MATE !Prochází úpravami

MATE x 43 - (No) broken hearts

Oh můj bože, právě jsem měl ten nejlepší sex svého života. Musím Adamovi říct naprosto všechno, omluvit se ještě tisíckrát a už nikdy neudělat takovou blbost, jako jít za někým jiným.
Posbíral jsem se a otevřel oči, které jsem měl do teď zavřené. Adam si rychle natahoval boxerky, tepláky a triko, jako by někam spěchal. Můj spokojený výraz okamžitě zmizel a trochu jsem se nadzvedl, abych viděl, co plánuje. Otáčel se ke mně zády a schovával svoji tvář.
„Adame?" oslovil jsem ho opatrně, ale on nereagoval. Rychle sebral krabičku cigaret a zmizel na balkónu. Hlavou mi proběhlo to, co mi řekl: Nenávidím tě a nemůžu se na tebe ani dívat. Možná se na mě opravdu nechce dívat a protivím se mu. Sevřelo se mi srdce, měl jsem neskutečné výčitky svědomí a Adamovi jsem jeho slova ani nezazlíval. Asi bych reagoval stejně, pokud ne hůř. Ale stejně, slyšet ho říct, že mě nenávidí, když já ho miluju a za poslední měsíc mi chyběl víc, než kdykoliv jindy... sakra, opravdu jsem blbec. Bolí to, slyšet něco takového z úst člověka, kterého miluju.
Trochu jsem po nás uklidil a oblékl se taky, abych mohl zjistit, co se děje. Přišlo mi to trochu divné, čekal jsem... ani nevím, co jsem čekal – jen ne to, že se hned sebere a uteče. Odhodlaně jsem se postavil k balkonu a sáhl na kliku, ale zastavil jsem se. Adam ke mně sice seděl zády, ale jasně jsem mohl vidět i ze svého místa, že se utírá dlaní obličej. V druhé držel cigaretu, jako vždycky. Odvrátil jsem pohled, srdce spadené až v žaludku – hrozně, hrozně mě to žere. Nemůžu to nijak napravit, můžu tam asi jenom vejít a nechat si ještě víc ublížit pohledem na něho.

Bez dalšího rozmýšlení jsem otevřel a šel za ním.
„Nechoď sem," popotáhl a odkašlal si. Poznal jsem, že pláče, i když se snažil znít nenápadně. Bylo to zvláštní, neviděl jsem ho v slzách snad nikdy předtím, kromě našeho rozchodu. Cítil jsem se ještě hůř, když mi došlo, že pláče jenom kvůli mně.
„Mám cigaretu," oznámil, aby mě vyhnal. Nenechal jsem se odbýt, vzal jsem židli a posadil se trochu dál od něj, ale pořád v jeho dosahu. Nic jsem neříkal a ani on se neměl ke slovům. Nestál jsem mu ani za ten pohled, což jsem usoudil podle toho, že se pořád díval úplně na druhou stranu. Pohotově si znovu setřel tváře.
„Chceš být sám?" zeptal jsem se. Opřel se nohou o zábradlí a chvíli mlčel. Jeden loket jsem položil na opěrku na ruce, podepřel si bradu a čekal. On oklepal cigaretu do popelníku a odpověděl otázkou: „Jo. Stejně mě nenecháš, že?"
„Ne."
„Jako bych tě neznal," utrousil. Poupravil jsem si hadičku u nosu, čistě proto, že jsem nevěděl, kam s rukama. Trochu mě znervózňovalo to, že projevuje tolik... emocí. Do toho mně samotnému pořád šrotovalo v hlavě, jestli mě miluje, nenávidí, nebo jak se ohledně mě vlastně cítí.
„A chtěl bys to tak? Neznat mě?" zajímal jsem se. Zakroutil hlavou a potáhl si z cigarety. Vyfoukl kouř a sklesle si povzdechl. Promnul si čelo a dával si pořádně na čas, než ze sebe něco vyplodil.
„Poslední- ugh, nevím- měsíc, jsem tě reálně neznal. Choval ses jako úplně někdo jiný."
Jo, já mu zlomil srdce a teď ho každým dalším slovem lámal on mně. Stáhl jsem se víc do sebe, nechtělo se mi už ani mluvit. Fakt, že všechno tohle byla prostě jenom moje vina, mě sžíral čím dál víc.
„Já vím, já- omlouvám se," řekl jsem, jako bych to měl už naučené, ale pak mě dostihla další jeho slova: seru na tvoje omluvy.
„Ale tebe to asi nezajímá," dodal jsem spíše pro sebe.
Dostalo se mi na to i sarkastické odpovědi: „Přesně."
Založil jsem si ruce na hrudi a odvážně se zeptal: „Opravdu se ti tak protivím, že se na mě nemůžeš ani podívat? Nemůžeš mi ty hnusné odpovědi říct do očí?" Neodpověděl. Mlčení znamená souhlas.

