Zbloudilá duše

1. Bradavice - Roky studia Harryho Pottera

Bradavická ošetřovna byla dnešní noci rušná. Madam Pomfreyová pobíhala okolo jediného obsazeného lůžka, její hůlka kmitala nad tělem tak rychle, až to bylo obdivuhodné.

Osoby, které byly za zelenou plentou, napjatě čekali, až vyšetření skončí.

Po dlouhé době, která se zdála nekonečná, vyšla ošetřovatelka zpoza závěsu. Tvář měla strhanou, jakoby právě překonala tříhlavou saň.

„Jak to s ním vypadá, Poppy?" ozval se znepokojeně ředitel.

„Ne moc dobře, obávám se, že déle už čekat nemůžeme," vyjádřila své obavy madam Pomfreyová.

Ředitel naslouchal madam Pomfreyové se znepokojením a musel s ní souhlasit, tady se nedalo dělat nic jiného, než konat. „Máš pravdu Poppy, nač to odkládat," kývl rázně. „Jen mu prodlužujeme agonii." Albus si byl jistý, že jedná správně, následky, které si jisto jistě ponese, bude řešit, až budou aktuální.

„Ne!" ozval se razantně Igor Karkarov. „Co to děláte, Brumbále! Sám dobře víte o Severusově nesouhlasu!" vyskočil muž rozčíleně na nohy a vojenským krokem obešel plachtu, aby mohl být se svým milencem.

„Nerada to říkám pane řediteli, ale má pravdu."

Po Albusově boku se postavila dívka se střapatými dlouhými vlasy a s červenozlatou kravatou, uvázanou okolo krku.

„Vím, slečno Grangerová," povzdechl si Brumbál. „Ale vyzkoušeli jsme vše, co se dalo, nic z toho nezabralo! A on jednoduše umírá! Nás nechává se na to bezmocně dívat," zakroutil Brumbál smutně hlavou. Najednou se skrz starcovi rty prodral zoufalý smích. „Jenom jeho tvrdohlavá palice je v pořádku, jinak by na to přistoupil." Albus si nevšímal šokované tváře slečny Grangerové. Cítil, jak se magie z jeho nitra vydrala ven a krouží kolem něj. S povzdechem ji zahnal zpátky, začínalo toho být na něj moc.

Hermiona, která z bezpečnostních důvodů od ředitele odstoupila, se obezřetně vrátila k jeho boku. „Nemůžete svázat někoho, kdo se nenávidí." Domlouvala nebelvírka řediteli. „Proč nemůžete akceptovat Severusovo přání a nechat ho dožít v klidu?"

Ředitel neodpověděl, díval se na zelenou plachtu, za kterou se nacházelo obsazené lůžko, na němž ležel Severus Snape. Mistr lektvarů, profesor v Bradavicích, především však ředitel zmijozelské koleje, oddaný svým malým hadům, na které nedal dopustit. Bránil je proti komukoli, čemukoli, proto si ho hadi vážili a poslouchali ho.

Severus nebyl zlý člověk, jak si většina studentů v Bradavicích myslela. Ano byl přísný, měl své zásady, ale zlý nebyl, i když se někdy uměl chovat jako bastard.

Ředitel znal jako jeden z mála lidí Severuse z druhé strany, kterou před lidmi profesor ukrýval. Dlouho trvalo, než se před Albusem ten muž přestal skrývat a plně mu začal důvěřovat. Brumbál věděl, co riskuje, když bude jednat proti Severusově vůli.

Dívka vedle něj přimhouřila podezřívavě oči, jakoby snad četla Albusovi myšlenky. Tiše s hrozbou v hlase zašeptala: „Nedělejte to, oba tím zničíte!"

Albus se na Hermionu otočil, v očích špatně skrývaný hněv. „Jak si tím můžete být tak jistá, slečno Grangerová! Všichni, co jsme tady, víme, že právě jeho krev může profesora Snapea zachránit!"

Hermiona si utrápeně povzdechla. „Já to vím, pane řediteli, být to někdo jiný..."

