Zapomenout..

25 1 0

Druhý den jsem už jen sbalil věci. Všecno, co mi připomínalo Kate jsem uklidil do jedné prázdné skříně, zastlal jsem postele, posbíral své poházené věci ze země a vložil laptot do tašky. Na stůl, na kterém mi Kate odhalila tajemství webu, jsem položil vzkaz, který jsem doufal, že si přečte, když se sem vrátí: Kate, nedopadlo to tak, jak jsem chtěl. Miluju tě. Sharlota se s němi opravdu vyspala, měla jsi pravdu, poslal jsem ji daleko z mého života. Když se vrátíš, protože já na to čekám, jsem u sestry a u mámy. Adresu máš na druhém vzkazu pod tímto. Budeš mi chybět, jestli budeš mít čas, ukaž se tam. Budu čekat a doufat. Odpusť mi. Harry♥ Vzkaz jsem si ještě párkrát přečetl, vzal na záda tašku, do kapsy mobil a na hlavu svůj klobouk. Autem jsem mířil tam, kde jsem vyrůstal. Nechtěl jsem stále uvěřit, že jsem vypadl bez rozloučení od kluků a hlavně od Kate. Najednou se mi chtělo vstát a jít za ní. I když by mě odmítla. Chtěl jsem být s ní, přesto jdu od ní. Chtěl jsem jí to vysvětlit, přesto jsem nic neříkal. Chtěl jsem mít jen ji pro sebe, přesto ji celou dobu zahýbal. Dělal jsem všechno naopak. A zrovna teď jsem na to přišel. Jenže bylo pozdě..

Za tři hodiny a půl s pár zastávkami na benzínové pumpě jsem dorazil. Vystoupil jsem s hlavou někde u Kate, ale přesto jsem si dokázal vzít svou tašku a rychle odtud vypadnout. Vydal se přímo květinovou předzahradou domů. Odemčel jsem si svým klíčem, který jsem nepoužil asi rok. "Maminko?" Volal jsem ze dveří. Má černovlasá krásná maminka přispěchala se slzami, které ji tekly po tvářích. Objal jsem ji a tak tak udržel své slzy. "Harry, co tu děláš? Chceš mě přivést do hrobu? Proč ses neozval?" Prohížela si mě máma. "Maminko, potřeboval jsem tam odtud vypadnout. A ty ses mě zdála jako jediná možná osoba, vlastně po Gemmě, kde je?" Usmíval jsem se a utíral mamce slzy. "Je ve městě s Biancou," plakala máma stejně dál. Nikdy jsem s ní neměl lepší vztah než se sestrou, ale milovala mě a já ji. "Mám vzadu ještě svoje útočiště, Maminko?" Ptal jsem se. "Nedávno jsem tam uklízela, našla jsem moc věcí skupiny a pět jsem brečela. Moc mi chybíš, Zlato," ukazovala máma. "Ty mně taky. Půjdu si vybalit. Mám tě rád," usmál jsem se na mamku a políbil ji. 

"Zpátky do dětsví. Můj pokojíček v Holmes Chapel. Je to tu pořád stejný," říkal jsem si pro sebe mezi dveřmi s pohledem na svou velkou postel na jedné straně pokoje. Naproti ní byla polička, kde byli naše věci One Direction. Nejrůznější věci pro fanoušky, které se prodávali. Na stole ležel můj starý mikrofon, který jsem používal, když jsem byl malý a hrál si na Hvězdu. Ve skříni jsem měl pár tepláků, klobouků, šátků, košil a triček od mamky. Na nočím stolku jsem měl svůj řetízek s křížkem, který jsem tu minule nechal. Všechno leželo na svém místě a vonělo to tu opravdovým domovem a láskou. Bylo to tu nesmírně útulné. Polštářky s nápisy Harry, Harry Styles, Hazza nebo Milujeme tě. Ty polštářky šila mamka, hned když jsem musel odejít z domu. Bylo to strašně krásné. Lehl jsem si do postele a koukal na strop, kde bylo světlo, které jsem měl od dětství. Bylo to dřevěné letadlo a nad ním obyčejná žárovka. To světlo mi koupil můj otec. Miloval jsem ho a pořád se na něj koukal. Připomínalo mi to, jak bylo krásné, když jsem neměl povinnosti a jen tady ležel. Pracoval jsem v pekárně, kde to bylo úžasné. Milý kolektiv a super práce. Obsluhoval jsem lidi a nemusel se schovávat, protože jsem nebyl nic. Vůbec nic. Obyčejný člověk, který si přivydělával. Za to teď nemůžu pomale ani vyjít na ulici, aniž by mě neobskakovali fanoušci a nechtěli podpis a fotku na jejich Blueberry nebo iPhone. Měl jsem dost takového života. Ctěl bych se se svou Láskou prohánět v parku a schovávat se za stromem a ne se schovávat i ve vlastním domě. Svou Láskou. Zní to hezky. Jen já jsem vůl a jsem zase tam, kde jsem byl. Přijel jsem sem přece zapomenout, ne vzpomínat. 