Prošel mnou hrozný pocit ponížení. Najednou jsem litoval posledních pár hodin, že jsem mu vůbec začal podlézat a že se stalo to, co se stalo. Adam asi prostě ztratil zájem. Sice mě dost mátl – chvíli mě miloval, pak nenáviděl, pak se mě snažil vytrestat tím, jak chladný může být – ale pořád jsem jenom člověk, i když jsem udělal blbá rozhodnutí, a teď jsem toho měl akorát dost.
„Promiň, neměl jsem sem vůbec chodit," vyhrkl jsem rychle a vstal ze židle. Jednou rukou jsem sebral Maxe a chystal se odejít. Bilo mi srdce a studily mě konečky prstů a nemyslel jsem už na nic jiného než na odchod.
Adam mě zachytil za volnou ruku a stiskl ji s jednoduchým pokynem: „Zůstaň."
Sklopil jsem k němu pohled a uviděl jeho skleněné oči v přítmí, osvícené jenom světlem zevnitř místnosti, jak se mi dívají až do duše. Zvažoval jsem, jestli přece jen nemám jít.
„Prosím, nechoď pryč," trochu mě zatáhl za ruku. Stačily oči zalité slzami a pár slov řečených hlasem, jakým je řekl on, a měl mě. Posadil jsem se zpátky a on mě pořád držel za ruku, ani nevypadal, že se v blízké době plánuje pustit.
„Jsem zkurvená troska," udělal na sebe poznámku a zápěstím si setřel pár nových slz, co se dostaly na povrch, „a vím, že se ti takhle asi moc nelíbím, ale už ode mě neodcházej. Nejsem vždycky takový slaboch, ale dneska... shit, dneska mě to dostalo." Přejel jsem palcem po potetované dlani na svém stehnu. Bože, jak si vůbec může myslet, že se mi takhle nelíbí? Jak jsem si já hlupák mohl myslet, že mi vztah s ním nestačí? Teď na něm vidím všechno, co mi předtím unikalo, nebo jsem tomu nevěnoval pozornost. Má v sobě tolik smutku a to všechno jenom kvůli mojí blbosti.
„Nejsi troska, Adame," vyvrátil jsem mu to se vší vážností, „a rozhodně nejsi slabý."
Zakroutil hlavou jako nesouhlas a několikrát zamrkal.
„Je to prostě - sakra, řekls mi tolik věcí dneska ráno o tom, jaký on je pro tebe skvělý, a najednou přijdeš s tím, že sis všechno uvědomil a chceš se vrátit. Fuck, dostals mě na kolena jak nikdo jiný a najednou se spolu vyspíme, jako by se nic z toho prostě nestalo. Na co jsem sakra myslel?"
„Opravdu mě nenávidíš?" zeptal jsem se a on se mi podíval do očí. Pořád jsem v nich viděl lásku, i když tvrdil něco jiného. Slova jsou prázdná, činy se počítají – alespoň tak mi to vždycky říkal.
„Chtěl jsem tě nenávidět," uznal, „fakt jo. Pak bych ti mohl dát sežrat všechno, cos mi udělal, ale nejde mi to. Co k tobě cítím je větší, než co můžu ovládat, je to... nikdy jsem nic takového necítil a děsí mě to." Zadusil cigaretu a vytáhl jeden ze svých mentolových bonbonů, které si skladoval na balkoně hned vedle krabiček. Teď už bych mu mohl dát i pusu, ale upřímně, mám trochu strach to udělat. Stále se nepouštěl mojí ruky a já se natáhl, abych na něj dosáhl. Palcem jsem mu setřel slzy a pohladil ho po tváři. Když mluvil, skoro nezněl na to, že právě pláče, spíš mi přišlo, že toho má v sobě moc a slzy mu tekly jen proto, že je nedokázal dusit v sobě – zbytek svých emocí ale perfektně ovládal. Záviděl jsem mu tuhle vlastnost. Já a moje emoce jsme spolu neměli moc dobrý vztah a já a můj mozek už vůbec, zvlášť poslední dobou.

