MATE x 36 - "Get in, Tommy."

196 14 9

Nadechl jsem se, jako by mě předtím někdo dusil a posadil se. Sáhl jsem vedle sebe, abych se ujistil, že jsem v realitě a ne v tom snu, co se mi právě zdál. Nic jsem necítil, sevřelo se mi srdce. Celý pokoj zahalený pod rouškou tmy a já jsem v něm sám. Nenapadlo mě nic jiného, než jít najít osobu, co patří na druhou stranu postele. Zmateně jsem se postavil z postele a dopotácel se ke dveřím. Bylo mi divně po celém těle, jako by se mi ze snu oslabily i svaly. Chytil jsem se kliky a otevřel, jen abych našel další tmu. Několikrát jsem těžce zamrkal a rozhlédl se pořádně. Škvírou mezi dveřmi a podlahou koupelny prosvítal proužek světla. Nadechl jsem se a z posledních sil došel k nim, ale když jsem chtěl otevřít, nešlo to.
"Adame, jsi tam?" zeptal jsem se, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Najednou jsem ucítil něco mokrého na svých prstech na nohou. Opatrně jsem se sehnul a otřel si je palcem - podíval jsem se na něj jen při osvětlení z koupelny a zděsil se. Palec mi pokrývala krev.
"Hej, hej, otevři!" vzchopil jsem se a začal bušit na dveře. Najednou se opravdu otevřely a mně se trošku, opravdu trošku ulevilo. Bezmyšlenkovitě trhl jsem dovnitř. Adam klečel na zemi, já okamžitě k němu na kolena a otočil ho na sebe.
"Adame, co se-" najednou jsem si uvědomil, co to držím. Byl bledý, vyhublý až na kost, jeho oči v sobě neměly typickou jiskru - můj bože, mrtvola. Ne, to ne, tohle se neděje!
Začal jsem šílet, křičet na celý dům, ať mi někdo pomůže, ale nikdo nešel. Pak jsem už ani nemohl křičet, protože moje ústa ovládl divný tlak. Dal jsem si dlaň před pusu a viděl svoje zuby, jak vypadávají. Klepaly se mi ruce a po tvářích mi stékaly proudy slz. Chtěl jsem znovu zařvat o pomoc, ale najednou mě něco vytrhlo.


Probudil jsem se. Pohnul jsem se z nepříjemné polohy a u toho se stehnem otřel o nějakou část Adamova těla. V ten moment všechna tíha z mé hrudě opadla - až na tupou bolest, která tam zůstávala. Děsilo mě to - jestli mi selže i další plíce, asi to nedám. Chvíli jsem se vydýchával a pak zkontrolovat čas. Tři ráno. Před hodinou jsem vstával, abych si dal prášky... a zas jsem vzhůru. To bude den, ach jo. V hlavě se mi stále promítal můj sen a bolest, co jsem cítil, když - když jsem ho našel. Ve tmě jsem se otočil na Adama, který spokojeně spal vedle. Vypadal jako anděl a já si v ten moment uvědomil, jak moc ho to bude bolet, až umřu já. Ani jeden z nás neví, kdy to bude... mohlo by se to stát uprostřed noci - půjdeme spát spolu, ale probudí se sám. Najde mě tak, jako jsem ho ve snu našel já. A navíc, umřu. Už nikdy neuvidím jeho obličej.
Nemohl jsem udržet knedlík, co se mi tvořil v krku a prostě jsem začal brečet. Zakryl jsem si pusu, aby mě Adam neslyšel a abych ho nevzbudil, přičemž loktem druhé ruky jsem se opřel o své stehno. Snažil jsem se moc nepotahovat a moc se nehýbat, protože alespoň jeden z nás se musel vyspat.

Ani jsem se nenadál a ucítil jsem ruku na svých zádech. Lekl jsem se a setřel si slzy.
"Co se děje?" promluvil rozespale. Odkašlal jsem si, a co nejvíce normálním tónem odpověděl: "Spi dál, jsem v pořádku." Věděl jsem, že zním rozklepaně. Můj plán za skrytí trápení selhal.
Povzdechl si a posadil se vedle mě. Přesunul ruku do mých vlasů a hladil mě v nich, namotával delší pramínky na prst a zase je pouštěl.
"Řekni mi, proč pláčeš, Tommy," opřel si bradu o moje rameno a věnoval mi na něj malou pusu. Chvilku jsem mlčel, protože jsem cítil, že kdybych promluvil, budu brečet tak, že se skoro nenadechnu. Když mluvil, nutil mě se cítit ještě hůř ohledně toho, jak mu ublížím. Sakra.
"Ještě tě nechci opustit," řekl jsem skoro nesrozumitelně a schoval si celý obličej do dlaní.
"Love, neopustíš mě a já neopustím tebe. Budu tě milovat až do konce svých dní a věř mi, to je kurva dlooouhá doba. A ty tu dobu celou budeš trpět po mém boku," šeptal blízko mého ucha. Nešlo mi zastavit slzy ani myšlenky na ten sen, takže jsem prostě brečel dál, jako malé dítě, bez ohledu na to, co říkal Adam.
"Nechci tě tu nechat, nechci," opakoval jsem, jako bych měl něčemu pomoct. Zněl jsem jako hysterka, ale on mluvil pořád klidně. Uklidňovalo mě, jak je jeho hlas monotónní a jemný. Jeden z nás si musel držet chladnou hlavu a já jsem svou neměl pod kontrolou.
"Poslouchej mě, Tommy. Nenecháš mě tu. Jsi můj a tak to zůstane, jasné?"
Jsem jeho a tak to zůstane. Možná ne. Možná za chvíli nebudu nic - myšlenka na moji vlastní smrt mě donutila se složit ještě víc. Myslel jsem na to, že umřu a vlastně s Adamem už nezažiju nic víc, než co teď máme, protože mi to bude jedno - budu mrtvý. Stejně jsem si ale nedokázal představit, že nikdy víc neuvidím jeho obličej, nikdy mě neobejme, nikdy mi neřekne svoji sarkastickou poznámku a neprotočí nade mnou očima, nikdy se už nebudeme milovat. A bál jsem se taky o něj, čekalo ho vyrovnávání se se smrtí blízké osoby a to nikdy lidi nezvládají jen tak. Nechtěl jsem ho opustit, nechtěl jsem přijít o všechen ten čas s ním. Všechno mě to zasáhlo po tom, co se mi zdálo.
"Fuck, Tommy, neplač. Pojď sem," stáhl mě zpátky na postel a lehl si blízko mě, "budu tě držet. Jsi v pořádku. Neboj se, nenechám tě odejít."

MATEPřečti si tento příběh ZDARMA!