"Harry," volala máma spoza zavřených dveří. "Můžeš," sedl jsem si a koukal na svou úžasnou maminku. "Přinesla jsem ti čaj a sušenky, určitě máš za sebou náročnou cestu. Jsi tu sám?" Položila máma tác na noční stolek a sedla si za mnou. "Nemám tady být s kým, mami. Děkuju," užíval jsem si hlazení máminy ruky po mých vlasech. "Ty nikoho nemáš?" Divila se mamka. "Ne. Hold jsem náročný po tobě," zažertoval jsem "Rozešli jsme se. Byla úžasná, ale pokazili jsme to. Přijel jsem vlastně zapomenout." Mamka nasadila obličej lítosti a objala mě: "To je mi líto. Já tky nikoho nemám. Vyhovuje mi to." Já už nic neříkal, seděli jsme a užívali si jeden druhého. "Nezajdeš do pekařství?" Navrhla najednou mamka. "Já nevím, co když mě tu poznají?" Pocyboval jsem. "Zkus to. Zlepší ti to náladu," trvala mamka na svém. "Dobře, půjdu," vstal jsem a nasadil si klobouk. Ze dveří mrkl na mámu a šel ze dveří. Bylo odpoledne, ale nikdo nikde. Jel jsem raději autem, i když se to dalo ujít pěšky. Zastavil jsem přímo před pekařstvím, kde jsem tehdy vydělával své první peníze. "Hezký den, holky." Vstoupil jsem do malinkého pekařství a zašel dozadu, kam zákazníci nemohli. Za začátku mě moc nnepoznali, až potom jedna starší paní při těle, která mi dělala vedoucí: "Harry! Co ty tady? Jsi to ty? Takovej mužskej." Pak už jsem měl na stole kafé a povídali jsme si. Nikdo mě naštěstí nespatřil, ale musel jsem pro svou bývalou vedoucí něco udělat - chtěla pro svou vnučku podpis. Samozřejmě jsem u sebe nic neměl, a tak bude mít podpis na účtence s rohlíky. Paní mi hrozně děkovala a já už měl chuť se vrátit domů. Byly z mé návštěvy nadšené a domů mi daly chléb a pár housek, které jsem měl nejradši. 

"Nepotkal jsi Gemmu?" Volala na mě mamka z kuchyně, když jsem přišel domů. "Ne, říkala jsi, že je ve městě s kamarádkou, já byl jen na kraji," pokládal jsem pečivo na kuchyňskou linku. "Šli už ráno. Je pět," strachovala se mamka. "Víš, jak je to s něma. Ty nákupy. Tisíckrát jeden obchod musejí projít. Pf." opovrhoval jsem jimi. "Víš, mohlo se jí třeba něco stát, Harry," strachovala se dál máma. "Načneme si sklenku vína, kterou jsem ti zapomněl dát a počkáme na ni spolu, ano?" Navrhl jsem mámě a přinesl ze svého pokoje růžové víno. "Takové mám ráda, ty si to ještě pamatuješ?" Divila se mamka a konečně se trochu uklidnila. "Mami, jak bych na tebe mohl zapomenout," otvíral jsem vývrtkou víno, jenže se mi zvrtla a víno spadlo na máminu tmavou dlažbu v kuchyni a rozbilo se. Pod našima nohama byla obrovská kaluž růžové tekutiny a já se mámě omlouval přesně tak, jak jsem to dělával, když jsem byl malý a něco provedl. Máma ale nebyla tak vážná, jako před těmi několika lety. Naopak se mi i zasmála se slovy: "Takže ta nešikovnost ti zůstala." Já se usmíval, popadl hadr, stejně jako mamka a pustili jsme se spolu do vytírání vína po zemi. Další jsem už sice neměl, ale nevadilo nám to. Schoulili jsme se spolu do útulného obývacího pokoje se stěnou plnou fotografií z dětství mě a Gemmy. Taky tam bylo pár fotografií naší skupiny s věrnou fanynkou - mou sestřičkou Gem a fotka mě, mámy, Gemmy a táty. Přesně jsem nerozumněl tomu, že byla spíš ne moc viditelná a zastrčená za ostatními, ale neptal jsem se, a koukali společně na film, který jsem miloval. I mámě se líbil. Byl to film o domorodcích z Afriky, kteří se octli v New Yorku a vůbec nevěděli, jak se tu žije. Skončilo to tak, že na zemi našli výherní tiket a vyhráli několik milionů. V Africe tak koupili obživu na několik let a postavili útulnější město pro všechny, ale bohužel nepřežil jejich věrný pomocník, slon Bambu. Ten film mě vždycky rozplakal. A mámu ještě víc. 

Máma usnula na sedačce v obýváku, přikryl jsem jí dekou a vypl televizi. Bylo deset a Gem se ještě neukázala. Začal jsem si o ní dělat starosti, stejně jako máma. Nechtěl jsem ji kvůli tomu budit, protože by zbytečně vyšilovala. Zalezl jsem si do pokoje a ykoušel Gemmě volat, jenže neúspěšně. Telefon byl obsazený a na textovky neodpovídala. Na její kamarádku Biancu jsem kontakt neměl, a tak nezbylo nic jiného, než čekat a čekat. Přijel jsem zapomenout, ale spíš jsem ještě více vzpomínal...

Pravá láska FanficPřečti si tento příběh ZDARMA!