„Fuck, jsem fakt trapný, brečím ti tu, jako by mi bylo pět," postěžoval si sám na sebe a znovu se ode mě odklonil. Chtěl stáhnout ruku k sobě, ale nedovolil jsem mu to.
„Adame," oslovil jsem ho přísně, ale on nereagoval. Zakroutil hlavou. Odhodlal jsem se, vstal a udělal rozhodující krok k němu, abych ho mohl jemně chytit za čelist a donutit ho se na mě podívat. Sklonil jsem se k němu a na moment si znovu očima projel křivky jeho obličeje, než jsem promluvil blízko jeho rtů: „Miluju tě."
Navedl jsem ho k sobě a spojil jsem naše rty v polibku. Měl pořád mokré tváře a po tom, co jsem řekl, mu ještě pár slz steklo. Vidět ho takhle mi opravdu lámalo srdce, ale doufal jsem, že se mu tohle děje naposledy a tím pádem ani jeden z nás nemusí trpět. Rozhodně jsem nehodlal nic pokazit znova, kdyby se rozhodl mi dát druhou šanci. Když jsme se od sebe odtáhli, chvíli mě pozoroval, než zašeptal: „Chyběls mi."
Zasáhl mě opět přímo do srdce jenom tím, jak to řekl. Skoro jsem se rozplakal s ním.
Znovu jsem mu dlaní pohladil tvář a dal mu ještě jednu pusu, tentokrát na čelo. Pak jsem se narovnal a zamířil zpátky do jeho pokoje.

Došlo mi, že bych asi měl jít domů – nebo spíš, do Brunova bytu. Pěkné místo, ale nikdy mi doopravdy nepřišlo jako domov. Vždycky jsem tak nějak věděl, kde, nebo spíš kdo je můj domov. Lehce jsem se pousmál nad tou myšlenkou, spadl ze mě ten strach z toho, co se mezi námi bude dál dít. Cítil jsem, že už to bude jenom lepší, a i kdyby se rozhodl mě nakonec nevzít zpátky, rozhodně to pořád bude bolet míň, než vědět, že mě nenávidí.
Stál jsem u svojí tašky a instinktivně se díval, jestli mi v ní něco nechybí – ani nemohlo, nic jsem nevytahoval, ale stejně. Jen, co se zavřely dveře od balkónu a Adam to viděl, rychlým krokem se vydal za mnou.
„Jdeš pryč?"
Pokrčil jsem rameny a usoudil: „No, promluvili jsme si a je celkem pozdě, měl bych-"
„Zůstaň tu přes noc," otřel svoje prsty o hřbet mojí ruky. Sklouzl mi k ní pohled, ale hned jsem ho znovu vrátil na Adama. Ten se na mě díval s naprosto vážným výrazem – vypadalo to, že i kdybych nechtěl, dnešní noc tu pro něj prostě musím být. Potřeboval trochu podpory, ale jeho hrdost mu nedovolovala si o ni říct. A mně nemusel nijak prosit, stačilo říct slovo a byl jsem jeho.
„Jsi si jistý?" zeptal jsem se pro jistotu a on se podíval směrem k posteli.
„Jo," odvětil a otočil se znovu na mě: „a vím, že tě asi bude hledat Bruno, ale jsem zkurvený sobec a dneska nespím, dokud nebudu mít ruku okolo tvého pasu."

Zrovna věci jako tyhle jsem vyhledával na Brunovi. Takovým stylem mi je nemohl podat nikdo jiný, než Adam. Sice byl pořád dost zraněný a naštvaný, ale i přes to se mnou chtěl strávit noc – nesexuálně, prostě jenom cítit moji blízkost. Ani netušil, jak moc jsem chtěl to samé.
„Nemám tu oblečení."
„Máš moje," objasnil mi obratem a já přikývl. „Nevracej se za ním, Tommy. Alespoň dneska ne," řekl prosebně. Nemohl jsem nic namítat, jen ho poslechnout. Dneska mi ukázal svoji zranitelnou část a s tou jsem už dál nechtěl mávat.
Vydechl jsem a pokrčil rameny: „Dobře, přespím tady."

