4. kapitola

587 48 0

Bylo těžké zavřít oči a nemyslet na to, co se stalo po tom večírku. Nedokázala jsem si představit,že by tam ten chlap nebyl. V hlavě jsem z toho všeho měla šílený zmatek a nedokázala jsem se pořádně ani soustředit na školu.

,,Nedáš si kafe? Dojdu naproti." vstala jsem unaveně od stolu a snažila se rozhýbat.

Zoe zvedla hlavu od učebnice a přikývla. Vypadala stejně rozlámaně a vyřízeně jako já a to bylo teprve osm večer.

Hodila jsem na sebe bundu a vyrazila pro kafe. Sotva jsem vystrčila nos ze vchodových dveří u okraje parku upoutala mojí pozornost skupina několika lidí a mezi nimi byl i někdo s koženou bundu a kapucí přes hlavu. Byla jsem si jistá, že je to onen náš zachránce.

Popošla jsem blíž a netrvalo dlouho než si mě dotyčný všiml. Opustil skupinku a dal se mým směrem. Nahodila jsem přiblblý úsměv a rentgenovala jeho chůzi, postavu i část obličeje, který byl pod kapucí vidět.

,,Koukám, že si nedáš pokoj s večerními procházkami po parku."

,,Jdu nám jen s kamarádkou pro kafe." usmála jsem se.

,,Ale já tu nemůžu být pořád, abych tě hlídal." ušklíbl se.

,,Ještě pořád jsem ti dlužná."

,,Jen se neboj, moje Afrodito, já si pro odměnu příjdu." vložil si ruce do kapes od džín a začal couvat.

,,Už jdeš? Ani nevím tvoje jméno."

,,Říkají mi Arés a buď opatrná." otočil se a dal se i se skupinkou pryč.

Měla jsem na jazyku tolik otázek. Odkud je? Jak se doopravdy jmenuje? Kdo to vůbec je?

Vrátila jsem se se dvěma kelímky na pokoj a Zoe na mě nechápavě zírala.

,,Co je?"

,,Zase jsem ho potkala."

,,Koho?"

,,Našeho hrdinu." usmála jsem se.

,,Co chtěl?"

,,Nic. Jen abych byla opatrná."

Pak jsem si vzpomněla, že mě oslovil ,,Afrodito". Tentokrát jsem měla v hlavě zmatek takový, že jsem do sebe nedostala ani řádek z učebnice stavebních slohů. Chtěla jsem ho znovu vidět a mluvit s ním trochu déle. Jenže bych se nejdřív předávkovala kofeinem než bych na něho narazila znovu.

,,Zvoní ti tu pořád telefon a ty už jsi byla dneska pětkrát pro kafe." smála se mi Zoe, když jsem se vrátila s dalším kelímkem kávy z kavárny od naproti. Takhle jsem to dělala už třetí den a doufala jsem, že ho potkám znovu.

,,Mami?" zvedla jsem hovor a čekala opět výslech, kde jsem byla a nevzala si telefon.

,,Jess, stalo se něco příšerného. Lucas je ve vazbě. Jel v noci z večírku podnapilý a naboural asi deset aut." polilo mě horko.

Lucas občas nasedl do auta, když měl v sobě pár piv, ale že by nasedl v takovém stavu? Opět další brouček, který mi v hlavě dělal ještě větší zmatek než jsem měla. A s takovou hlavou plnou zmatků jsem se měla učit...čekaly mě první zkoušky a já jsem musela excelovat, abych dokázala rodičům, že jsem sama za sebe zodpovědná a dokážu se učit i bez jejich dohledu.

S bratrem to dopadlo dost špatně. Nejen, že byl opilý, ale měl sobě i něco víc na uvolnění. Soud si na něm smlsnul a otec si mohl snažit jak chtěl. Známosti u soudu mu nepomohli. Dva roky za veřejné ohrožení, řízení v opilosti a pod vlivem drog. Naši z toho byli hodně špatní a já jsem to taktéž obrečela.



Oko za oko, srdce za srdceWhere stories live. Discover now