Albus se nadechl tak zprudka, až se mu jeho plnovous nadmul. Vztek se v něm vařil, jen jen vybuchnout, ale nakonec dostal své emoce pod kontrolu, proto jen pomalu vydechl a vyhledal dívčin pohled. „Měl jsem o Vás lepší mínění, Hermiono," zašeptal smutně a nebelvírka před jeho pohledem uhnula. „Čekal jsem, že právě Vy ho pochopíte a budete stát při něm, jako věrná přítelkyně," pokračoval nemilosrdně. „Byl jsem to právě já, kdo mu poradil, ať se Vám svěří. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak to dopadne." dokončil ředitel rezignovaně.

Brumbál mluvil takovým tónem, že v mladé dívce probudil pocit viny, který se snažila už nějakou dobu potlačit. „Ale Vy to nechápete, pane profesore," snažila se marně obhájit Hermiona.

„Tak mi to vysvětlete, slečno Grangerová, co podle Vás nechápu?" nadzvedl Brumbál tázavě obočí, čekající na vysvětlení.

„Harry není tím člověkem, za kterého jsme ho považovali!" vykřikla a rozčíleně přitom rozhodila rukama. „Když pak vyšel jeho pravý původ na povrch, neměl v Nebelvíru co dělat!"

Ředitel její tirádu prudkým pohybem ruky zastavil. Tvář měl jako vytesanou z kamene, když dívce řekl: „Jste pokrytecká, Hermiono, a já nehodlám dál poslouchat něco, co papouškujete." V ředitelově pohledu se objevil podivný zlý záblesk. „Řekněte mi drahá, Ví váš zrzavý přítel o podivném přátelství mezi Vámi a profesorem Snapem?"

Hermiona se nadechla, Albus ji však ke slovu nepustil. „Odpovím si sám, slečno, je očividné že ne, jinak i Vy byste v jeho očích upadla v nemilost."

Nebelvírce se v očích zatřpytily slzy.

„Mě jenom mrzí, slečno, že jste panu Potterovi nedala šanci Vám to pořádně vysvětlit. Raději jste uvěřila knihám a bulváru. Zatímco Severuse jste přijala takového, jaký je, přátelíte se s ním i přes jeho hroznou povahu. V čem je mezi nimi rozdíl? Kromě toho, že Harry je Váš dlouholetý přítel."

Hermiona se nesnažila ředitele zastavit, dál bezmocně naslouchala mužově smutnému hlasu. Po tvářích jí horce stékaly slzy.

„Řeknu Vám, v čem možná tkví Váš problém, Hermiono. Příliš jste si pana Pottera idealizovala, ono je to taky strašně jednoduché, že? Chlapec, který zabil obávaného černokněžníka už v kolébce a k tomu je milý, kamarádský, nejde si takového člověka nezamilovat."

Hermiona zavřela oči, hruď se jí stahovala mocnými vzlyky, zatoužila Brumbála umlčet, ale ten promlouval nemilosrdně dál.

„Bohužel se ukázalo, kým opravdu je, že není jenom slavný Harry Potter, proto u Vás poklesnul na samotné dno, najednou nebyl tím hodným klučíkem, který se bez Vás neobejde."

Brumbál se zčistajasna rozešel pryč z ošetřovny, a když uplakanou dívku míjel, nezapomněl na poslední slova. „On je pořád chlapec, co Vás potřebuje, slečno, to Vy jste udělala tu chybu, že jste jej odvrhla."

Albus opouštěl ošetřovnu v hlubokém smutku, nechávaje za sebou plačící dívku, která si snad konečně uvědomí své činy, a nemocného muže pomalu umírajícího na jed obávané Nagini, který mu koloval v žilách. Ředitel zrychlil krok, věděl, že v pracovně už ho čeká někdo, kdo mu snad pomůže vymyslet, jak si s touto neřešitelnou situací poradit.

Tak je tu další kapitola, Zbloudilé duše, která se nám teprve rozjíždí. Já Vám chci strašně moc poděkovat, že jste povídce dali šanci:)