***
Ráno jsem se probudil pořád v Adamově objetí. Druhá strana postele byla... špinavá, čehož využil a natlačil mě na sebe. Držel mě, jako by se ujišťoval, že se uprostřed noci nesbalím a neodejdu. Než jsme usnuli, věnoval mi malé polibky na zátylek a já roztál uvnitř. Otočil jsem se na něj a viděl ho, jak ještě poklidně spí. Snad poprvé, co se mi podařilo vstát před ním. Chyběl mi ten pohled, nebo jen ten pocit, že zrovna on leží vedle mě. Hruď mi zaplnilo příjemné teplo a to mě donutilo se usmát. Hlavou se mi honilo jenom to, jak dobré se mi všechno zdá. Natáhl jsem k němu ruku a jemně ho pohladil po tváři, dost opatrně na to, abych ho neprobudil. K jeho budíku mu zbývalo ještě pár minut, takže jsem ho nehodlal obrat o drahocenný spánek. Opatrně jsem se vymanil zpod jeho paže a posadil se. Prohlédl jsem si ho, jak se jeho břicho hýbe, když dýchá, jak vypadají jeho ramena a boky a všechno okolo. Chtěl jsem si zapamatovat ten pohled navždycky. Sice pohubl, což mě trochu znepokojovalo, ale hodlal jsem mu zase nějak podsunout, že by s tím měl něco dělat.
Opět mě praštila do očí ta modřina u žeber. Vypadala opravdu bolestivě a moje tvář se zkřivila jenom při tom pohledu.

Sesunul jsem se z postele a šel do koupelny. Všiml jsem si, že můj kartáček zůstal na svém místě. Zapomněl jsem si ho vzít a on ho nevyhodil, jak by taky mohl, když nebyl doma. Opět mě přepadl jistý pocit viny za to, že jsem ho vlastně obral o jeho vlastní pokoj. Zakroutil jsem sám nad sebou zklamaně hlavou a raději si vyčistil zuby. Odložil jsem kartáček zpátky s myšlenkou, že ho teď budu potřebovat často, doufejme. Hm. A teď k mému původnímu záměru – je tu vůbec něco, co léčí modřiny? Sehnul jsem se a prohrabal každou skříňku. Vzhledem k tomu, že horní koupelnu sdílel Adam s Ashley, tak v koupelně měli všechno počínaje od štětců až po odličovací tampóny, ale žádné léky, nebo něco podobného. Znovu jsem se postavil na nohy a otevřel ještě malou boční skříňku nad záchodem. Bingo. Probral jsem se každým kalíškem a tubou, a dokonce i jedním lubrikantem, než jsem našel něco, na čem se psalo hojivé účinky na kůži. I s mým úlovkem jsem se vydal zpátky do pokoje.

