Andělé

144 8 0

(Pozn. autora: celý příběh je přepsaný úplně od začátku, vyskytne se zde i pár změn, tak doporučuji si příběh přečíst od začátku) 

„Andělé existují" říkával mi strejda, vždy než odjel na nějakou misi. Já jsem byla vždy realista, nevěřila jsem na zázraky ani na nadpřirozené bytosti. Ani ve školce, když jsem byla malá, nikdy jsem si nehrála na víly nebo čarodějnice. Nevěřila jsem, že bych měla svého strážného anděla jak mi říkával strejda. Vlastně jsem vždy věřila jen sama sobě a tomu co jsem si mohla skutečně ověřit, že existuje.

Nevyrostla jsem z toho ani po nějakých dvanácti letech. 

Jmenuji se Kim a stále nevěřím.

***

„Vážně tam musím jít taky?" ptám se tety. 

„Je to slušnost!" ohradí se teta. 

„A co tam jako budu dělat?!" hádám se. 

„Říkáš mi, ať se k tobě chovám jak k dospělé, tak se tak už začni chovat, Kim!" uzavře teta. 

Žiju s ní už od mých šesti let. Před tím jsem žila se svou mámou ale ta mě nechtěla a nestarala se o mě. Když to zjistila sociálka, chtěli mě šoupnout do děcáku. Ale to moje teta nechtěla dopustit a tak si mě vzala do opatrovnictví. A tyhle hádky? Jo hádáme se dost často.

„Fajn!" odseknu a odejdu do pokoje se převléknout na oslavu narozenin paní Sweet, je to tetina zaměstnavatelka. Já jí viděla sice jen jednou v životě a tipla bych jí něco okolo padesáti. Takže to bude nějaká nóbl večírek usoudila jsem.

Navlíknu na sebe světlemodré šaty ke kolenům, silonky a černou koženou bundu. Dojdu k zrcadlu, nanesu si na obliče vrstvu make-upu, černé stíny, řasenku  a světle červený lesk na rty.

„Můžeme vyrazit?" zeptá se mě teta, když už je obutá na chodbě. Na sobě má černou sukni těsně nad kolena s černým tričkem s dlouhým rukávem, dlouhý červený kabát a červené kozačky. Vlasy má vyčesané do drdolu. „Ano" odpovím, obuji si černé vansky a vyrazíme. Jdeme pěšky, protože k paní Sweet to je jen pár ulic a stejně nemáme auto.

Dům paní Sweet je skromný, podle mě je docela zazobaná ale nechce to dávat najevo. U vrátek stojí vysoký muž v obleku. „Zdravím dámy, máte pozvánku?" Pozdraví, jakmile se zastavíme před dřevěnou brankou, která navazuje na vysoký dřevěný plot.

 „Ano, jistě, tady jsou." Řekne teta a podá je tomu muži. „Děkuji. Přeji Vám příjemnou zábavu." Řekne mile a přidrží nám branku.

Uvnitř, většího rodinného domu paní Sweet, je dům útulný, udivuje mě jak moderní nábytek tady má a jak je vše krásně sladěné. 

Kabáty nám pověsí nějaká žena, nejspíše její uklízečka. A pošle nás chodbou do obýváku, ze kterého jsou slyšet hlasy a tlumená hudba. V obývacím pokoji je zhruba dvacet lidí, většinou vyššího věku než je čtyřicet ale i mladší by se tu našli. Z davu se vynoří paní Sweet, starší žena, vlasy má obarvené na červeno, rty má natřené rtěnkou stejného odstínu jako vlasy a její zelené šaty sahají až na zem. 

„Dobrý den, paní Sweet. Děkujeme za vaše pozvání." 

 „To nestojí za řeč, Amy!" prohodí paní - Amy je zkratka ze jména Amálie, tak se jmenuje teta - „Kim, vypadáš moc krásně, líbí se mi, jak sis nechala rozpuštěné vlasy a ty modré šaty. No prostě nádhera!" 

„Děkuji." Poděkuji s úsměvem. „Pojďte se raději bavit s ostatními. A Kim, pozvala jsem sem i kvůli tobě mého vnuka a doufá, že se s tebou setká." Prohodí. 

„Prosím? Kdo? A jak o mně může vědět?" podivím se. 

„Zmínila jsem se před ním, že přijde má kolegyně s moc krásnou neteří." Cítím, jak se začínám červenat. 

„Tak běž." Pobídne mě, kývnu a pomalu odcházím. Ještě se stihnu ohlédnout za Amy, než se ztratím v davu lidí.

Andělé [pozastaveno]Přečti si tento příběh ZDARMA!