ASURA

Asura - kapitola třináctá - Kdo nedá, dostane

Kapitola třináctá

Kdo nedá, dostane

Byl to už týden, co nevystrčila nos ze svého pokoje s výjimkou chvil, kdy si šla do kuchyně pro jídlo. Málem zavařila notebook, který si zajela koupit po hádce se Zoranem, jak pátrala po Alexandrovi v každé, byť sebešílenější poznámce o podivném úmrtí na území jejich města. Už třikrát vyrazila s ostatními po stopách některých svých objevů, ale pokaždé se ukázalo, že šlo o omyl, nebo jen hloupý vtip.

Začínala být bezradná, ostatně i jako další členové jejich skupiny. Průběžně vyráželi stopovat Vétaly a Rákši na ověřená místa, kam se démoni rádi stahovali, ale jako by se po nich zem slehla. Dokonce ani z policejních systémů, do kterých měli přístup díky zmanipulování vrchního velitele, nepřicházeli informace o zvláštních útocích, nebo krádeži těl z místní márnice.

Vztekle notebook zaklapla a vjela si rukama do vlasů. Pak si těžce povzdechla a nazula si boty. Bude na to muset jít jinak. Ale napřed si musela ještě něco ověřit.

V hlavě si nepřestávala přehrávat scénky ze svých oblíbených filmů, aby v ní nemohl Zoran číst, nebo aby mu to alespoň co nejvíce ztížila, a zároveň rozprostřela své vědomí do prostoru tak, aby dokázala vycítit myšlenky ostatních ze skupiny. Zaměřila se na Benedikta a vydala se směrem, kterým ho vycítila. Dostala se do druhé části domu, kam zatím ani jednou nezašla. Potřebovala jen kuchyň, tělocvičnu a společenskou místnost, a ty se všechny nacházely v první části domu.

Benedikta objevila ve velké, prosluněné místnosti, vybavené desítkou regálů plných knih a map. Seděl u stolu, obklopený spoustou svazků a rozházenými volnými listy, z nichž některé byly pokryté starým písmem, které ani nedokázala identifikovat.

„Neruším?" zaváhala, protože bylo vidět, že je do své práce plně ponořený.

„Ne, to je v pořádku. Aspoň si dám malou pauzu," usmál se na ni povzbudivě a pohodlně se opřel v židli. „Co se děje?" Pod očima se mu jasně rýsovaly tmavé kruhy.

„Právě, že se nic neděje," odpověděla frustrovaně. „Chtěla jsem vědět, jestli jsi něco zjistil?"

„Ani ťuk," zavrtěl hlavou. „A ty? Vytáhla jsi něco z internetu?"

„Taky nic," přiznala zklamaně. „Je to celé divné."

„Ticho před bouří," souhlasil. „Nelíbí se mi to."

„Vím, že to bude asi znít šíleně, ale myslím si, že Alexandr ovládl všechny démony ve městě a přiměl je, aby zalezli do svých děr a nevystrkovali nos. Je něco takového vůbec možné?"

„Nevím, Anno. Ale i mě to přijde jako jediné logické vysvětlení. Rákšové se moc nedrží pospolu, což vyplývá z jejich agresivní podstaty, ale Vétaly občas vytvářejí menší skupinky, nebo se jich drží víc na jednom místě. Nedokážu si představit, jak silný by musel být démon, který by je dokázal všechny zvládnout a řídit. Bojím se představit si, jak silný musí být," přiznal, ale nebyla v tom žádná hanba.

„Tak to prostě budeme muset zjistit jinak," řekla odhodlaně a vydala se ke dveřím.

„Na Zorana se nezeptáš? Jestli něco nezjistil?"

„Benedikte," otočila se na něj podrážděně, ale rychle se ovládla. „Oba moc dobře víme, že kdyby zjistil něco, co by nám pomohlo, už by dávno svolal poradu a milostivě nám rozdal úkoly."

„Jsi vůči němu nespravedlivá," zvážněl.

„To není tvoje věc," odsekla.

„Mýlíš se. Je to můj přítel."