Adam ještě spal, naštěstí. Kdyby už byl vzhůru, nedonutil bych ho, aby si natřel tu hrůzu, ani kdybych se stavěl na hlavu. Měl pořád ten svůj tvrdohlavý přístup a ten mindset ala jsem z oceli.
Obezřetně jsem našlapoval a dostal se tak zpět k posteli. Vymáčkl jsem si trochu toho krému na prsty, a když mi znovu sklouzl pohled k velikosti té modřiny, raději jsem přidal. Se vší opatrností jsem se dotkl jeho břicha a pomalu rozetřel bílý krém přes zasažené místo. Opět mě začalo hryzat to, že mu tohle udělali, protože se zastával mě. Zase jsem mu přidělal problémy. Opravdu jsem víc na škodu, než k užitku.
„Děkuju," zamumlal rozespale, najednou s otevřenýma očima Lekl jsem se a odtáhl své ruce dál od něj.
„Promiň, nevěděl jsem, že jsi vzhůru," lehce jsem panikařil, ani jsem sám nevěděl, proč. Nadávat mi za to nehodlal, tak nevím, co můj mozek vyváděl.
„Řekl jsem děkuju, ne přestaň."
Otočil se na záda a kývl směrem k mé ruce, stále trochu pokryté tou mastičkou. Znovu jsem se k němu sklonil a sáhl na tu modřinu.
„Bolí to hodně?" ptal jsem se starostlivě.
„Ne," zalhal. Věděl jsem, že lže, protože sebou trochu cukl pokaždé, co jsem na to jenom minimálně přitlačil, abych zapracoval mast do kůže. Vzpomněl jsem si, jak měl naposled něco podobného od Keitha. Teď měl k břichu i menší monokl, ale stejně vypadal nádherně.
„A oko?"
„Je v pohodě," ujistil mě znova a já dokončil svoji práci. Otřel jsem ruce do svých půjčených tepláků a s malým úšklebkem vylezl nad Adama.
„Nečistil jsem si zuby, T-"
„Zavři oči," poručil jsem. Schytl jsem si nechápavý pohled, který jsem mu na oplátku vrátil a on nakonec poslechl. Nohy jsem měl po stranách jeho těla a dával jsem si velký pozor, abych se mu třeba stehnem neotřel o břicho. Položil jsem ruce na jeho hruď a natáhl jsem se až nad jeho obličej. Věnoval jsem malou pusu na jeho lehce nafialovělé oko a on vyjel rukama nahoru po stranách mých stehen. Na rtech se mu objevil úsměv, snad první pořádný od doby, co jsme spolu začali znova mluvit. Usmál jsem se na něj nazpátek, bylo to nakažlivé. Nic neříkal, jen se na mě díval, jak jsem se sesunul dolů a bez přerušení očního kontaktu přiložil rty i na jeho břicho. Lehce si skousl ret a já na něj hravě mrkl, přičemž jsem se rozhodl, že tenhle úraz si zaslouží víc péče. Dal jsem mu ještě několik malých polibků na to místo a cítil Adamovu dlaň na své tváři a ve vlasech. Pak jsem se vytáhl zpátky nahoru a chtěl se mu znovu podívat do obličeje. Zastavilo mě ale ještě jedno místo, které ho určitě dost bolelo. Trochu jsem posmutněl a sklonil se k jeho hrudi, tam, kde jsem mu ublížil nejvíc. Pokusil jsem se slíbat bolest i z místa, kde měl srdce. Cítil jsem, jak se pode mnou trhaně nadechl. Věděl jsem, že srdce ho bude bolet nejdéle a jeden polibek to jen tak nespraví, ale stejně jsem se snažil.

Sklesle jsem přikývl a dosedl na jeho klín, přičemž jsem ho znovu sjel pohledem.
„Hubený, já vím," upoutal moji pozornost svým komentářem, „nedívej se a nebude tě to tak srát."
„Adame-"
„Jo, když jsme se rozešli, měl jsem nějaký zkrat v hlavě. Neměl jsem chuť jíst, vlastně ani dělat cokoliv jiného, než přemýšlet. Nedívej se na mě," odehnal mě znova a já nasucho polkl při tom, co řekl. Promnul jsem si rty o sebe a udělal, co říkal. Nedíval jsem se na něj, alespoň ne jinam, než do obličeje. Hlavou mi pořád běhala myšlenka na jeho historii se sebepoškozováním, a když kvůli rozchodu dokázal dobrovolně nejíst, možná... musel jsem se ho zeptat.
„Udělal sis ještě něco, kromě téhle hladovky?"
„Co myslíš, ještě něco?" Svraštil obočí a já se zase lekl jeho tónu. Možná bych si toho všiml při sexu a tahle otázka vyzněla opravdu hloupě.
Pokrčil jsem rameny a znovu naznačil: „Já nevím, třeba..." Přejel jsem očima jeho předloktí a jemu to došlo. Povrchně se uchechtl, ale vycítil jsem za tím nějakou nejistotu.
„Ne, platil jsem tolik za ty kérky a rozříznu je kvůli tomu, že ty ses rozhodl být idiot? Nah."
Ignoroval jsem jeho hnusnou poznámku a zeptal se znova: „A napadlo tě to, třeba jenom na vteřinu?"
Sebejistý výraz mu padl z tváře. Odstrčil mě ze sebe a já dopadl vedle na postel. Pak vstal z postele a hodlal utéct od konverzace. Jenom jsem ho propaloval pohledem a čekal, kdy ho to donutí se na mě znovu podívat, i přes jeho vehementní snahu se vyhnout očnímu kontaktu. Nemusel to ani říkat a i hloupý by věděl odpověď, prozradil se sám tím, jak se zachoval. Chtěl jít do koupelny, ale můj intenzivní pohled ho asi zastavil, protože se otočil ke mně, nespokojeně si povzdechl a rozhodil rukama.
„Myslel jsem na to, jenom chvilku, přiznávám to, fajn? Jsi spokojený, když to víš?"
„Nejsem, jenom jsem se chtěl ujistit, že se nic víc, než myšlenka, nestalo."
Sice mě to zasáhlo, ale neměl jsem na to ani co říct – nebyl jsem tu pro něj tak jako tak. Nemohl jsem nic udělat, i kdyby s jeho myšlenkou šel dál.
„Já - fuck - prostě nejsem takový, jako kdysi," protočil očima, „znám se, neudělal bych to. Ani předtím jsem to neudělal, tak proč teď? Box a moje tvrdá hlava mě z toho dostaly, ne žiletka."
„Děkuju, že jsi mi to řekl," odpověděl jsem mu slušně, aby věděl, že si vážím toho, že odpověděl na otázku. Zvlášť o tak osobním tématu. Upřímně, nečekal jsem, že se otevře, ale udělal to a já na něj byl celkem hrdý.
„Ty mi nevěříš, že?" řekl najednou a já zvedl ruce v obranném gestu. Přišel ke mně a natáhl přede mě obě ruce se slovy: „Tak si to zkontroluj." Chytil jsem ho za obě ruce a trochu s nimi potočil, abych se podíval na všechna místa. Osobně jsem to nepotřeboval, ale když se nabízel... jistota je jistota. Adam stál a držel v průběhu mojí inspekce.

