Little changes

Prolog

Naposledy jsem se podívala na svůj vlastní odraz v zrcadle. Nahnula se a obtáhla si oční linky. Normálně si dávám jenom řasenku a konec, ale dneska byl jeden z mála dní, co je v celém roce výjimečný. Byly Vánoce. Nefalšované, dlouho očekávané Vánoce. Neměla jsem je moc s kým slavit. Jenom táta a já. Už tomu, tak je dlouho. Matka nás opustila před šesti lety. Vždycky jsme slavili Vánoce ve čtyřech. Já mezi třemi chlapy. Při té vzpomínce jsem se zadívala na fotku, která ve svém stříbrném rámečku upoutávala veškerou pozornost na sebe. Byl tam se mnou. Stiles. Strašně se mi po něm stýská. To s nimi jsme trávili Vánoce, ale před třemi lety jsme s tátou odjeli pryč. Nic jsem mu neřekla. Bála jsem se, že když to řeknu nahlas... tak se zhroutím. Stiles byl pro mě všechno. V Beacon Hills jsem se nebavila s nikým jiným..., ale to už je dávno pryč, no ne? Položila jsem fotku na své místo a vstala od stolku, poupravila si šaty, které se zkrabatily, když jsem seděla a poté sešla za tátou dolů.

***

1. 1. 2015

Milý deníčku,

je to tu. Nový rok. Není to perfektní? Nový rok, nové město, nový kamarádi. Tak to alespoň bývávala. Tento rok to bude jiné. Táta už mi o tom řekl... plánoval se tam vrátit. Vrátit se do Beacon Hills. Nevím, co si myslet. Nevím, jak se cítit. Mám mít strach, nebo se radovat? Jak zareaguje Stiles, když mě po tolika letech uvidí? Nebrala jsem mu telefony a snažila ho odstranit ze života. Nebyl den, kdy jsem chtěla, aby byl u mě. Aby mě mohl obejmout a říct, že vše bude v pořádku. Ale byl tu ten strach. Co když Stiles mě už totálně odepsal a už mě nechce vídat? Co když už pro něj nic neznamenám? Změnil se nějak nebo je to pořád ten stejný roztomilý nešika jako tenkrát? Mám tolik otázek, ale bojím se zjistit odpovědi. Koneckonců... zítra je můj první den ve škole. Tam se uvidí.

„Tati?" oslovila jsem ho tiše a nahnula se dopředu. Ozvalo se zabručení na souhlas. „žije tam stále Stiles?" ptala jsem se tiše.

„Ano," odpověděl jednoslovně a vrátil se ke své činnosti v roli řidiče.

„Bude rád, že mě vidí?" ptala jsem se dál.

„Eleno, zlatíčko, jistě, že bude," řekl bezstarostně a dál už mě nevnímal. Vyndala jsem mobil z kapsy a vytočila jeho číslo. Asi bych stejnak neměla... i přes všechny pochyby jsem nechala vyzvánět. Chtěla jsem slyšet jeho hlas. Aspoň pro teď.

„Ahoj," začala jsem do mobilu, ale než jsem mohla pokračovat, vyrušil mě jeho hlas.

„Momentálněnejsem u telefonu, ale hned jak budu moci, zavolám vám zpátky, díky!" skleslejsem zavěsila a napsala aspoň esemesku ve tvaru pár slov. Omlouvám se ti, za všechno. Potřebujeme si promluvit. Elena.