Oko za oko, srdce za srdce

2. kapitola

,,Před kolejí je pěkný park." zubila jsem se.

,,A jsou tam i lavičky." smála se mi.

,,Lavičky?"

,,No...ehm...pochybuju, že si s tebou budou chtít jen povídat."

,,Tak pozor, kámoško, na tohle jsem opatrná. Chci aby můj první byl jiný než ostatní a bylo to trochu na úrovni."

,,A co čekáš? Růže, západ slunce a pláž?" vysmívala se mi.

,,Ne, ale rozhodně nemyslím na lavičky v parku." hodila jsem po ní zamračený pohled.

,,Ještě si povíme až to na tebe přijde."

Musela jsem po ní hodit polštář, protože její mínění o mně, mě zaráželo. Samozřejmě s úsměvem.

Odpoledne jsme se vydaly do uliček koleje a bylo tu pěkně živo. Pěknými kluky se to tu jen hemžilo a pozvánkami na večírky taktéž. Nemohla jsem se dočkat až si užiju tu svobodu.

Ačkoliv mi máma pořád telefonovala a nestačila jsem posílat textovky kde jsem a co dělám, den ode dne se to mírnilo.

Jedno z pozvání na večírek jsme se Zoe přijaly a daly jsme se přes park do jednoho klubu, který si pronajali kluci z posledního ročníku. Bylo to parádní. Hudba, alkohol a zábava. Tančili jsme jako by jsme snad soutěžili.

Završili jsme to až ke čtvrté ranní a kráčely se Zoe přes park. Hlasitě si ještě zpívaly a bavily se o večírku. Z toho všeho vzrušení jsem si ani nevšimla těch chlápků, co šli za námi. Někde u křoví nás oslovili a vytáhl nůž.

,,Dej sem prachy." poslušně jsem mu podala malou kabelku s peněženkou a telefonem a neřekla ani slovo.

Zoe byla stejně jako já strachy bez sebe a hodila po něm mobil a deset babek, které měla v kapse. Frajeři se rozhlédli a jeden z nich mě vzal za nadloktí.

,,Co si takhle užít?" naklonil se ke mně a ucítila jsem z něho smrad z cigaret a alkoholu.

Znechuceně jsem se zašklebila a už mě táhl do křoví. Tak takhle jsem si nepředstavovala můj první návrat z večírku.

,,Pomoc! Dej jí pokoj, ty hajzle!" ječela Zoe.

,,Zavři hubu." pohrozil jí nožem ten druhý.

Těsně než mě zatáhl do křoví, se objevila postava muže a já začala volat o pomoc. Otočil hlavou a byl v momentě u nás. Frajeři se ho lekli a zdrhli tak rychle, že hodili mojí kabelku o kus dál.

Když jsem si našeho zachránce prohlédla zběžně zezadu, ani jsem se nedivila, že zdrhli. Byl dost vysoký a udělaný. Měl mikinu s kapucí přes hlavu a do obličeje mu bylo vidět jen dost málo.

Zoe mezitím zdrhala, co jí nohy stačily, ale já jsem jí to nezazlívala.

,,V pohodě, krásko?" otočil se na mě.

,,J-jo, jsem v pohodě. Díky." promluvila jsem roztřeseným hlasem.

,,Příště opatrně." dal se na odchod.

,,Počkej, jak se ti odvděčím? Mám tu nějaký peníze." začala jsem hledat peněženku v kabelce.

,,Nechci prachy. Pro odměnu si přijdu, jen se neboj."

,,Jsi z koleje?"

,,Ne."

,,A jak tě najdu?"

,,Připomenu se sám." zaregistrovala jsem mírný úsměv na jeho rtech.

Byl takový tajemný a kdyby mě nezachránil, měla bych snad z něho i respekt. Nedokázala jsem ho nijak zastavit a zmizel tak rychle, jako se objevil.

,,Pro Krista, jsi v pořádku?" objala mě Zoe.

,,Naprosto." nahodila jsem dokonce i úsměv.

,,Kdo to byl?"

,,Nemám ponětí, ale z koleje není."

,,Hrdinové ještě existují, co?"usmála se na mě.