„A teď já," zahlásil, jakmile jsem ho pustil, „na co jsi sakra myslel, když jsi mě podvedl?"
„Nechci o tom-"
„Zasloužím si to vědět, Tommy. Tohle byl ten absolutně nejhorší měsíc mého života a musím vědět, co za bullshit za tím vlastně bylo," trval na svém. Zamyslel jsem se, jestli mu mám vůbec odpovídat, ale měl pravdu. Zasloužil si vědět každý detail. „Prostě jsem našel číslo Michaely v tvých kalhotách, když jsem je bral ze šatny, aby sis je tam nezapomněl. Věděl jsem, žes přišel v jiných, takže ne, že bych tě jako obíral o nějaký aktuální oděv," pousmál jsem se a on nade mnou protočil očima, „a dohnaly mě vlastní nejistoty a nízké sebevědomí. Prostě jsem sám sebe přesvědčil, že ti Mia vyhovuje víc, když je zdravá a... no, žena. Tak jsem chtěl taky něco, abych si dokázal, že tě přece nepotřebuju, a že když ty máš zadní vrátka, proč já bych je mít nemohl? Bylo to hloupé, netuším, co to mělo znamenat," vysvětlil jsem. Adam si držel svůj pevný výraz. Přímo mi nešlo odhadnout, jestli je naštvaný, nebo mě jen tak bedlivě poslouchá. „Brals prášky na bolest, že?" dodal a mě tím docela překvapil.
„Jo," vydechl jsem a setkal se s Adamovým ostrým pohledem, „už je neberu, doktoři říkali něco jako, že to leze do hlavy a tak."
On najednou povolil a řekl: „Jsem rád, že už je nebereš."
Pak se jemně dotkl prsty mé tváře a na to mi rukou sjel na krk se slovy: „pěkný náhrdelník." Věděl jsem, na co naráží, ale než jsem stihl reagovat, zmizel za dveřmi.

***
Do školy jsme jeli spolu jako za starých časů, v Adamově jeepu. Sledoval cestu, nic moc neříkal a jen se soustředil na jízdu, ale já sledoval jeho. Vypadal úžasně, bože, jenom jeho přítomnost mě naplňovala pocity, které mi tak chyběly. Natáhl jsem se a položil mu ruku na vnitřní stranu stehna, jako to dělával on mně. Podíval se dolů, a sice se neusmál, ale jeho oči se trošku rozzářily.

