For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

Část věnuju jednoznačně - @mona_dreamer - přirostla si mi k srdci :) a myslím, že ty se na wattpadu uchytíš ještě líp, užij si část :) - i vy ostatní, ovšem že :)

Brouzdala jsem se zrnky písku, které příjemně hřály má chodidla. Sluneční paprsky jej dokázaly natolik rozpálit, že i teď v pozdních hodinách stále vysoce hřál, místy i štiplavě pálil, troufala bych si říct. Chladný vítr bloudil kolem pláže a snažil se najít nové a nové škvíry, ve kterých by mohl bezpečně prolétnout. Pomalými kroky jsem se blížila k místu, kde nejlépe byla vidět rozzářená noční obloha a nekonečný oceán. Když už jsem stála na samém začátku mola a spatřila jeho sedící postavu, která byla mírně nakloněná dozadu a každých pár sekund se otáčel z levé strany na pravou, jakoby hledal ve hvězdách, jako vidící jedinec. Skoro jakoby nepatřil do skupiny, hendikepovaných, ba naopak, neustále jsem měla sama pocit, že tomu tak není. Staré dřevo pod mými kroky, vyvozovalo zvláštní zvuky, nebylo to praskání spíš takové to mírné vrzání? - Možná.

"Už jsem si myslel, že se neukážete, slečno Annabel," Otočil svou hlavu mírně doprava, když mi věnoval větu se svou pochybností o mém příchodu. Je vůbec možné, aby mi takováhle obyčejná věta, vytvořila nesmělý úsměv na mé opuchlé tváři od nekonečných slz?

"Myslet můžete, pane Edwarde, ale když myslíte, v tom případě nic nevíte." Odvětila jsem mu. Nejspíš mu bylo jasné, že mu odvětím něco jiného, než by odpověděl někdo jiný, nebo?

"To máte pravdu," Zašeptal. Pomalu jsem usedala vedle něj. Příjemně šumějící příval vln, obklopoval velké, dřevěné sloupy mola a částečně i mé konečky odhalených prstů na mé noze, opět svěšených dolů z konce mola. "Je to celkem zvláštní," Začala jsem s novou větou, otočil na mě svou hlavu, abych pokračovala dál, v dokončení mé načaté věty. "že tu sedí úplně dva cizí lidé a společně zkoumají tajuplna hvězd. Obvykle nic takového nedělám," Zachraptěla jsem popravdě. Jsem celkem plachý člověk, ale díky Harrymu se cítím, jinak, jakoby jeho nevinnost a slepota, produkovala jakésy pocity, uvnitř mě skryté.

"To je možná tím Bell, že my dva si nejsme, až tak úplně cizí." Odpověděl mi s důrazem na každé jeho slovo, které se línulo skrze jeho ústa. Nakrčila jsem své obočí a bedlivě důmala nad jeho slovy, 'nejsme si, tak úplně cizí.'

"Je to něco, jakoby se hledaly dvě naprosto stejné vlny, někde uprostřed oceánu, který je neúprosný. Je, nepředvídatelný, je spontální, ale velmi citlivý. Dává si pozor na své výtvory, které vytváří každou sekundou, ale nemůže uhlídat každou jedinou vlnu, kterou stvoří. Některé se mu odvalý někam pryč, nenajdou se v ten první moment, ale budou se hledat, tak dlouho, aby se spojily a konečně dokončily to, co měly už dřív, omývat břehy pustých oceánů a pláží." Přerušil mě z jeho dlouhého monologu. Byla jsem stejně uchvácena, jako minulý večer, kdy jeho tvář neskrývala překvapení z mého popisu, noční oblohy. Nemluvila jsem, neměla jsem slov jako on, hledala jsem různá slovesa, přídavná jména, příslovce, nic. Nedokázala jsem ze sebe vysoukat sebemenší hlásku. Připomnělo mi to noci, kdy jsem společně s mým tátou debatovali o moři, oceánech a vlnách, jaký mají význam. Povzdechla jsem si a cítila, jak jedna nepatrně nevinná slza unikla z mých slzných kanálků až k mé bradě, kde sklouzla do mého klína.

"Děje se něco?" Jeho hlas, byl opatrný a starostlivý zároveň, usmála jsem se.

"Někdy mi přijde, že s přicházejícím úplňkem, vlnami, noční oblohou, chladným, záhadným větrem, přicházejí ti z druhého břehu. Jakoby byli v ten moment s tebou ti, které si nestačil poznat, nebo ti se kterými si žil svůj život. Přesně tohle si mi tím připomněl."

The Blindness Of Love /FF. HS. CZ./Přečti si tento příběh ZDARMA!