jednou předávkovala léky a způsobila autonehodu, od té doby je maminka na vozíku, nikdy to prý babičce neprominula a hned jak jí bylo osmnáct odstěhovala se sem. Nevím kolik je na tom pravdy, ale pokud je to pravda, proč tedy pořád dostáváme ty navoněné dopisy? Možná se v nich babička omlouvá. Těžko říct, nedokážu pořádně číst, takže nedokážu zjistit, co babička píše.
Náhle jsem něco zaslechla v keři vedle mé hlavy, kde jsem ležela. Rychle jsem se posadila a zaujala obranou pozici, kdyby to byl třeba někdo, kdo by mi chtěl ublížit. Sice nevím, co bych v ten moment dělala, protože vím, že moc síly nemám. Ale každopádně ruce připravené před mým tělem, mě tak trochu uklidňují. Keř se znovu pohnul. Pak jsem zaslechla, hlasité odfrknutí. Neznělo to jako člověk spíš jako.... osel. Za keřem jsem zahlédla huňatou šedivěhnědou hlavu. Utrhla jsem trochu trávy a popošla blíž. Osel se bez váhání rozešel proti mně. "Kdepak jsi se tu objevil?" zeptala jsem se ho a přitom jsem hladila jeho heboučkou srst. Sundala jsem si svou mašli uvázanou kolem pasu a omotala jí kolem krku oslíčka. "Zavedu tě k Smithovým, ty se o tebe rádi postarají."
¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