„Takže," prolomil ticho Adam, „co hodláš dělat se svým vztahem?"
Nadechl jsem se, ale neměl jsem slov. Sám jsem nevěděl, co hodlám dělat – nepřemýšlel jsem nad tím, když jsem šel k Adamovi. Ani jsem nad tím nějak nechtěl přemýšlet, prostě jsem dělal, co mi v tu chvíli přišlo správné.
„Podvedls ho," konstatoval a podíval se, jestli za ním něco nejede, „a věř mi, není to příjemné, když se takovou sračku dozvíš." Pak najel na školní parkoviště. Podíval jsem se na mobil a hned na mě vybafla kromě hodin, na které jsem se původně chtěl podívat, ještě tapeta s Brunem. A k tomu taky asi pět zmeškaných hovorů a zpráv. Těžce jsem polkl a očima projel pár z nich: Kde jsi? Jsi v pořádku? a Jestli chceš, přijedu pro tebe. Zavolej. Radši jsem mobil zamkl a schoval ho zpátky do kapsy.
„Hledal tě, že?" vypíchl Adam a já si sklesle povzdechl. Věděl odpověď a to jsem ani nic neřekl. Popravdě, netušil jsem, co dělat. Jakkoliv se teď pohnu, stejně ublížím minimálně jedné duši. Z myšlenek mě vytrhl až Adam, který vzal moji dlaň ze svého stehna a vrátil mi ji na mou vlastní nohu.
Narovnal jsem se na svém sedadle a s nakrčeným obočím položil otázku: „A co jsme my dva?"
On na takový dotaz jen pokrčil rameny.
Rozhlédl se okolo a chvíli přemýšlel, než řekl: „Dokud si nevyřešíš svůj vztah, nemůžeme řešit náš."
„Chci vědět, co jsme."
„Nejsme nic, Tommy," otočil se na mě a vážně pronesl, „máš přítele, tam je moje hranice."
„Včera jsme se milovali jako nikdy předtím a teď nejsme nic?" zopakoval jsem mu události předešlé noci. Přistihl jsem se, že prožívám naši konverzaci až tak, že se k Adamovi točím celým tělem a pomalu na něj startuju. Uvědomil jsem se a přesedl si trochu dál. Propálil mě pohledem a promluvil, klidně a seriózně.
„Ty jsi ublížil mně a stejně si diktuješ podmínky. No, nech mě ti něco vysvětlit: teď rozhodnu já. Dokud máš vztah, nejsme nic víc, než spolužáci. A až ho ukončíš, kdo ví, jestli budeme něco víc."
Zoufale jsem hodil ruce podél těla a asi u toho vypadal jako malé dítě, ale neřešil jsem to.
„Ale já tě miluju!" protestoval jsem. Adam pokrčil rameny, jako by tento fakt šel naprosto mimo něj.
„A fakt ti to chci tak hrozně věřit, ale shit, nejde to. Cítím ho na tobě, nedokážu se přes to přenést. Ještě ne," vydechl, „prostě jdi za ním a vyřeš si, co potřebuješ."
Jak mluvil, už jsem vymýšlel, čím se obráním a jak ho přesvědčím, že za to stojím a ať mi odpustí.
„Odpustíš mi to někdy? Nemyslím v blízké době, ale... někdy v životě," zeptal jsem se a doufal. Prostě jsem jen doufal, i když jsem tušil, co řekne. Po jeho zážitcích bych se divil, kdyby řekl cokoliv jiného.
„Ne," odpověděl jistě a já přijal svůj pomyslný celoživotní rozsudek. Bez dalších slov, jen s dlouhým pohledem do jeho modrých očí, jsem poté vystoupil z auta. Viděl jsem na něm, že ho samotného to mrzí, ale s Lambertem prostě nehnu.

Šel jsem ke vchodu do školy a ještě se po cestě naposled otočil, přičemž Adam ještě seděl v autě. Vypadal, že má v sobě nějaký vnitřní rozpor, zamýšlel se tak intenzivně, že se na mě ani nepodíval. Dal jsem mu trochu prostoru a hleděl si svého.
„Tommy!" oslovil mě najednou až moc dobře známý a málem se mi zastavilo srdce. Ruka na mém rameni mě otočila a já se i nechtěně musel podívat osudu do očí. A osudem jsem měl na mysli Bruna.