Dopis (Snarry) - Probíhá úprava

~6~

Harry se balil do Bradavic. Těšil se až vypadne ze Zobí ulice, ale zároveň měl strach. Musí se stranit přátel a při pohledu do zrcadla mu bylo jasné, že se nevyhne otázkám. Vypadal jako kostlivec a pod očima se mu rýsovaly černé kruhy. Lektvar Bdění mu dopřál aspoň občas možnost odpočinku, ale stále byl psychicky i fyzicky vyčerpaný. Předpokládal, že ho někdo z Řádu bude chtít vyzvednout, proto se rozhodl, že si zavolá Záchranný autobus. Následující den si nakoupí na Příčné a přespí u Děravého kotle. Brumbál z toho sice nebude mít radost, ale Harry to považoval za nejlepší možné řešení. Ještě to však musel oznámit Dursleyovým.

„Ehm, strýčku Vernone?“ ozval se tiše, aby strýce příliš nerušil při čtení novin.

„Co je?!“ zahřímal nevrle tělnatý muž a Harry téměř nadskočil.

„Jen jsem chtěl oznámit, že večer odcházím.“

Vernon přestal číst noviny a zadíval se na Harryho. „Jestli tě zase hodlají vyzvednout nějací pošuci z toho vašeho spolku, tak na to zapomeň!“

„Ne, to ne! Pojedu speciálním autobusem. Nikdo sem nepřijde,“ snažil se okamžitě hájit Harry.

„Dobrá. Teď mi zmiz z očí kluku!“ odvětil Vernon a pokračoval ve čtení.

Harry se zavřel v pokoji a naposledy zkontroloval obsah svého kufru. Byl si jist, že ho čeká opravdu náročný školní rok.
                  
         ******

„Brumbále, musíme nějak zajistit, aby se Harry dostal v pořádku do vlaku. Přece ho nemůžeme jen tak nechat poflakovat po Londýně,“ rozčiloval se Moody.

„Máte pravdu, Alastore. Rozhodl jsem se, že Harryho osobně vyzvednu, abych ho na nástupiště dovedl.“

Místností to zašumělo, ale nikdo si netroufl proti Brumbálovu návrhu cokoli namítat. Jen Snape po očku ředitele Bradavic sledoval. Měl pocit, že mu něco uniká. Něco důležitého. A ředitel mu jistě nic neřekne.
  
                        ******

Molly Weasleyová sledovala Rona, Ginny a Hermionu jak se nimrají v jídle. Nemusela být nitrzpytec, aby věděla nad čím přemýšlí. Zítra pojedou do Bradavic a ani jeden neví jak se k Harrymu chovat. Celé prázdniny od něj nedostali ani jeden dopis a nikdo neměl vlastně ani ponětí, jak na tom mladík je. Nakonec si odkašlala, aby si získala jejich pozornost.

„Vím, co se vám třem honí hlavou a nedivím se vám. Včera na schůzi, jsem se o Harrym bavila s Brumbálem. Podle něj mu máme nechat tolik času, kolik bude potřebovat. Má pravdu. Harry se pořádně nevzpamatoval ze smrti Cedrika a přišel o Siriuse. Za obojí si dává vinu a chce se s tím poprat sám. Bavte se s ním, ale nevnucujte se mu. Až bude chtít a bude připraven, tak vás sám vyhledá,“ pokusila se děti trochu uklidnit.

„Celé prázdniny nenapsal, to je málo? Nebyl už dost dlouho sám?“ rozčílil se Ron, který k Harrymu vždy vzhlížel.

„Já z toho taky nemám dobrý pocit, Rone. Ale přátele jsou od toho, aby respektovali rozhodnutí druhých. Věřím, že i Harry přijde na to, že je mu líp s vámi než samotnému. Ale vše chce čas.“

Molly viděla, že jim svými slovy moc nepomohla, ale momentálně pro ně nemohla udělat více. Harry pro ni byl jako další syn, proto se trápila jeho chováním a cítila se bezradná, ovšem důvěřovala Brumbálovi. Určitě věděl, jak Harrymu pomoci.
     
                     ******

Severus byl nervózní. Bál se toho, jak to dopadne, když uvidí Pottera bez uzamčených pocitů. A vůbec netušil, co má čekat. Brumbál na dnešní schůzi oznámil, že se Harry ubytoval u Děravého kotle a je pod stálým dozorem bystrozorů. Na klidu mu to ovšem nepřidalo, když si vzpomněl na Moodyho. Byl však pevně rozhodnut změnit svůj postoj a začít Potterovi pomáhat víc než předtím. Pán zla sílí a je jen otázkou času, kdy bude hlavní prioritou smrt Harry Pottera. Severus už nemůže jen přihlížet a tiše vyčkávat. Musí mladíka dovést k vítězství.
   
                        ******

Příčná ulice vlila Harrymu energii do žil. Konečně se cítil doma. I když po nájezdech Smrtijedů byla spousta výloh prázdných, pořád to byla ta ulice plná kouzel. Trochu to kazil fakt, že ho neustále sledovali bystrozoři a on sám držel v kapse pevně hůlku. Útok čekal téměř všude. Nakoupil si věci do školy a pak se schoval ve svém pokoji u Děravého kotle. Cítil se jako zbabělec, ale kdyby ho Smrtijedi napadli, bystrozoři by jistě zasáhli a mohl by někdo zemřít. To odmítal dopustit. Už příliš mnoho lidí zemřelo jeho vinou.

Ze zamyšlení ho vytrhlo klepání na dveře. S hůlkou v pohotovostní poloze dveře otevřel a za nimi stál Albus Brumbál. Nejprve se mu ulevilo, ale pak si uvědomil, že to může být past. Neváhal a vypálil otázku.

„Do které koleje mě chtěl Moudrý klobouk zařadit?“

„Do Zmijozelu, Harry. Kdo zahnal mozkomory od jezera, když jste se Siriusem umírali?“

„Já.“

Harry sklonil hůlku a nechal ředitele vstoupit.

„Jsem rád, Harry, že se máš na pozoru a nevěříš všemu co vidíš,“ usmál se na mladíka ředitel.

„Po tom co mě rok učil Smrtijed a Voldemort mi podsouval představy si raději vše ověřuju,“ odvětil chladně Harry a Brumbál stěží skrýval překvapení.

„To je správné, Harry. Rád tě vidím. Nebudu se tě vyptávat jaké bylo léto, protože to je na tobě znát. Přišel jsem za tebou kvůli něčemu jinému.“

„Kvůli čemu? Stalo se něco?“ Harry se hned obával nejhoršího.

„Nic, co by jsi si nepřečetl v Denním věštci. Jsem zde proto, abych ti oznámil, že tě zítra odvedu na nástupiště. A také bych se s tebou rád domluvil na soukromých hodinách. Znění věštby znáš a je potřeba, abys byl na střetnutí s Voldemortem připraven,“ odvětil ředitel.

Harry jen přikývl. Srdce mu svíral strach.

Kdybyste jen věděl, pane řediteli. Střet s Voldemortem je blíž než se domníváte.