6. kapitola

662 48 0

,,Děje se něco? Tváříte se jako by někdo umřel?" vešla jsem do dveří našeho domu.

Hodlala jsem s rodiči strávit celý víkend, abych jim změnila náladu po tom, co se stalo s bratrem. Moje švagrová se také vydala za svými rodiči, aby to rozdýchala a já jsem si naivně myslela, že budou mít radost z mojí návštěvy.

,,Otci přišel výhružný dopis od nějakého kriminálníka, co kdysi poslal do basy." šklebila se máti.

,,Proč jsi jí to řekla?" hněval se otec.

,,Protože by si měla dát pozor, aby se jí něco nestalo."

,,Ale mami, já to zvládnu." usmála jsem se a šla jí obejmout.

Neměla jsem z toho dopisu dobrý pocit, ale nemohla jsem nijak pomoct. Nedělní večer jsem se odpoutala od učení a aniž bych vůbec tušila, že by můj tajemný zachránce po dvou týdnech dorazil, zpříjemnil mi cestu z kavárny.

Ačkoliv mě k jeho tajemnému já něco záhadně přitahovalo, štvalo mě, jak neustále utíkal a kladl zapeklité otázky a na moje neodpovídal. Nevěděla jsem, co vlastně chtěl nebo proč je takový.

Když zase chtěl odejít, nezbývalo mi nic jiného než si povzdechnout a nechat ho odejít bez odpovědí na moje otázky.

Moje srdce se rozbušilo tak silně, když se ke mně podivně naklonil, až jsem přestala i dýchat. Ve zlomku vteřiny jsem si myslela, že mě chce líbat a ono tomu skutečně tak bylo. Roztřáslo se mi celé tělo a připadala jsem si jako bych měla křídla. Tělem jsem byla v jeho objetí, ale duchem jsem létala někde v oblacích.

Nebyla jsem taková, že bych se zbláznila do prvního, co o mě projevil zájem, ale tenhle chlap byl jiný a to se mi na něm líbilo. Nevěděla jsem o něm vůbec nic a o to víc mě přitahoval.

Bála jsem se, že po tomhle už ho neuvidím a tak když jsem sledovala jak odcházel okrajem parku pryč, neotálela jsem a zamířila za ním.

Cestou jsem si všimla jen, že někomu telefonoval a po nějaké době zahnul k centru městečka. Pár bloků jsme obešli než zamířil do jakéhosi servisu.

Usmála jsem se sama pro sebe a nadšením jsem si téměř prozpěvovala celou cestu zpátky na kolej. Byla jsem nervózní a dumala nad tím, jak za ním mám jít. Neznala jsem ani jeho jméno, jak jsem ho měla jen oslovit?

,,No kde jsi? Měla jsem o tebe starost." vyšilovala Zoe, sotva jsem vešla do pokoje.

,,Potkala jsem ho zase." usmála jsem se na ní a ona si se zájmem přisedla.

,,No a?"

,,Budeš si myslet, že jsem se zbláznila."

,,To si myslím i bez toho, co mi hodláš říct. Tak co se stalo?"

,,Přišel si pro odměnu."

,,Co vlastně chtěl?"

,,Líbal mě." vyrazila jsem jí dech.

,,Cože? Tys nechala nějakýho cizího frajera, aby se tě dotkl?"

,,Věděla jsem, že mi nebudeš rozumět." odložila jsem si bundu a zasněně zírala do rozsvícené lampy na nočním stolku.

,,No a proč jsi z toho tak mimo?"

,,Já vlastně ani nevím. Musím ho najít a zjistit proč to udělal."

Druhý den hned po škole jsem to musela prostě udělat a najít ho. Vytáhla jsem snad půlku šatníku, abych něco vybrala. Další záhada byla, co s vlasy? Rozpuštěné?

Zoe si mě dobírala a smála se mi.

Zachovala jsem klid a nemohla jsem se před ním ukázat v minišatech a lodičkách, ačkoliv ty lodičky jsem nakonec zvolila. Bílé džíny, rudé tílko a černou koženou bundu jsem překotrolovala v zrcadle a s klíčky od auta jsem vyrazila k onomu servisu.

Rotřesená jsem zaplula do kožených sedaček svého nového Mercedesu CLK v bílé barvě, který mi pořídil otec k osmnáctinám a abych se mohla na koleji pohybovat domů a zpět.

Zaparkovala jsem na parkovišti před servisem, kde vykuřovali dva chlápci. Sjeli mě hned jak jsem vystoupila z auta. Vypadali jako by snad nikdy neviděli nový Mercedes.

,,Problém s autem, slečno?" usmíval se jeden z nich.

,,Někoho hledám."

,,Mně ne? Já vám to opravím." vtipkoval jeden z nich.

,,Dost vysoký, žádný tintítko, potetovaný na krku." sypala jsem ze sebe postřehy, kterých jsem si všimla na mém zachránci.

,,To asi hledá Bryana." zubil se jeden z nich.

,,Je na dílně, ale bacha ať se neumažete." tlemili se mi a ještě mě sjeli zezadu.

Hrála nějaká rocková hudba a na zvedáku byl starší rudý Chevrolet. Pod ním jsem si všimla mužské postavy jen v roztrhaných džínových kraťasech od šmíru a vrtal se polonahý pod motorem.

Když jsem omylem zavadila o kleště, které spadly do bedny s klíči, promluvil.

,,Podej mi ráčnu s desítkou."

Rozhlížela jsem se okolo sebe, co by mohla být ona ráčna, ale neměla jsem tušení.

,,Slyšíš, kreténe. Nezdržuj mě." nastavil ruku a podle tetování a hlasu už jsem ho bezpečně poznala.

Poklekla jsem k němu a dala mu do ruky svojí ruku. Na to hned vyjel zpod auta a zaskočeně se na mě díval. Já se usmívala a nenápadně sjížděla jeho dobře vypadající hrudník a ploché břicho.

,,Co tu děláš? Jak jsi mě našla?" netvářil se nadšeně.

,,Zlobíš se?"

,,Ne. Jen se divím." začal vstávat.

,,Vadí ti, že jsem přišla?"

,,Ne. Jsem fakt překvapený." usmál se.

,,Konečně tě taky vidím za denního světla a bez kapuce."

,,Proč jsi přišla?"

,,Teď se budu ptát já. Proč jsi včera odešel takhle?"

,,Zasloužil jsem si to nebo ne?"

,,A dost otázek, Bryane. Chci odteď odpovědi a vědět o tobě víc."

Zadíval se mi do očí.





Oko za oko, srdce za srdceZde žijí příběhy. Začni objevovat